Break Their Haughty Power

For many decades, revolutionary Marxists have understood the social realities of the Soviet Union, China and other so-called “socialist” societies to be the negation of Marx’s project of working-class and human emancipation. Many theoreticians, beginning with Rosa Luxemburg in her 1918 “The Russian Revolution”, and followed by Mattick, Korsch, Bordiga, Trotsky, Schachtman or CLR James (to name only a few), have devoted major energies to settling the famous “Russian question”’: the specific meaning, for Marxists, of the defeat of the Russian revolution and the international success of Stalinism. The variety of views developed in this debate seems to confirm above all the characterization of Winston Churchill, very far from Marxism and the left, for whom the Soviet system was a “riddle wrapped in a mystery within an enigma”. The contemporary heirs of the theories of the “degenerated workers’ state”, “state socialism”, “bureaucratic collectivism”, “state capitalism” or the “transitional society” all have their analyses and explanations - many of them self-consoling - of the post-1989 devolution of the Eastern bloc. With the tempered optimism characteristic of the Marxian tradition, most of these currents tended to assume (as did this author) that the moribund Stalinist bureaucracy’s immediate major contender for power would be the revolutionary working class, fighting at last for real socialism. Few foresaw - most particularly, but not only, the Trotskyists, for whom the Eastern bloc ostensibly rested on foundations socially superior to the West - that the main contenders for the post-Stalinist succession would not be revolutionary Marxism but a blindly pro-Western neo-liberalism inspired by von Hayek and Milton Friedman, and resurgent authoritarian rightist currents of interwar vintage (with ex-Stalinists prominent in both currents). Even fewer foresaw that the demise of the social foundations of Stalinism would entail a profound crisis of Marxism itself. As the crisis of the Eastern bloc calls forth not soviets and workers’ councils but blood-and-soil populism, murderous nationalism, regionalism, religious fundamentalism and anti-Semitism (authoritarian currents that are far ahead of any remaining left opposition in channeling anti-IMF, anti-market sentiments), it becomes clearer than ever before that most conceptual frameworks available to revolutionary Marxists, East and West, for understanding world history since 1917 are profoundly in need of re-examination.

The following article is written as a modest contribution to that re-examination. It presents, for consideration, the little-known views of the Italian Marxist Amadeo Bordiga (best remembered, when remembered at all, as one of the “ultra-lefts” denounced by Lenin in “Left Wing Communism, An Infantile Disorder”), on the nature of the Soviet Union, and more generally considers the thesis that the agrarian question, fundamental for Bordiga in the characterization of capitalism, is the actual, little discussed key to the history of both Social Democracy and Stalinism, the two deformations of Marxism that have dominated the 20th century. It puts forward the thesis that European (and above all German) Social Democracy itself, even when it spoke an ostensibly Marxist language, was a statist distortion of the Marxian project, and more a school for a higher stage of capitalism, the emergent Keynesian welfare state. It argues that what is disappearing today is the long statist detour in working-class emancipation, which was actually much more about a substitute bourgeois revolution for the industrialization of backward societies than about socialism or communism. It contends, finally, that any maintenance of the traditional rose-tinted view of historical German Social Democracy prior to the triumph of “revisionism” must lead to a complete impasse and absence of vision for the contemporary period. History, ever in advance of theory, is clearing away the debris of the statist legacy of Social Democracy and Stalinism. Today, the question of how the Marxian project became entwined, from the 1860’s onward, with the statist project of Enlightened absolutism and its version of Aufklaerung is more pressing than ever. Even more pressing, of course, is the question of how it can extricate itself.

Attempts to focus on the centrality of the agrarian question in the Soviet experience are, in themselves, hardly new. Figures like Barrington Moore, within academia, developed such a focus long ago (1). But the mood of the 1960’s, when Moore’s book appeared, was still very much focused on industrial development as the essence of capitalism, and because Moore otherwise seemed to echo a more pallid version of Trotsky’s theories of permanent revolution and combined and uneven development, his work made no particular impact on the Marxist discussion. Adam Ulam, even farther from Marxism, had written, in the Cold War , about the real content of the Marxist movement being the agrarian question (2); his objective was to discredit “Marxism” (which he equated with Soviet ideology) by showing that it was the product of underdevelopment, not of capitalism. Gerschenkron, historically much richer than Ulam, also seemed to be a shadow of Trotsky. (3)

Undoubtedly the most important 20th century book influencing Marxist views on the agrarian question, within the revolutionary anti-Stalinist milieu, is Preobrazhensky’s “New Economics”, which, whatever its flaws, is essential to understanding the fate of the international left opposition. (4) Preobrazhenskys concept of “socialist accumulation” off the peasantry is in turn heavily indebted to Rosa Luxemburg’s “Accumulation of Capital”; Preobrazhensky posits that the “workers’ state” can consciously and humanely realize what, historically, the capitalist state had realized blindly and bloodily- the transformation of the agrarian petty producers into factory workers. (It was left to Stalin to realize this transformation consciously and bloodily.)

On the margins of this discussion, where most of the Western left is concerned, have been the ideas of the fascinating character of Amadeo Bordiga. First General Secretary of the PCI, and, with Gramsci, its most important founder, Bordiga was the last Western revolutionary who told off Stalin to his face (in 1926) as the gravedigger of the revolution and lived to tell the tale. He was ousted from the PCI in the same year and took several thousand “Bordigists” with him. In 1928 the “Italian Communist Left” (as they called themselves) voted Trotsky the “head of the international - left opposition” and there ensued a lengthy exchange between Bordiga and Trotsky, which ended in a generally complete failing out circa. 1931-32. But Bordiga is one of the most original, brilliant and utterly neglected Marxists of the century. (His legacy could never be made palatable by the postwar PCI in the way that Gramsci’s was.) He remained in Italy through the war (once he had been ousted and calummed by the Comintern m the usual fashion, he was left alone by Mussolini and pursued a career as an engineer). But it is in some sense after World War 2 that Bordiga’s work, where the present is concerned, becomes truly interesting. He lived in virtual obscurity until 1970, and even wrote a couple of articles on the upsurge of 1968. His mission after the war was, in his view, to salvage the ” theoretical lessons” of the worldwide revolutionary surge of the 1917-1921 period. He felt, like almost all anti-Stalinist revolutionaries in 1945, that this required a settling of accounts with the ‘Russian enigma’, and he wrote three books (never translated into English but they are in French) on the Russian revolution and the Soviet economy (5) He also wrote a 3-volume history of the Italian Communist Left (a term designating his own faction; the history unfortunately ends in 1921) and many little pamphlets and tracts. (6) Much of his stuff is turgid and unreadable, but also well worth the trouble. What is unusual and strangely contemporary, about Bordiga’s view was, quite simply, his theory that capitalism equals the agrarian revolution. He probably developed this view in the pre-1914 period; some of his earliest articles are about the French and Italian Socialists’ positions on the agrarian question. It is not always easy to follow Bordiga’s trajectory; he believed in ‘revolutionary anonymity’, abhorred the cult of personality, and often did not sign his written work, including his books. A Bordigist assessment of the Russian Revolution was published under the title “On the Margins of the 50th Anniversary of October 1917” in 1967. (8) It is something outside the universe of discourse of the conventional Stalin-Trotsky-(state capitalist) polemics in the U.S., Britain, France and Germany. (For example, Bordiga never uses the term “state capitalism”, and rarely uses the term “Soviet Union” in recognition that the soviets were destroyed there long ago). For him, it was just Russian capitalism, not notably different from any other. Bordiga had a refreshing desire to want to “de-Russify” the preoccupations of the international revolutionary movement. He said that the workers’ movement had been rocked by counter-revolutions before in history (i.e. after 1948 with Louis Napoleon) and that there was nothing special about Russia. On the other hand, his 25-year preoccupation with the Russian economy belies that sang froid. (Of further interest is the fact that, in 1945, he had predicted a long period of capitalist expansion and workers’ reformism, due to end in the next world crisis, beginning in 1975). Bordiga’s analysis of Russia (as developed after 1945) is as follows. While his faction had totally supported Trotsky in the faction fight of the 20’s, largely for reasons related to Soviet/Comintern foreign policy, the Bordigist analysis took its distance from the super-industrialization strategy of the Left Opposition, for ultimately “Bukharinist” reasons. He felt after 1945 that only something like Bukharin’s strategy had any hope of preserving the international revolutionary character of the regime, (which to Bordiga was more important than Russian industrialization) because it would not destroy the Bolshevik party. Bukharin said in the 1924-28 faction fights that the implementation of Trotsky’s leftist “super-industrialization” strategy could only be carried out by the most elephantine state bureaucracy history had ever seen. (10) When Stalin stole the left’s program and put it into practice, he completely confirmed Bukharin, as Trotsky himself acknowledged in a backhanded way after most of his faction in Russia had capitulated to Stalin. (11) Bordiga took more seriously perhaps than even Trotsky the idea of the international character of the revolution and of the Soviet regime; to him the idea of “socialism in one country” was a grotesque abomination of everything Marxism stood for, which it of course was. In his final confrontation with Stalin in Moscow in 1926, Bordiga proposed that all the Communist Parties of the world should jointly rule the Soviet Union, as a demonstration of the supra-national reality of the workers’ movement. (12) This proposal was, needless to say, coolly received by Stalin and his friends.

But this is just the beginning. Bordiga’s writings on the capitalist nature of the Soviet economy, in contrast to those produced by the Trotskyists, focus to a great extent on the agrarian sector. He wanted to show how capitalist social relations existed in the kolkhoz and in the sovkhoz, one a cooperative farm and the other the straight wage-labor state farm. (13) He emphasized how much of agrarian production depended on the small privately owned plots (he was writing in 1950) and predicted quite accurately the rates at which the Soviet Union would start importing wheat after Russia had been such a large exporter from the 1880’s to 1914.

The reasons leading Bordiga to downplay the industrial sector and to emphasize agriculture, as I said, came from theoretical and strategic concerns that pre-dated the Russian revolution. Once again, for Bordiga, capitalism was first of all the agrarian revolution, the capitalization of agriculture. Bordiga had a different appraisal of Bukharin from the typical revolutionary opponent of Stalinism because of these concerns. He introduced a novel distinction between Lenin and Trotsky. Most people who distinguish between Lenin and Trotsky are Stalinists and Maoists. But, Bordiga totally turns the tables on the Stalinists. Bordiga, using a formulation of Lenin’s, called the Russian Revolution “a dual revolution” (14) in which the political seizure of power by the proletariat made possible the completion of the tasks of the bourgeois revolution, above all the destruction of pre-capitalist social relations in agriculture. The great prototype of the latter was undoubtedly August 1789 in France. Trotskyists had always said that in April 1917 “Lenin became a Trotskyist” by accepting the theses of permanent revolution. But Lenin had actually disagreed with Trotsky on nuances, and this showed up in his 1920-1922 formulations on the nature of the new regime, above all his remarkable speeches to the 1921 party congress, in his polemics against the First Workers’ Opposition and their charge that the Soviet state was “state capitalism”. In reply, Lenin said that state capitalism would be a tremendous step forward from what Russia actually was, which was a petty producer capitalism with a working-class political party controlling the state. (15) For Bordiga, once this politicalexpression of the working class was destroyed by Stalinism, all that was left was petty producer capitalism. Lenin’s use of the term “workers’ state with bureaucratic deformations”, in the early 20’s was quite different from Trotsky’s use of the same term in 1936. It is not possible or necessary here to recapitulate the whole evolution of who said what on this question. What lurks behind these differing strategic and tactical judgments are two opposed conceptions of Marxism. What is important is that for Trotsky and the Trotskyists, the permanent character of the revolution was congealed in “property forms” and later was expressed in the growth of the productive forces. For Bordiga, the growth of the productive forces was merely proof of the bourgeois character of the Soviet phenomenon. He turned the Stalinists on their head by saying that Trotsky’s problem was not his “underestimation” of the peasantry, but his overestimation of the possibility that the peasants, and the agrarian revolution of petty producers, could have anything to do with a proletarian revolution.

In Bordiga’s conception, Stalin, and later Mao, Ho, etc. were “great romantic revolutionaries” in the 19th century sense, i.e. bourgeoisrevolutionaries. He felt that the Stalinist regimes that came into existence after 1945 were just extending the bourgeois revolution, i.e. the expropriation of the Prussian Junker class by the Red Army, through their agrarian policies and through the development of the productive forces. To the theses of the French ultra-left group “Socialism or Barbarism” who denounced the regime, after 1945, as state capitalist, Bordiga replied with an article “Avanti Barbati!” (“Onward Barbarians!”) that hailed the bourgeois revolutionary side of Stalinism as its sole real content. (18) (One does not have to agree with Bordiga to acknowledge that this was a more coherent viewpoint than the stupidity of the Trotskyists’ analysis after 1945 that saw the Stalinists in Eastern Europe, China or Indochina as quavering “reformists” eager to sell out to imperialism.)

The advance of Bordiga’s framework over Trotsky’s is above all his critique of the assumption, smuggled into Trotskyism and the work of those who work off Trotskyism, that Stalin and Stalinism represents a “center” between the Bukharinist right and a Trotskyist left. One can only imagine how the victory of the Bukharinist “right” in the industrialization debate could have done more damage to the international workers’ movement than the triumph of the Stalinist “center” actually did. Yet anyone who wishes to draw an uncritical line of Marxist continuity through Trotsky after 1924 tacitly accepts this “left to right” spectrum and its consequences.

Trotsky wrote in 1936 “Socialism has demonstrated its right to victory, not on the pages of Das Kapital,… but in the languages of steel, concrete and electricity.” (19) Extending the theory of permanent revolution from the formation of soviets (1905, 1917) to state property forms to the development of the productive forces themselves (i.e. the proof of the deformed socialist character of the regime being its ability to develop industry in the “era of imperialist decay”), Trotsky culminated what I call the “substitute bourgeois revolution” character of Second and Third International Marxism.

Postwar Trotskyists (for whom Trotsky is of course not responsible) saw the industrialization of the Stalinist regimes during the period when the Third World was showing no signs of development anywhere as the definitive proof of their deformed socialist character. Against this attitude, Bordiga said: “One does not build communism”. The task of the “development of the productive forces” is not the task of communists. He also added: “It is exactly right that the ‘foundations of socialism’ are being built in the Soviet Union”; for him, this was precisely the proof of the bourgeois character of the regime.

One important example of a current which broke from the pro-Stalinist bias of Trotskyism without examining the legacy of the 1920s faction fight was the Schachtmanite tradition and its “bureaucratic collectivist” analysis. Their 1940’s version at least, sees a world-conquering dynamism for Stalinism (20), socialism’s rival to succeed capitalism for an epoch, which history has more recently shown to be false. For the Schachtmanite critique, moreover, the whole emphasis is placed on the question of “democracy”, which for them is essentially everything. Socialism is effectively conceived as “democratic collectivism”, so its absence, and the absence of the surface of capitalism forms, must be “bureaucratic collectivism”. In other words, this tradition’s whole disagreement with Stalinism and then Trotskyism revolved around the fact that what happened in Russia after 1917 or 1921 was anti-democratic. Of course that was tremendously important, but its influence is to tacitly accept the whole “line of continuity” through Trotsky and Trotsky’s Lenin, and ignore the insight of Bukharin and his prediction about the state. In other words, the whole perspective (the Schachtmanite tradition is deeply oblivious to the Marxian critique of political economy) revolved the counterposition bureaucracy/democracy and therefore, like Trotsky, smuggled in a whole notion of “tasks” of the bourgeois revolution that had crept into Second and Third International Marxism. Except for Bordiga, no one in the anti-Stalinist revolutionary left cited the drive to “develop the productive forces” themselves as proof that the Soviet Union was not a workers’ state of some kind; with the Trotskyists, of course, it’s the definitive proof, in the framework of nationalizations and planning, that it is.

But Bordiga added even more. Engineer that he was, Bordiga displayed a kind of theoretical rigidity which was both exasperating and effective in allowing him to see things differently. He essentially believed that the “communist program” had been set down once and for all by Marx and Engels in 1847 in the Manifesto and confirmed in the following year by the appearance of the communist current in the French and other workers’ movements. He essentially thought that Marx and Engels had worked out an “invariant” methodology and that “innovators” were always sooner or later, clever bourgeois philistines on the road to Bersteinism or something like that. But this touching stand on principles set down in 1848 led him to astounding conclusions about a whole dimension of the Marxist tradition that, once again, has largely been lost. Bordiga believed that everything important had been said about the Russian question by Marx’s death in 1883 (21). To wit: Marx’s correspondence with the Populists in the 1870’s, the two cubic meters of notes on Russian agriculture he left at his death (he didn’t finish Capital because in the last decade of his life he became fascinated by the agrarian question in Russia), and the various new prefaces to the Manifesto and other writings from the 1878-1883 period that reflected his involvement with Russia. (He had even concealed the extent of this from Engels, who became furious when he read that work on the Russian question had been the real reason for the incompleteness ofCapital). (22) The important things for Bordiga were Marx’s discovery of the Russian commune, and the belief Marx entertained between 1878 and 1881 that on the basis of the commune Russia might literally skip the capitalist phase of history, might even do so in the absence of a revolution in the West, and that the peasants, priorto the capitalization of agriculture, might be central to the process. Marx wrote (in the famous letter to Vera Zasulich) that “If Russia follows the path that it took after 1861 it will miss the greatest chance to leap over all the fatal alternatives of the capitalist regime that history has ever offered to a people. Like all other countries, it will have to submit to the inexorable laws of that system”. (23) By his death, Marx had decided that Russia had missed the chance, and told the Russian Populists so. For Bordiga, the preceding quote was the Marxist legacy on the “Russian question”, and “the whole bloody process of capitalist accumulation” a prophecy fulfilled by Stalin. This whole side of Marx’s relation to Russia largely slipped into dusty archives and footnotes for 80 or 90 years though it has been revived in recent years by figures such as Jacques Camatte and Teodor Shanin. (24)

One can hardly portray Bordiga honestly without mentioning his attitude toward democracy. He proudly defined himself as “anti-democratic” and believed himself at one with Marx and Engels on this. (Its relation to the agrarian question will become clear.) Bordiga’s hostility toward democracy had nothing to do with Stalinist gangsterism. Indeed, he saw fascism and Stalinism as the culmination of bourgeois democracy! (25) Democracy to Bordiga meant above all the manipulation of society as a formless mass. To this he counterposed the “dictatorship of the proletariat”, implemented by the communist party founded in 1847, based on the principles and programenunciated in the manifesto. He often referred to the spirit of Engels’ remark that “on the eve of the revolution all the forces of reaction will be against us under the banner of ‘pure democracy”. (As, indeed, every factional opponent of the Bolsheviks in 1921 from the monarchists to the anarchists called for “soviets without Bolsheviks”.) Bordiga absolutely opposed the idea of revolutionary content being the product of a democratic process of pluralist views; whatever its problems, in light of the history of the past 70 years, this perspective has the merit of underscoring the fact that communism (like all social formations) is above all about programmatic content expressed through forms. It underscores the fact that for Marx, communism is not an ideal to be achieved but a “real movement” born from the old society with a set of programmatic tasks. (26) In the New Left atmosphere of the 1960s, in which “economic questions” were virtually assumed to have been obviated by the “affluent society”, the debate revolved around the almost exclusive counterposition bureaucracy/democracy and “forms of organization” (27), leading to a methodological formalism that was of little use when, after 1973, world economic crisis changed all the rules of struggle. In another context, Bordiga, when pressed to identify the capitalist class in his Russian capitalism said that it existed in the interstices of the Russian economy, as a class in formation. For him, the idea of “state capitalism” was nonsensical because the state could only be a medium for the interests of a class; for “the state” to do anything like establish a mode of production was an abandonment of Marxism. For Bordiga, the Soviet Union was a society in transition to capitalism. (28)

This critique of formalism again had political consequences. It was tied to Bordiga’s notion of the role of the communist party. Bordiga resolutely opposed the Comintern’s turn to the right in 1921; as General Secretary of the PCI, he refused to implement the “united front” strategy of the Third Congress. He refused, in other words, to fuse the newly formed PCI, dominated by “Bordigism”, with the left wing of the PSI from which it had just broken away. Bordiga had a completely different view of the party from the Comintern, which was adapting to the revolutionary ebb announced, in 1921, by the Anglo-Russian trade agreement, Kronstadt, the implementation of the NEP, the banning of factions and the defeat of the March action in Germany. For Bordiga, the Western European CPs’ strategy of fighting this ebb by absorbing a mass of left-wing Social Democrats through the “united front” was a complete capitulation to the period of counter-revolutionary ebb he saw setting in. This was the nub of his critique of democracy. For it was in the name of “conquering the masses” that the Comintern seemed to be making all kinds of programmatic concessions to left-wing Social Democrats. For Bordiga, program was everything, a gate-receipt notion of numbers was nothing. The role of the party in the period of ebb was to preserve the program and to carry on the agitational and propaganda work possible until the next turn of the tide, not to dilute it while chasing ephemeral popularity. One can argue with this conception, which can lead to the closed world of the sect, as the Bordigists indisputably became. But it has the merit of underscoring another truth to which the Trotskyist wing of the international left opposition and its heirs have been blind: when the “mass” parties outside Russia swallowed Stalinism whole in the mid-1920s, the foundations had been laid by the 1921 turn. It is hardly necessary to accept Bordigia’s anti-democratic viewpoint to see this: he completely missed, and dismissed, the role of soviets and workers’ councils in Russia, Germany, and Italy. But on the “sociological” consequences of the 1921 united front for the future of the Western CPs - their “Bolshevization” after 1924 - Bordiga was right and the Comintern was wrong. Because historically, the social base of much post-1924 Stalinism had entered the Western CPs through the “united front” tactic of 1921. (29) Bordiga provided a way of seeing a fundamental degeneration in the world communist movement in 1921 (instead of in 1927 with the defeat of Trotsky) without sinking into mere empty calls for “more democracy”. The abstract formal perspective of bureaucracy/democracy, with which the Trotskyist tradition treats this crucial period in Comintern history, became separated from any content. Bordiga throughout his life called himself a Leninist and never polemicized against Lenin directly, but his totally different appreciation of the 1921 conjuncture, its consequences for the Comintern, and his opposition to Lenin and Trotsky on the united front issue illuminates a turning point that is generally obscured by the heirs of the Trotskyist wing of the international left opposition of the 1920’s.

Bordiga’s idea that capitalism equals the agrarian revolution is the key to the 20th century; it’s certainly the key to almost everything the left has called “revolutionary” in the 20th century, and it is the key to rethinking the history of Marxism and its entanglement with ideologies of industrializing backward regions of the world economy.

Bordiga obviously does not provide the key to the “de-Russification” of the “lenses’” through which the international revolutionary movement sees the world. But developed further, his focus on the agrarian question does. Into the mid- 1970’s, the “Russian question” and its implications was the inescapable “paradigm” of political perspectives on the left, in Europe and the U.S., and yet 15 years later seems like such ancient history. This was a political milieu where the minute study of the month-to-month history of the Russian revolution and the Comintern from 1917 to 1928 seemed the key to the universe as a whole. If someone said they believed that the Russian Revolution had been defeated in 1919, 1921, 1923, 1927, or 1936, or 1953, one had a pretty good sense of what they would think on just about every other political question in the world: the nature of the Soviet Union, of China, the nature of the world CPs, the nature of Social Democracy, the nature of trade unions, the United Front, the Popular Front, national liberation movements, aesthetics and philosophy, the relationship of party and class, the significance of soviets and workers’ councils, and whether Luxemburg or Bukharin was right about imperialism.

To merely enumerate the major events of world history since 1975 is to see how profoundly the way we see the world has changed; we need only conjure up the 1980’s realities of Thatcher’s Britain, Reagan’s America, Mitterand ‘s France, Gorbachev’s Russia, Teng’s China, i.e. the “neo-liberal” (in the von Hayek/ von Mises sense of that term) tidal wave that has overwhelmed the statism of Social Democracy, Stalinism, Keynesianism and Third World Bonapartism. A thorough knowledge of the Russian Revolution from 1917 to 1928 and the “world view” derived from it seems a poor guide to China’s post 76-evolution, Russia under Gorbachev, the appearance of the NICS, the China/Vietnam/Cambodia war, the collapse of the Western European CPs, the utter containment of the British Labour Party, the American Democratic Party and the German SPD by the right, the evolution of Mitterand to neo-liberalism, or the appearance of significant “anti-statist” currents even in mercantilist regimes like Mexico or India. One might well add to this list a workers’ movement in Poland with a heavy dose of clericalist nationalism and the revival of fundamentalism in Islam, Judaism and Christianity, de-industrialization, high tech and gentrification. None of these events discredit Marxism, but they do discredit the virtually universal penchant of the Western left, into the 1970’s, to view reality through lenses inherited from the Russian Revolution and its fate.

The best of the heroic phases of German Social Democracy and Russian Bolshevism was not enough to serve as a guide to this new reality, even though, on the face of things, a consequential “Third Camper’ had never had any illusions about the statist political formations in demise from the mid- 1970’s onward. Yet such a “Third Camper”, accepting Lenin’s “Imperialism”and a nexus of other prognoses from the first three congresses of the Comintern, shared with the Stalinists subterranean assumptions about the inability of the capitalist world market to industrialize any part of the Third World, and was equally thrown into disarray by the emergence of the NICs. (30) But there is disarray on a deeper level, one that strikes at the heart of a revolutionary identity derived from the 2nd and 3rd Internationals. For if one “maps” the militant mass communist parties or regimes existing in Europe between 1920 and 1975, they coincide almost exactly with a map of enlightened despotic states between 1648 and 1789. That is: France, Germany, Russia, Spain, Portugal, Sweden (the most important Scandinavian CP, the only one to survive World War II as anything more than a sect). Mass CPs are absent in Britain, the U.S., Holland, Switzerland, (and the Anglophone “settler states” like Australia, New Zealand, Canada). The apparent exception is the PCI. But Italy spawned the prototypes of enlightened absolutist statecraft with its important local mercantilist city states, and regionally the PCI’s bases of strength seem to correlate with different regional experiences during the historical phase of the ancien regime. Finally, the PCI was and is the most “social democratic” of the big Western CPs after 1956; that is of course the reason it is the only one left.

The connection between the presence of an enlightened despotic state in 1648 and a mass CP or Stalinist state in 1945 is the agrarian question.These states, with France as the prototype, were created to accelerate the capitalization of agriculture. Consciously or not, they were doing to their peasantries something like what the Soviet state was doing to the Russian peasants from 1928 onward, and what liberal capitalist regimes did in the 19th century. The enlightened absolutist states looted the peasants, through taxation, as a source of accumulation. These methods were a response to the successful civil societies already brought into existence in the “Calvinist” countries, whose success rested on the earlier capitalization of agriculture, above all and first of all in England. Capitalism is first of all the agrarian revolution.Before it is possible to have industry and cities and urban workers, it is necessary to revolutionize agricultural productivity to have the surplus to free labor power from the land. Where this had not been accomplished by 1648 (the end of the Thirty Years’ War and hence of the wars of religion), it had to be done by top-down statism. This created the continental mercantile tradition that, after the French Revolution, persisted into the 20th century as a more mature mercantilism. This characterized Louis Napoleon’s Second Empire (1852-1870) and above all Bismarck’s Prussia and Prussia-dominated Germany. (32) The latter, in particular, was copied by all the “late developers” all over the world after German unification in 1870, starting with Russia.

Here, Barrington Moore’s framework, (now put into perspective) comes into focus: the decade of the 1860’s was a fundamental conjuncture. It saw the U.S. Civil War, the unification of Germany, the unification of Italy, the Russian serf emancipation, and the Meiji Restoration in Japan. One can add for good measure the Second Empire industrial development of France and the creation of the Third Republic, but it is secondary. It seems that if a country was not “internally reorganized” by 1870, it had no chance of being in the “inner circle” of significantly industrialized countries in 1914. Second, of the five countries mentioned (once again setting France aside) four by 1933 had totalitarian/ authoritarian mercantile states. Of the major countries, only those which participated significantly in the first North Atlantic capitalist economy (Britain, France, the U.S.) escaped authoritarian mercantile solutions in the 1930’s, and only the U.S. of the five that reorganized in the 1860’s. (This is an important clue to the centrality of the pre-industrial historical experience.) Why were the 1860’s such an apparent cut off point? The answer seemed to be: the 1873 world depression, and particularly agrarian depression. (33) When the U.S., Canada, Argentina, Australia and Russia came onto the world grain market as major exporters, it essentially recreated the counterposition of 1648 all over again: the continental states, reacting to the agrarian depression of 1873-1896, all had to move to protectionism to preserve their national agricultures. The most important case was Germany’s “Iron and Rye” alliance of industrialists and Junkers of 1879 which finalized the subjugation of German capitalism and liberalism to the Junker dominated Prussian/German state. But comparable scenarios were acted out in France, Iberia, Italy, and in the Austro-Hungarian empire. The emergence onto the world agricultural market of the U.S., Canada, Argentina and Australia drew a line around the existing core of advanced capitalist development for over a century. By 1890 it was cheaper to ship wheat from Buenos Aires to Barcelona than to ship it 100 miles over inland transport. The agricultural sectors of the continental mercantilist states became internationally unviable. The impact of this state of affairs on the development of the workers’ movement has not merited the attention it deserves.

The revolutionary tradition saw socialism/communism as growing essentially out of the explosion of the Third Estate after the French Revolution: in Babeuf, the Enrages and other radical elements who appeared to the left of the Jacobins; above all, in the revolution of 1848 in France and the rest of Europe (including the Chartists who peaked in England in 1848). History seems persuasive: the line from 1793-1794 to 1917-1921 passes from France to Germany to Russia in the French revolutions of 1830, 1848 and the Commune,- in the rise of the SPD up to 1914; in the Russian 1905 and 1917; climaxing in the failed world revolutionary upsurge of 1917-21 with near revolutionary situations in Germany, Italy, England, Spain, and insurrectionary strikes in almost every other part of the world. This latter is the peak of the “classical workers’ movement”. CLR James has talked in terms of the need to reconstitute the historical moment of the breakdown of the German-Russian front in 1917-1918; i.e. that in the failure of the German revolution and the defeat of the world revolutionary wave, the world revolution had its finest hour to date. This trajectory is the framework of Lenin-Trotsky orthodoxy. If the German revolution had saved Russia from isolation, the 20th century would have taken a completely different course. That view of history was a very useful “heuristic device” to avoid all the pitfalls of Social Democracy, Stalinism, Maoism, and Third Worldism. To live within that tradition, whether as a Trotskyist, a Third Camper, or an ultra-leftist, is to measure history from the vantage point of the German and Russian soviets of 1917-1921. It is not at all a bad benchmark for historical judgment; it is certainly superior to the Keynesian welfare state, the Stalinist successes in the first Five Year Plan, or labor-intensive agrarian communes in China as a notion of socialist society. But it leads to an impasse. It leads one to viewing history as a strategist for the Comintern in 1920, of taking up where the Central and Eastern European revolutions against the Hohenzollems, Hapsburgs and Romanovs left off. Yet an historical chasm separates those revolutions, and their dual character, from the present. (34) The dual nature of the October revolution was that of a revolution in which historical tasks of the bourgeois revolution were realized under the leadership of the working class, after which the proletarian political content was completely snuffed out by Stalinist counter-revolution. To draw the line of “continuity” uncritically through Lenin and Trotsky, as the exact extensions of Marx in the early twentieth century, to make the Russian Revolution the touchstone of the 20th century (“the turning point of history where history failed to turn”, as someone put it) is to “buy into” a whole view of history, before and, since 1917. It is above all to accept a mythology about German Social Democracy as a revolutionary Marxist formation prior to some date, whether 1890, or 1898, or 1914, when the SPD was taken over by “revisionism”. If there is one single myth at the bottom of the outlook informed by “the best of German Social Democracy and Russian Bolshevism” which has now become problematic, it is that rose tinted view of the early SPD. It is through that view that the international left was colonized by the lenses of Aufklaerungwhich originated in the civil service of the enlightened despotic states.

One can see this impasse on several levels. Let us begin with the “vulgar”, non-Marxist materialism that was the bread and butter of the classical workers’ movement, originally centered in the SPD, later in the Bolshevik Party, of the 2nd, 3rd and 4th Internationals.

As many people asked themselves after discovering the 1844 Manuscripts, the Grundrisse, the Hegelian “fingerprints” in Capital, the “Theses on Feuerbach”, Lukacs, Korsch, etc., how could the classical workers’ movement have been taken over by “vulgar Marxism”? Why does pre-Kantian materialism (i.e. materialism that, unlike Marx’s, has not passed through the dialogue with German idealism and Feurbach) seem so similar to the 18th century materialism of the Anglo-French Enlightenment, i.e. the ideology of the bourgeois revolution? How does one arrive at a Marxist explanation of the historical hegemony of vulgar Marxism, since Marxism rejects out of hand the psychological/moralistic judgment that “they had the wrong ideas”? The answer did not seem so complicated: if the materialism of the classical workers’ movement centered in the SPD from 1860 to 1914, and extended by the Russian Revolution, was epistemologically little different from revolutionary materialism of a bourgeois character, it must be that the classical workers’ movement in Central and Eastern Europe was an extension of the bourgeois revolution. Placing oneself in the position of the admirers of the heroic early SPD, it is hard to think of any other explanation that makes sense. This is, after all, not so very far from Trotsky’s theory of combined and uneven development: where the bourgeoisie is weak and unable to take on the ancien regime, the task falls to the working class. (Trotsky’s effort was to believe that the working class was making the socialist revolution.) This “vulgar Marxism” provided the “world view” expressed in the popular pamphlets of the late Engels, and the writings of Bebel, Kautsky, William Liebknecht, the pre-revisionist Bernstein, and Plekhanov - the grey eminences of the Second International, who educated Lenin and the Bolsheviks. It should never be forgotten that Lenin did not begin to see through Kautsky and the SPD “center” of orthodoxy until 1910-1912, and in 1914 could not believe the newspaper reports that the SPD had voted for war credits. He was that close to these influences. He wrote “Imperialism” to explain the collapse of the SPD; Trotsky later added the “absence of revolutionary leadership” to explain the defeat in Western Europe after the war. Raya Dunayevskaya’s portrait of Lenin rushing to the Zurich library in September 1914 to read Hegel’s Logic (35) to understand the debacle of the SPD may or may not be apocryphal; nevertheless, the “late Lenin” had no impact on official Marxism after 1917, including in the Fourth International. The philosophical views of Lukacs and Korsch were laughed out of the Comintern in 1923. In the more intellectually astute milieus in the US left of the mid-1960’s, (prior to the wave of translations from French, German and Italian after 1968) perhaps the most sophisticated English-language text available on the question of the philosophical background of Marxism was Sidney Hook’s “Towards an Understanding of Karl Marx”. This was not anyone’s fault; it merely reflects the fact that the impact of the discovery of the early writings of Marx, of the real extent of his debt to Hegel, of the critique of vulgar materialism in the “Theses on Feuerbach”, and of works like the “Grundrisse” really only got beyond small circles of specialists in the 1950’s and 1960’s. But there had to be a historical reason for that; it wasn’t just a question of what was published when and where (the “Grundrisse”, for example, was first published in only 200 copies in German in Moscow in 1941).

But the key to this ideological anachronism in Marxist and working-class history clearly cannot be, as we said above, that “they had the wrong ideas”. The answer has to lie at deeper levels of the history of accumulation and how it shaped class struggle internationally. Once again the Bordigist tradition unearthed perspectives quite marginal to the general debates of the 1960’s and 1970’s, perspectives that I think tie together the agrarian question, the periodization of capitalist accumulation, the real historical role of Social Democracy and Bolshevism, and the historic link between enlightened absolutism in the 17th century and mass-based Communist Parties in the 20th.

The most interesting perspective developed to illuminate these questions was that of the “neo-Bordigists”, French currents influenced by Bordiga, but not slavishly; the best of them attempted to synthesize Bordiga, who was oblivious to the historical significance of soviets, workers’ councils, and workers’ democracy, and who placed everything in the party, with the German and Dutch ultra-left who glorified workers’ councils and explained everything that had gone wrong after 1917 in terms of “Leninism”.

All of the French currents put at center stage a text of Marx which, in the long run, may be more important than all the other new material that started to come to light in the 1950’s and 1960’s: the so-called “Unpublished Sixth Chapter” of Vol. I of “Capital”. (36) It is not known why Marx removed it from the original version of Vol. I. But it is a materialist “Phenomenology of Mind”. Ten pages suffice to refute the Althusserian claims that Marx forgot Hegel in his “late period”. But the affirmation of the continuity with Hegel’s method is the least of it; the fundamental categories elaborated in the text are the distinctions between absolute and relative surplus value and what Marx calls the “extensive” and “intensive” phases of accumulation, corresponding to the “formal” and “real” domination of capital over labor. These are introduced in a very theoretical way; Marx doesn’t attempt to apply them to history generally. But the French ultra-left started to periodize capitalist history around exactly these distinctions. “Extensive” and “intensive” phases of capitalist history are not unique to Marxists; they have also been used by bourgeois economic historians as descriptive devices. One current summarized the distinction in its essence as “the phase which de-substantiates the worker to leave only the proletarian”. (37) In that sentence is the condemnation of the whole Gutman school of the new labor history. The transition to “intensive” accumulation in the 6th chapter, is presented to the “reduction of labor to the most general capitalist form of abstract labor”, the concise definition of the mass production labor process of the 20th century in the advanced capitalist world. The new labor history is one long nostalgia song for the phase of formal domination.

The “Unpublished Sixth Chapter” also sheds light on the “Hegel renaissance” in Marxism, and why serious interest in the Hegelian background of Marx had appeared first in Germany in the 1920’s (Lukacs, Korsch, the Frankfurt School) and had only taken hold in France in the 1950’s. In fact, vulgar Marxism had only became a fashionable ideology in France - in the intelligentsia - in the 1930’s and 1940’s, i.e. during the Popular Front and Resistance. What could explain this 30-year gap between France and Germany? The obvious answer had to be the great superiority of Germany in industrial development in the 1920’s, which France began to rival in the 1950’s. There seems to be some connection between “Hegelianized” Marxism and the conditions of what we called “intensive accumulation” and “real domination”. It is also curious that Italy had a sophisticated, much more “Germanized” Marxist culture well before France. This must also be related in some way to Italy’s status as a political “late comer”, in contrast to France’s participation in the first North Atlantic capitalist economy and the bourgeois revolutionary wave of 1770-1815. The Jacobin tradition in France, expressed through the rationalism associated with Comte, Saint Simon, and Guesde, the Kantian idealism of Jaures, or the rationalism of even the anarchist tradition (with its belief in anti-clericalist science) or finally the “positivism laique et republican” of the Third Republic remained beneath the level of post-Kantian German thought. Italy was “Germanized” in the 1890’s; France only in the 1930’s and 1940’s.

The Lenin-Trotsky tradition divides the history of capitalism into two phases, separated by World War I, inaugurating the “epoch of imperialist decay”. The theoretical sources of this theory come from the “monopoly capital” discussion prior to World War I: Hobson, Hilferding, Lenin. It was popularized for an epoch by Lenin’s Imperialism. Capitalism in the heyday of the Second International looked different from the system described in Marx (it is important to remember that Vols. 2 and 3 only became available in the 1880’s and 1890’s; most socialist militants’ relation to “Marxist economics” has come from Vol. I and more realistically from popular pamphlets like “Wages, Prices and Profits”.) Capitalism seemed to be moving away from a “competitive” or “laissez-faire”’ phase to a phase of cartels, monopolies, imperialism state guidance, the emergence of finance capital, arms races, colonial land grabs: all the elements Hilferding called “organized capitalism” circa. 1910. World War I marked the turning point. The Russian Revolution showed that, in Lenin’s phrase, “the proletarian revolution lurks behind every strike”, and the 1917-1921 period very nearly seemed to confirm that. Then came, after an ephemeral stabilization, 1929, world depression, fascism, Stalinism, and World War II, followed in turn by incessant wars of national liberation. Who, in 1950, could deny that this was the “epoch of imperialist decay”? These very real phenomenon cemented a whole world view, first codified in the early years of the Comintern: the continuity with the Kautskyian vulgar Marxism of the pre-1914 period, the “monopoly capital” characterization of the epoch, most ably expressed by Bukharin, Trotsky’s theories of permanent revolution and combined and uneven development, and the Congress’ characterization of the epoch as that of “imperialist decay”. This, at least, was condensed expression of that heritage as it was recaptured in the best attempts of the late 60’s and early 70’s to relink with the revolutionary potential of the German-Polish-Russian corridor of 1905 and 1917-1921. This periodization of modern history allowed one to see the world “from Moscow in 1920” and this, again, made the unraveling of the history of the Russian Revolution and of the Comintern from 1917 to 1928 so central and so apparently full of implications. In that history was the philosopher’s stone, whether Trotskyist, Schachtmanite, or ultra-leftist. This was the viewpoint of those who, into the mid-1970’s, had no illusions about Social Democracy, Stalinism, or Third World Bonapartism, i.e who opposed them from the vantage point of revolutionary workers’ democracy of the soviet/worker council variety. On one level, this seemed a perfectly coherent explanation of the world into the mid-1970’s. Had not the highest expression of the revolutionary workers’ movement taken place in Germany and Russia? Had not everything since been disaster and bureaucratic nightmare? Bordiga anticipated this attitude when he wrote, sometime in the 1950’s, that “just because social evolution in one zone (by which he meant Europe and the U.S.) has come to the next to the last phase does not mean that what happens on the rest of the planet is socially of no interest”. For this world view, (shared in that period by the author) what was happening on the rest of the planet was precisely socially of no interest. Who could seriously propose China or North Korea or Albania, or the national liberation movements and their states, as models for American or European workers? But such a view, while correct, was not adequate.
WHY NOT?

Because it ignored two realities already well underway in the mid- I 970’s: the double movement of Third World industrialization and technology-intensive (“high tech”) development in the advanced sector that were about to crash down around the Western working class movement, upon which the whole earlier perspective rested. In 1970, in the midst of Stalinist, Maoist and Third World euphoria over peasant-bureaucratic revolutions, it was right and revolutionary to look to the Western working class as the only class that could actually end class society. It was necessary to reject that Third Worldist hogwash then, as it is necessary to reject its (quite enfeebled) remnants today. But what has changed since then is of course that de-industrialization in the West and industrialization in the Third World (two sides of the same coin) have created real workers’ movements in the Third World itself, South Korea being the most recent important instance. Into the mid-70’s the world looked pretty much like what could be extrapolated from the early, heroic Comintern view sketched above. The countries that were the core of world industry in 1914 (Western Europe, the U.S. and Japan), were still the core. In terms of the earlier discussion, if a country had not been “internally reorganized” by the 1860’s it wasn’t going to be in the “industrial club” in 1914 and still wouldn’t be circa 1975. Further, the percentage of workers in manufacture in the advanced industrial counties, which had peaked at circa 45% in Germany and England circa 1900-1914, was still close to that figure for the advanced capitalist zone as a whole in the early 70’s. What had changed in the interim? Clearly, the advanced capitalist world had gone from a (very rough) breakdown of its work force, in 1900-1914 of 45% in industry, 45% in agriculture, 10% in white-collar services, to 40-45% in industry, 5-10% in agriculture, and 40-45% in white-collar services (not to mention the creation of a large arms sector that had only barely come into existence around the turn of the century). What did this indicate? It indicated that the “story” of capitalist development was as follows. In 1815-1914 the phase of “classic” or “competitive” capitalism, the system had primarily transformed peasants into workers, at lest in England, the U.S., France and Germany. In the post-1914 period (in reality beginning circa 1890) the new phase of “organized” capitalism, “monopoly” capitalism, the “epoch of imperialist decay” continued to deplete the rural populations of the Western world (and Latin America, the Caribbean, southern Europe and Africa), but to accomplish what? Instead of continuing to expand the industrial work force, it used the greatly increased productivity of a stagnant percentage of the work force to support an ever-growing white collar “service sector” (and arms production). But to return to the basic theme, Communist Parties start to erode and be super by integrated Social Democratic type parties precisely when the agrarian population of the country in question is reduced to a trivial (5-10%) of the work force. This is what has happened, for example, in France and Spain in the last 15 years.

This is what has not happened in Portugal, precisely because small producer agriculture remains a very significant percentage of the Portuguese work force. This is the backdrop to the transformation of the PCI. It is what happened long ago in northern Europe and the United States. It is, finally, the strict parallel to the problems encountered in Eastern Europe and the Soviet Union when the “extensive” phase of accumulation is completed and it is time to move to the intensive phase which the West arrived at through the crisis of 1914-1945. In short, from enlightened absolutism in the 17th century to Communist Parties in the 20th century, the problematic is that of the extensive phase of accumulation - the transformation of peasants into workers. The ultimate implication of this is that a society is only fully capitalist when a trivial percentage of the work force is employed in agriculture, i.e. that a society is only fully capitalist when it has moved from the extensive/formal to the intensive/real phase of accumulation. This means, in short, that neither Europe nor the United States in 1900 were as capitalist as the socialist movement thought they were, and that the classical workers’ movement, in its mainstream, was first and foremost a movement to propel capitalism into its intensive phase.

In sum, capitalism means first of all the agrarian revolution.

The agrarian question has had multiple meanings in the history of the international left. It has arisen in connection with the peasant revolutions that accompanied the French and Russian revolutions; the capitalization of agriculture in the U.S. South through the Civil War; the agrarian depression after 1873; the emptying of the European countrysides after World War II. Undoubtedly, these are seriously distinct phenomena that should not be lumped together cavalierly. But let us focus on intensive accumulation linked to the reduction of the agrarian workforce to 5-10% percent of the population as the definition of a “fully capitalist” society. A fully capitalist agriculture is an American-style mechanized agriculture. The “agrarian question” in this sense, was not solved in France in 1789 but in 1945-1973. The connection between agriculture and intensive accumulation in industry is the reduction of the cost of food as a percentage of the worker’s bill of consumption, creating buying power for the consumer durables (such as the automobile) at the center of 20th century mass production.

Let us summarize, and then return, one more time to Bordiga and the neo-Bordigists. Vulgar Marxism was an ideology of the Central and Eastern European intelligentsia linked to the workers’ movement in a battle to complete the bourgeois revolution (Second and Third International Marxism). Its parallel to pre-Kantian, pre-1789 bourgeois materialism is not the result of an “error” (“they had the wrong ideas”) but a precise expression of the real content of the movement that developed it. That content makes sense ultimately in the framework of a periodization of capitalist history that complements the Lenin/Trotsky “epoch of imperialist decay” with the concepts of extensive/formal domination and intensive/real accumulation. The whole Lenin/Hilferding 2nd International theory of “organized capitalism” and “monopoly capitalism” is then, an occultation of the transition from extensive to intensive. The “official Marxist” outlook, therefore is the outlook of a nascent state elite, in or out of power, whose movement results in another form of capitalism (real domination) and calls it “socialism”. What is compelling about such an analysis is that it avoids moralizing and offers a “sociological” explanation for an “epistemology”. Once again it means that this social stratum that held an Aufklaerung form of materialism because it was a proto-state civil service in a development regime, and that its economics, codified in the Leninist theory of imperialism, were also the economics of that stratum. It is not real Marxism, because it tends to replace analyses of relations and forces of production with (ultimately Duehringian) analyses of “force”. From Lenin and Bukharin via Baren and Sweezy to Bettleheim and Amin to Pol Pot (recognizing tremendous discontinuity and degeneration but also continuity) the ‘monopoly capital” theory is the theory of state bureaucrats. It is fundamentally anti-working class. It sees the Western working class’s reformism as the expression of super profits’ from imperialism, and it obscures the difference of interests between the state bureaucratic elite and the peasant and working classes in the underdeveloped countries where it holds power.

The French neo-Bordigists, specifically Camatte, showed that it was in Russia above all that Marxism, in phases, was transformed from a theory of the “material human community”, a real movement that is “born” from mature capitalism into something that is “built” in backward proto-capitalism. This is seen by the contrast between the “Marxist position” on the Russian question developed by Marx in 1878-1883 and the Bolshevik polemic with the last phase of Populism in the 1890’s. Whatever Marx may have entertained in his study of the Russian commune as the possible base for an immediate “leap” to communism, he never would have written, as Trotsky wrote in 1936, that “socialism now confronts capitalism in tons of steel and concrete”. This is not to say that there is no basis for this productivist discourse in Marx’s work; it is simply to say that the gulf that separates Marx from all 2nd, 3rd (and 4th) International Marxism is precisely that he is beyond “pre-Kantian” materialism and way beyond “monopoly capital” economics that both express a state civil service view of the world. In the battle between Lenin and the Populists in the 1890’s, the battle to introduce this truncated 2nd International “Marxism” into Russia, the whole pre-1883 dimension of the Marxist analysis of the “Russian question”, unearthed by Bordiga, was totally lost in a productivist chorus. The linear, mechanistic affirmation of “progress” that is the core of Enlightenment historical thought, which was taken over into a “stage” theory of history by vulgar Marxism, has no feel for the Russian agrarian commune, as Marx did. The Gemeinwesen (material human community) telos of communism is suppressed for productivism. Once in power, the Bolsheviks took the reproduction schema and categories of Vol. I of Capital and translated them into their manuals for economic planning without noticing that this was a “Ricardian” description of capitalism which Marx undermines in Vol. III. This paved the way for the “steeleater” ideology of the Stalinist planners after 1928. There is already a world between Marx and the 2nd International, and later the Bolsheviks, expressed in “philosophy” and in “economics”, and these differences express different “social epistemologies” rooted in the outlooks of two different classes, the working class and the state civil service. It is in this sense that it is meaningful to say that the best of German Social Democracy and Russian Bolshevism are hopelessly entwined with the state. A renewal of revolutionary vision can no longer identify them as direct heirs, but as a detour whereby Marxism fused with a statist discourse foreign to itself.

We, in the West today, unlike the revolutionaries of 1910, live in a totally capitalist world. There is no capitalization of agriculture to accomplish, no peasant’ question for the workers’ movement. At the same time, in the midst of a deepening world economic crisis of 1930’s proportions, all the old revolutionary visions have evaporated , and the sense of what a positive world beyond capitalism would look like is less clear than ever. (Recent history provides many examples of negative alternatives.) Yet, when we understand that much of what is collapsing today is ultimately the legacy of the Enlightened absolutist state and its modern extensions, we can see that many of the conceptual tools in use until quite recently were tools for the completion of the bourgeois revolution, developed by movements ultimately headed by state civil servants, real or potential. By freeing Marxism of this statist legacy we can at last start to understand the world from the vantage point of “the real movement unfolding before our eyes” (Communist Manifesto).
BIBLIOGRAPHY

One objective of this article was to make the person and ideas of Bordiga better known in the English-speaking world.

Unfortunately, many of the sources upon which the article draws were published only in Italian or French, by obscure left-wing publishers, many of which no longer exist. They are thus, aside from the writings of Bordiga himself, virtually impossible to obtain. Readers who wish to acquire the available writings of Bordiga, in various languages, can contact the Partito Comunista Internazionale, Via Marnni 30, Schio, Italy.

The important writings of Bordiga are as follows. Strutture economica e sociale de la della Russia d’oggi (Edizioni il programma comunista, 1976) is his major work on the Russian economy. A large part of it was published in French under the title Russie et Revolution dans la theorie marxiste (Ed. Spartacus, 1975). The Storia delta sinistra comunista (Ed. il programma comunista), the history of Bordiga’s faction from 1912 to 1921, appeared in 3 successive volumes beginning in 1964. Shorter but fundamental theoretical statements are Proprieta e capitale (Ed. Iskra, Florence 1980) and Mai la merce sfamera l’umomo: la question agraria e lateoria della rendita fondiaria secondo Marx (Ed. Iskra, 1979) A French collection of some of Bordiga’s shorter texts, including his commentaries of Marx’s 1844 Manuscripts, were edited with a preface by Jacques Camatte in Bordiga et la passion du communisme (Ed. Spartacus, 1974).

There is, to my knowledge, no adequate comprehensive study of Bordiga. Two works which avoid the worst errors and earlier calumnies are A. de Clementi, Bordiga (Turin, 1971) and a biography by a PCI intellectual, Franco Livorsi, Amadeo Bordiga (Rome, 1976).A presentation of Bordiga’s views on the Soviet phenomenon is Uhana Grilli, Amadeo Bordiga: capitalismo sovietico e comunismo (Milan, 1982). The best overall presentation of Bordiga and his theories as they influence the present article are in Jacques Camatte, Bordiga et la revolution russe: Russie et necessite du communisme in the journal Invariance, Annee VII, Serie II, No. 4. A critical appreciation of the Bordigist faction is La Gauche Communiste d’ Italie, published in 1981 by the Courant Communiste International. An overall “Bordigist” view of the Russian revolution and its aftermath is a special triple issue of Programme communista, Bilan d’ une revolution (Nos. 40-41-42, Oct. 1967-June 1968), the theoretical journal of one of the then-contending Bordigist parties. I have not been able to ascertain if the views expressed in this issue were written or approved by Bordiga himself.

Two further works of interest which draw critically on Bordiga are Jean Barrot, Le mouvement communists (Ed. Champ Libre, Nfis, 1972), and Jacques Camatte, Capital et Gemeinwesein: Le 6e chapitre inedit et l’oeuvre economique de Marx (Ed. Spartacus, Paris 1978).

Much information on Bordiga in his period of greatest mass influence is in the quasi-official history of the Italian Communist Party by Paolo Spriano, Storia del Partito comunista italiano, Vol I Da Bordiga a Gramci (Turin 1967). This work, like that of Uvorsi, is to be used with caution.

1. B. Moore, Social Origins of Democracy and Dictatorship, (Boston 1966).

2. A. Ulan, The Unfinished Revolution, (New York, 1960).

3. A. Gershenkron. Economic Backwardness in Historical Perspective, (Boston, 1962).

4. E. Preobrazhensky, The New Economics, Oxford 1965, Ch. II. 5. Cf bibliographical notes above. 6. Ibid

7. The mature statement on the link between the agrarian question and capitalism is in A. Bordiga, Mai la merce…, 1979.

8. Cf Bilan dune revolution, Programme communista, Nos 40-41-42, Oct. 1967-June 1968, cited in bibliographical notes.

9. The evolution of Bordiga’s prediction of a major world crisis in 1975 is presented in F. Livorst, op. cit. pp. 426-444.

10. For a distilled discussion of Bukharin’s critique of Preobrazhensky, cf.Bilan d’une revolution, pp. 139-140. Against the super-industrializers of the left, Bukharin said that the working class would be “obliged to construct a colossal administrative apparatus … The attempt to replace all the petty producers and small peasants by bureaucrats produces an apparatus so colossal that the expense of maintaining it is incomparably greater than the unproductive expenditures resulting from the anarchic conditions of petty production: in sum, the whole economic apparatus of the proletarian state not only does not facilitate but actually hinders the development of the productive forces. It leads directly to the opposite of what it is supposed to do.” (ibid)

11. The “Bukharinist” aspect of Trotsky’s assessment of the Stalinist “left” turn after 1928 is noted in Bilan d’ une revolution, op. cit., p, 148.

12. This intervention was made at the Sixth Enlarged Executive Committee Plenum of the Comintern in 1926. ibid. p. 38.

13. On the capitalist nature of the kolkhoz, cf. Bilan d’ une revolution, pp. 172-179.

14. Bordiga’s notion of the “dual revolution” is scattered through his writings. For one example cf. A. Bordiga, Russie et revolution…p. 192 and ff.

15. V.I. Lenin, The Tax in Kind (The Significance of the New Policy and Its Conditions) in Collected Works, Vol. 32, pp. 3 29-369, presents Lenin’ s analysis of the relationship between petty-producer capitalism and state capitalism in 1921.

16. Trotsky’s most lyrical formulations on the growth of the productive forces in the Stalinist “workers state” are in the opening section of The Revolution Betrayed (1936).

17. This is the formulation of Bilan d’ une revolution, p. 95.

18. Cited in Grilli, op. cit., p. 282.

19. Trotsky, The Revolution Betrayed, (New York, 1972), p. 8.

20. Cf Schachtman, Max. The Bureaucratic Revolution (New York 1962), for the most thorough statement of this view.

21. Cf Bordiga, Russie et revolution dans la theorie marxiste, pp. 226-297, for a discussion of the evolution of Marx’s thought on the Russian commune and Russia’s lost “historical chance” to skip the capitalist phase.

22. On Marx’s deep involvement with the problem of Russian agriculture in the last decade of his life, cf. Teodor Shanin’s essay “Late Marx” in T.Shanin, ed. ” Late Marx and the Russian Road”, New York 1983. Also J. Camatte, “Bordiga et la revolution russe…”,pp. 15-23.

23. Marx’s letter of November 1877 is published in German in Maximilien Rubel, ed. “Marx-Engels: Die russische Kommune” (1972), pp. 49-53. (our translation in text).

24. Cf. note 22.

25. The analyses of Italian fascism in 1921-24 by Bordiga’s faction, undoubtedly authored in part by Bordiga himself, are available, in “Communisme et fascisme”, (Ed. Programme communists, 1970).

26. As Marx said in the Manifesto, communism is not an ideal to be realized; it is on the contrary “nothing but the real movement unfolding before our eyes”. For a discussion of communism as the “real movement”, cf. Jean Barrot, “Le mouvenent communiste”, (Ed. Champ Libre, 1972).

27. For a critique of the formalism which flows from seeing the problem of socialism as a problem of “forms of organization”, cf. the essay of Jean Barrot “Contribution a la critique de l’ideologie ultra-gauche (Leninisme et ultragauche), in his Communisme et question russe (Ed. de la Tete de Feuilles, 1972), pp. 139-178.

28. This is elaborated by L. Grilli, op. cit. p. 38.

29. A parallel in Russia itself was the “Lenin levy”, whereby the party was flooded with malleable, inexperienced or simply careerist members easily manipulated by the Stalinists against the remnants of the Old Guard. The international counterparts of this transformation of the Communist International were figures such as Cachin in the PCF or Thaelman in the KPD.

30. On the rise of the New Industrial Countries and their impact on ideology worldwide, cf. Nigel Harris, “The End of the Third World”, (London 1986).

31. On the capitalization of English agriculture, cf. Robert Brenner, “The Agrarian Origins of European Capitalism” in T.H. Ashton and C.H.E. Philpin, “The Brenner Debate”, (Cambridge UP, 1985), pp. 213-327.

32. On the mercantile tradition and its impact, cf. Roman Szporluk, “Communism and Nationalism: Karl Marx vs. Friedrich List”, (Oxford UP1988).

33. For a discussion of the post-1873 impact of the agrarian depression, cf. Hans Rosenberg, “Grosse Depression und Bismarckzeit”, Berlin 1967.

34. The Dutch ultra-leftist Herman Gorter confusedly, but correctly, already in 1921 grasped the absence of an agrarian question for Western workers as the essence of the difference between the Russian revolution and any possible revolution in the West, a difference minimized by Lenin in “Left-Wing Communism, an Infantile Disorder”. Cf. H. Gorter, Offener Brief an den Genossen Lenin, Berlin 1921.

35. Raya Dunayevskaya, “Philosophy and Revolution”, (New York 1975), Ch. 3.

36. The “Unpublished Sixth Chapter” is the appendix of the new English translation of Capital, Vol I (New York 1976), published by Penguin.

37. Cf. the pamphlet of the French group Negation, “Lip and the Self-Managed Counter-Revolution” (English trans. by Black and Red, Detroit, 1975).

38. Rita di Leo, I operaie e il sistema sovetico (Bari 1970), Ch. 1, provides a good discussion of the Soviet use of Vol. I of Capital as a “manual” from which the categories of the planning process were developed.

This article originally appeared in CRITIQUE 23, 1991

Vorwort (Wildcat)

Vulgärmarxismus oder Kommunismus

Laßt euch durch den Titel von Loren Goldners Text nicht irreführen! Loren benutzt Leben und Werk von Amadeo Bordiga als Aufhänger und seine zuweilen etwas länglichen Ausführungen über dessen Leben und Ansichten sollten euch nicht den Blick trüben: Loren macht viele neue Fenster darauf auf, wie wir uns die Frage nach der Revolution und dem Kommunismus heute stellen können.

Der Text wurde im Jahr 1991 geschrieben. Wie der praktisch gleichzeitig entstandene Text von Riccardo Bellofiore: Plan, Kapital, Demokratie (in Zirkular Nr. 1) versucht er, die Situation nach dem Zusammenbruch der Sowjetunion zu verstehen (Warum führte der Zusammenbruch des “Realsozialismus” nicht zu einem revolutionären Durchbruch?) und der Krise des Marxismus und der revolutionären Theorie überhaupt entgegenzutreten. Wo Riccardo Bellofiore überzeugend nachweist, daß planwirtschaftliche Vorstellungen der Zweiten Internationale nichts mit der Marx’schen Kritik der kapitalistischen Ökonomie zu tun haben, macht Loren Goldners die These

Bordigas zum Angelpunkt seiner Überlegungen, der Kapitalismus sei gleichbedeutend mit der Agrarrevolution, d.h. der Kapitalisierung der Landwirtschaft.

Die Überlegungen finden zwar auf ganz unterschiedlichen Ebenen statt, sind aber ähnlich: eine oberflächliche Kritik an der “Bürokratisierung” oder der “stalinistischen Konterrevolution” reicht nicht aus, die Kritik muß bereits an den Wurzeln des Vulgärmarxismus der Zweiten Internationale ansetzen: Diese auf den Staat fixierte “marxistische Ideologie” preußischer Beamter wurde zur Ideologie der nachholenden bürgerlichen Revolution, d.h. der Durchsetzung des Kapitalismus in Agrarländern.

Damit kann Loren gleichzeitig zeigen, warum die russische Revolution von 1917-21 erst zum zentralen Bezugspunkt für Generationen von Revolutionären werden konnte, aber seit Mitte der 70er Jahre ausgedient hat: weil spätestens mit dem Aufstieg neuer Industrieländer in Asien sich Lenins Imperialismustheorie nicht einmal mehr als Grundlage der Ideologie der nachholenden Entwicklung halten läßt. Die Kommunistischen Parteien in den Metropolen gehen gerade dann zugrunde, wenn die Bauern nur noch zirka 5 Prozent der Bevölkerung ausmachen.

Loren zeigt, daß der Kommunismus keine Frage von Parteien, Ländern und Strategien ist, sondern ein gesellschaftlicher Prozeß, unser gesellschaftliches Verhältnis zu unserer eigenen materiellen Reproduktion.

Die Frage nach dem Kommunismus stellt sich somit heute aktuell.

Website wildcat Deutschland: http://www.wildcat-www.de

Der Kommunismus ist die materielle menschliche Gemeinschaft: Amadeo Bordiga heute
von Loren Goldner

Seit vielen Jahrzehnten ist für revolutionäre MarxistInnen klar, daß die gesellschaftliche Wirklichkeit in der Sowjetunion, China und den anderen sogenannten “sozialistischen” Gesellschaften in völligem Widerspruch zu Marx’ Projekt der Befreiung der Arbeiterklasse und der Menschheit steht. Viele TheoretikerInnen - von Rosa Luxemburg in “Die Russische Revolution” von 1918 bis zu Mattick, Korsch, Bordiga, Trotzki, Shachtman oder CLR James (um nur einige zu nennen) - haben sich angestrengt, die berühmte “russische Frage” zu beantworten: nämlich was die Niederlage der russischen Revolution und der internationale Erfolg des Stalinismus für MarxistInnen bedeuten. Die in dieser Debatte geäußerten Ansichten waren derart unterschiedlich, daß vor allem Winston Churchill - dem man wohl keine Nähe zum Marxismus und zur Linken nachsagen kann - recht zu behalten schien, der das Sowjetsystem als “doppelt in ein Mysterium verpacktes Rätsel” bezeichnet hatte. Alle heutigen Nachlaßverwalter der Theorien vom “degenerierten Arbeiterstaat”, “Staatssozialismus”, “bürokratischen Kollektivismus”, “Staatskapitalismus” oder von der “Übergangs-gesellschaft” haben ihre Analysen und Erklärungen über den Niedergang des Ostblocks nach 1989 - viele davon dienen vor allem der Selbsttröstung. Mit dem für die marxistische Tradition typischen gemäßigten Optimismus meinten die meisten dieser Strömungen (wie auch ich), der Hauptkonkurrent der todgeweihten stalinistischen Bürokratie werde die revolutionäre Arbeiterklasse sein, die jetzt endlich für den wirklichen Sozialismus kämpfen werde. Kaum jemand - und am allerwenigsten die Trotzkisten, die meinten, daß die gesellschaftlichen Grundlagen des Ostblocks denen des Westens überlegen seien - sah voraus, daß auf die Stalinisten nicht der revolutionäre Marxismus folgen würde, sondern ein blind prowestlicher Neoliberalismus im Geiste von Hayek und Friedman und wiederauferstandene rechtsautoritäre Strömungen aus der Zwischenkriegszeit (wobei Ex-Stalinisten in beiden Strömungen eine große Rolle spielten). Erst recht erwartete kaum jemand, daß die Abschaffung der gesellschaftlichen Grundlagen des Stalinismus den Marxismus selbst in eine tiefe Krise stürzen würde. Aber da die Krise des Ostblocks nicht Sowjets und Arbeiterräte auf den Plan ruft, sondern Blut-und-Boden-Populismus, mörderischen Nationalismus, Regionalismus, religiösen Fundamentalismus und Antisemitismus (autoritäre Strömungen, die den Resten der linken Opposition mühelos das Wasser abgraben, wenn es um die Kanalisierung von Bewegungen gegen den IWF und den Markt geht), wird deutlicher denn je, daß dringend auch ein Großteil der Begriffe überprüft werden muß, mit denen sich revolutionäre MarxistInnen in Ost und West die Weltgeschichte seit 1917 erklären.

Der folgende Artikel soll einen bescheidenen Beitrag dazu leisten. Er stellt die kaum bekannten Ansichten des italienischen Marxisten Amadeo Bordiga über das Wesen der Sowjetunion vor (Bordiga ist, wenn überhaupt, als einer der “Ultralinken” bekannt, die Lenin in Der “Linke Radikalismus”, die Kinderkrankheit im Kommunismus denunzierte). Allgemeiner soll es um die These gehen, daß die - nach Bordigas Auffassung für den Kapitalismus zentrale - Agrarfrage den eigentlichen, aber kaum diskutierten Schlüssel zur Geschichte der beiden großen Deformationen des Marxismus im 20. Jahrhundert darstellt: der Sozialdemokratie und des Stalinismus. Der Artikel soll zeigen, daß die europäische (und v.a. deutsche) Sozialdemokratie, obwohl sie scheinbar eine marxistische Sprache sprach, selbst eine etatistische Entstellung des Marx’schen Projekts darstellte und eher als Schule für eine höhere Stufe des Kapitalismus, nämlich den entstehenden keynesianischen Sozialstaat diente. Was heute zu Ende geht, ist also ein langer etatistischer Umweg in der Geschichte der Emanzipation der Arbeiterklasse, der in Wirklichkeit viel mehr mit einem Ersatz für die bürgerliche Revolution zum Zweck der Industrialisierung zurückgebliebener Gesellschaften zu tun hatte als mit dem Sozialismus oder dem Kommunismus. Das traditionelle beschönigende Bild von der historischen deutschen Sozialdemokratie vor dem Triumph des “Revisionismus” läßt sich nicht halten, weil es heute voll in eine Sackgasse führt. Die Geschichte ist der Theorie immer voraus und räumt die Trümmer des etatistischen Erbes der Sozialdemokratie und des Stalinismus aus dem Weg. Die Frage, wie es möglich war, daß sich das Marx’sche Projekt seit den 1860er Jahren immer tiefer in das etatistische Projekt des aufgeklärten Absolutismus und dessen Verständnis von Aufklärung [im Original deutsch] [*] verstrickte, ist heute drängender denn je. Noch drängender ist natürlich die Frage, wie es sich aus dieser Verstrickung wieder befreien kann.

Die Zentralität der Agrarfrage in der Sowjetunion ist eigentlich kein neues Thema. Im akademischen Rahmen hat sich z.B. Barrington Moore schon vor langem damit beschäftigt. [1] Aber in den 60er Jahren, als Moores Buch herauskam, galt allgemein immer noch die Entwicklung der Industrie als wesentliche Bestimmung des Kapitalismus, und da Moore ansonsten nur einen müden Abklatsch von Trotzkis Theorien der permanenten Revolution und der kombinierten und ungleichen Entwicklung vertrat, hinterließ sein Buch in der marxistischen Diskussion keine besonderen Spuren. Adam Ulam, erst recht kein Marxist, hatte im Kalten Krieg geschrieben, der wirkliche Inhalt der marxistischen Bewegung sei die Agrarfrage; [2] er wollte damit den “Marxismus” (den er mit der Sowjetideologie gleichsetzte) diskreditieren, indem er zeigte, daß dieser nicht ein Produkt des Kapitalismus, sondern der Unterentwicklung sei. Auch Gerschenkron, der historisch viel mehr hergibt als Ulam, wirkte wie ein Schatten Trotzkis. [3]

Kein Buch im 20. Jahrhundert hat die Ansichten der MarxistInnen zur Agrarfrage stärker beeinflußt als Preobraézenskijs Neue Ökonomik, das trotz all seiner Fehler wesentlich zum Verständnis der Entwicklung der internationalen linken Opposition ist. [4] Preobraézenskijs Begriff der “sozialistischen Akkumulation” auf Kosten der Bauernschaft wiederum stammte zum großen Teil aus Rosa Luxemburgs Akkumulation des Kapitals. Preobraézenskij behauptete, daß der “Arbeiterstaat” das, was der kapitalistische Staat historisch blind und blutig durchgesetzt hatte, nämlich die Verwandlung der agrarischen KleinproduzentInnen in FabrikarbeiterInnen, bewußt und human durchsetzen könne (es blieb Stalin vorbehalten, diesen Prozeß bewußt und blutig durchzusetzen).

Im Rahmen dieser Diskussion haben für die meisten westlichen Linken die Ideen des faszinierenden Charakters Amadeo Bordiga kaum eine Rolle gespielt. Bordiga, erster Generalsekretär der Kommunistischen Partei Italiens (PCd’I; ab 1943 PCI) und ihr wichtigster Gründer, war der letzte westliche Revolutionär, der Stalin (1926) ins Gesicht sagte, er sei der Totengräber der Revolution, und das überlebte. Im selben Jahr wurde er aus dem PCd’I ausgeschlossen und nahm einige tausend “Bordigisten” mit. 1928 wählte die “Italienische Kommunistische Linke” (wie sie sich selbst nannte) Trotzki zum “Chef der Internationalen - linke Opposition”. Daran schloß sich eine langwierige Auseinandersetzung zwischen Bordiga und Trotzki an, die etwa 1931/32 in einem vollständigen Zerwürfnis endete. Aber Bordiga ist einer der originellsten, brillantesten und dabei am meisten vernachlässigten Marxisten des Jahrhunderts (anders als Gramsci ist Bordiga für den PCI nach dem zweiten Weltkrieg immer unverdaulich geblieben). Während des Kriegs blieb er in Italien (nachdem ihn die Komintern auf die übliche Weise ausgeschlossen und verleumdet hatte, wurde er von Mussolini eine Zeitlang ins Gefängnis gesperrt und widmete sich dann seinem Ingenieursberuf). Aber aus heutiger Sicht wird Bordigas Werk eigentlich erst nach dem zweiten Weltkrieg wirklich interessant. Er lebte bis zu seinem Tod 1970 praktisch als Unbekannter und schrieb sogar noch einige Artikel über die revolutionäre Bewegung 1968. Nach dem Krieg betrachtete er es als seine Mission, die theoretischen Lehren der weltweiten revolutionären Welle von 1917-21 zu bewahren. Wie fast alle antistalinistischen Revolutionäre meinte er 1945, daß dazu das “russische Geheimnis” gelöst werden müsse, und er schrieb drei (nie ins Englische übersetzte, aber auf französisch erschienene) Bücher über die russische Revolution und die sowjetische Wirtschaft. [5] Außerdem schrieb er eine dreibändige Geschichte der Italienischen Kommunistischen Linken (seiner eigenen Fraktion; leider endet das Buch 1921) und viele kleine Broschüren und Abhandlungen. [6] Die meisten seiner Texte sind in einem überladenen und unlesbaren Stil verfaßt, aber sie lohnen sich. Das Ungewöhnliche und merkwürdig Aktuelle an Bordigas Ansichten war ganz einfach seine Theorie, daß Kapitalismus gleich Agrarrevolution sei. Zu dieser Ansicht war er wahrscheinlich schon vor 1914 gekommen; einige seiner frühesten Artikel beschäftigen sich mit den Positionen der französischen und italienischen Sozialisten zur Agrarfrage. [7]

Bordigas Spur ist nicht ganz leicht zu folgen; er glaubte an “revolutionäre Anonymität”, verabscheute jeden Persönlichkeitskult und zeichnete seine Texte und Bücher oft nicht namentlich. 1967 wurde eine bordigistische Einschätzung der russischen Revolution unter dem Titel An den Rändern des 50. Jahrestages des Oktober 1917 veröffentlicht. [8] Sie bewegt sich völlig außerhalb der üblichen Stalin-Trotzki-Polemiken (über den Staatskapitalismus) in den USA, Britannien, Frankreich und Deutschland (z.B. spricht Bordiga nie von “Staatskapitalismus” und kaum von “Sowjetunion”, da die Sowjets dort ja schon längst zerschlagen worden waren). Für ihn gab es einfach den russischen Kapitalismus, der sich nicht nennenswert von jedem anderen unterschied.

Es war erfrischend, wie Bordiga sich bemühte, das Augenmerk der internationalen revolutionären Bewegung von Rußland abzulenken. Er sagte, die Arbeiterbewegung habe in der Geschichte schon vorher (z.B. nach 1848 mit Louis Napoleon) Konterrevolutionen erlebt, und an Rußland sei nichts Besonderes. Seine 25jährige Konzentration auf die russische Wirtschaft straft diese Kaltblütigkeit allerdings Lügen (interessanterweise hatte er 1945 auch eine lange Phase von kapitalistischer Expansion und Arbeiterreformismus vorhergesagt, die ab 1975 in der nächsten Weltkrise enden sollte). [9] Bordigas Rußland-Analyse sah (nach 1945) folgendermaßen aus: Hatte seine Fraktion im Fraktionskampf der 20er Jahre noch Trotzki total unterstützt, hauptsächlich aus Gründen, die mit der Außenpolitik der Sowjetunion bzw. der Komintern zu tun hatten, ging die bordigistische Analyse aus letztlich “bucharinistischen” Gründen auf Distanz zur Superindustrialisierungsstrategie der Linken Opposition. Nach 1945 meinte er, daß nur so etwas wie Bucharins Strategie noch irgend eine Hoffnung geboten hätte, den internationalen revolutionären Charakter des Regimes zu bewahren (was Bordiga wichtiger war als die Industrialisierung Rußlands), da sie die bolschewistische Partei nicht kaputtgemacht hätte. Bucharin hatte während der Fraktionskämpfe zwischen 1924 und 1928 gesagt, daß sich Trotzkis linke “Superindustrialisierungsstrategie” nur von der monströsesten Staatsbürokratie umsetzen ließe, die die Geschichte je gesehen habe. [10] Als Stalin das Programm der Linken stahl und in die Praxis umsetzte, bestätigte sich vollkommen, daß Bucharin recht gehabt hatte, wie Trotzki hinter vorgehaltener Hand selbst zugab, nachdem der größte Teil seiner Fraktion Stalin gegenüber kapituliert hatte. [11] Bordiga nahm den Gedanken des internationalen Charakters der Revolution und des Sowjetregimes vielleicht sogar noch ernster als Trotzki; für ihn war die Idee eines “Sozialismus in einem Land” ein grotesker Schlag ins Gesicht all dessen, wofür der Marxismus stand, und damit hatte er natürlich recht. Bei seiner letzten Konfrontation mit Stalin in Moskau 1926 schlug Bordiga vor, daß alle Kommunistischen Parteien der Welt zum Zeichen der supranationalen Realität der Arbeiterbewegung die Sowjetunion gemeinsam regieren sollten. [12] Es muß wohl nicht gesagt werden, daß Stalin und seine Freunde diesen Vorschlag kühl aufnahmen.

Aber das ist nur der Anfang. Bordigas Schriften über das kapitalistische Wesen der Sowjetökonomie konzentrieren sich im Gegensatz zu denen Trotzkis zum großen Teil auf den Landwirtschaftssektor. Er wollte zeigen, daß in der Kolchose, das heißt der LPG, und in der Sowchose, d.h. dem mit normaler Lohnarbeit betriebenen Staatsgut, kapitalistische Gesellschaftsverhältnisse herrschten. [13] Er hob hervor, daß ein großer Teil der Agrarproduktion von den kleinen Privatparzellen abhing (das schrieb er 1950), und sagte ziemlich akkurat voraus, in welchem Umfang die Sowjetunion, die von den 1880er Jahren bis 1914 ein großer Weizenexporteur gewesen war, anfangen würde, Weizen zu importieren.

Daß Bordiga den Industriesektor herunterspielte und die Landwirtschaft betonte, ergab sich wie gesagt aus theoretischen und strategischen Überlegungen, die noch aus der Zeit vor der russischen Revolution stammten. Für Bordiga bedeutete Kapitalismus ja in erster Linie Agrarrevolution, Kapitalisierung der Landwirtschaft. Aus diesen Überlegungen heraus verstand Bordiga Bucharin ganz anders als die meisten revolutionären Gegner des Stalinismus. Bordiga führte eine neuartige Unterscheidung zwischen Lenin und Trotzki ein. Die meisten Leute, die zwischen Lenin und Trotzki unterscheiden, sind Stalinisten und Maoisten. Aber Bordiga dreht die Fragestellung der Stalinisten völlig um. Bordiga bezeichnet die russische Revolution mit einem Ausdruck von Lenin als “doppelte Revolution” [14], in der die politische Machtergreifung durch das Proletariat es möglich machte, die unerfüllten Aufgaben der bürgerlichen Revolution zu erfüllen, vor allem die Zerstörung der vorkapitalistischen Gesellschaftsverhältnisse in der Landwirtschaft. Der große Prototyp der bürgerlichen Revolution war zweifellos der August 1789 in Frankreich. Die Trotzkisten hatten immer gesagt, Lenin sei im April 1917 “ein Trotzkist geworden”, da er die These von der permanenten Revolution übernommen habe. In Wirklichkeit war Lenin aber in Nuancen anderer Meinung gewesen als Trotzki. Das zeigte sich daran, wie er zwischen 1920 und 1922 das Wesen des neuen Regimes beschrieb, vor allem in seinen bemerkenswerten Reden vor dem Parteikongreß 1921, wo er gegen die Erste Arbeiteropposition und ihren Vorwurf polemisierte, im Sowjetstaat herrsche der “Staatskapitalismus”. Lenin antwortete: “Der Staatskapitalismus wäre ein Schritt vorwärts gegenüber der jetzigen Lage der Dinge in unserer Sowjetrepublik”, denn in Wirklichkeit herrsche ein Kleinproduzentenkapitalismus, in dem eine politische Partei der Arbeiterklasse den Staat kontrolliere. [15]

Für Bordiga hieß das, daß, sobald dieser politische Ausdruck der Arbeiterklasse durch den Stalinismus zerstört war, nur noch der Kleinproduzentenkapitalismus übrig blieb. Wenn Lenin Anfang der 20er Jahre vom “Arbeiterstaat mit bürokratischen Deformierungen” sprach, meinte er etwas ganz anderes als Trotzki mit demselben Ausdruck 1936. An dieser Stelle kann und muß ich nicht die ganze Geschichte aufrollen, wer was über diese Frage sagte. Hinter den unterschiedlichen strategischen und taktischen Einschätzungen stehen zwei entgegengesetzte Auffassungen vom Marxismus. Wichtig ist, daß für Trotzki und die Trotzkisten der permanente Charakter der Revolution in “Eigentumsformen” geronnen war und sich später im Wachstum der Produktivkräfte ausdrückte. [16] Für Bordiga war das Wachstum der Produktivkräfte nur ein Beweis für den bürgerlichen Charakter des Sowjetphänomens. Er drehte die Argumentation der Stalinisten völlig um, indem er sagte, das Problem sei nicht, daß Trotzki die Bauernschaft “unterschätzt” habe, sondern daß er die Möglichkeit überschätzt habe, daß die Bauern und die Agrarrevolution der Kleinproduzenten irgendetwas mit einer proletarischen Revolution zu tun haben könnten.

Bordiga hielt Stalin und später Mao, Ho usw. für “große romantische Revolutionäre” im Sinne des 19. Jahrhunderts, d.h. für bürgerliche Revolutionäre. [17] Er meinte, daß die nach 1945 entstehenden stalinistischen Regimes nur die bürgerliche Revolution fortführten (Enteignung der Klasse der preußischen Junker durch die Rote Armee; Agrarpolitik; Entwicklung der Produktivkräfte). Auf die Thesen der französischen linksradikalen Gruppe Socialisme ou Barbarie, die das Regime nach 1945 als staatskapitalistisch denunzierte, antwortete Bordiga mit einem Artikel “Avanti Barbari!” (“Vorwärts Barbaren!”), der die bürgerlich-revolutionäre Seite des Stalinismus als seinen einzigen wirklichen Inhalt feierte. [18] (Man muß nicht mit Bordiga übereinstimmen, um anzuerkennen, daß dieser Standpunkt konsequenter war als die Dummheit der trotzkistischen Analyse nach 1945, die meinte, die Stalinisten in Osteuropa, China oder Indochina seien zitternde “Reformisten”, die den Ausverkauf an den Imperialismus betrieben.)

Der Fortschritt gegenüber Trotzki besteht bei Bordiga vor allem in der Kritik an der in den Trotzkismus und seine Abarten eingeschmuggelten Annahme, daß Stalin und der Stalinismus ein “Zentrum” zwischen der bucharinistischen Rechten und einer trotzkistischen Linken darstellten. Es ist kaum vorstellbar, daß ein Sieg der bucharinistischen “Rechten” in der Industrialisierungsdebatte der internationalen Arbeiterbewegung mehr Schaden zugefügt hätte als der tatsächliche Triumph des stalinistischen “Zentrums”. Wer aber unkritisch eine Kontinuitätslinie von Marx bis zu Trotzki nach 1924 ziehen möchte, erklärt sich stillschweigend mit diesem Bild eines Spektrums “von links bis rechts” mit allen Konsequenzen einverstanden.

1936 schrieb Trotzki: “Der Sozialismus hat gezeigt, daß er das Recht hat, zu siegen, nicht auf den Seiten des Kapitals …, sondern in den Sprachen von Stahl, Beton und Elektrizität.” [19] Mit der Anwendung der Theorie der permanenten Revolution nicht nur auf die Gründung der Sowjets (1905, 1917), sondern auch auf staatliche Eigentumsformen und schließlich auf die Entwicklung der Produktivkräfte selbst, trieb Trotzki den Marxismus der Zweiten und Dritten Internationale, den ich als “Ersatz für die bürgerliche Revolution” charakterisieren würde, auf die Spitze.

Die Nachkriegstrotzkisten (für die Trotzki natürlich nichts kann) sahen die Industrialisierung der stalinistischen Regimes zu einer Zeit, als in der Dritten Welt nirgendwo Zeichen von Entwicklung zu sehen waren, als endgültigen Beweis für ihren deformierten sozialistischen Charakter. Gegen diese Haltung sagte Bordiga: “Den Kommunismus baut man nicht auf.” Die “Entwicklung der Produktivkräfte” sei nicht die Aufgabe der Kommunisten. Er fügte hinzu: “Es stimmt genau, daß in der Sowjetunion die ‘Grundlagen des Sozialismus’ errichtet werden.” Genau das bewies seiner Meinung nach den bürgerlichen Charakter des Regimes.

Ein wichtiges Beispiel für eine Strömung, die mit der pro-stalinistischen Voreingenommenheit des Trotzkismus brachen, ohne das Vermächtnis der Fraktionskämpfe der 20er Jahre zu untersuchen, war die Shachtman-Tradition mit ihrer Analyse, daß in der Sowjetunion der “bürokratische Kollektivismus” herrsche. Zumindest in den 40er Jahren schrieb sie dem Stalinismus eine welterobernde Dynamik zu [20] und meinte, daß der Stalinismus eine ganze Epoche lang mit dem Sozialismus um die Nachfolge des Kapitalismus konkurrieren werde (was die jüngste Geschichte inzwischen allerdings widerlegt hat). Außerdem geht es den Shachtmanianern immer ausschließlich um die “Demokratie”. Sozialismus verstehen sie im Prinzip als “demokratischen Kollektivismus”, also muß ohne Sozialismus und ohne die Oberfläche kapitalistischer Formen “bürokratischer Kollektivismus” herrschen. Der ganze Meinungsunterschied zwischen dieser Fraktion und dem Stalinismus und dann dem Trotzkismus drehte sich also darum, daß das, was nach 1917 oder 1921 in Rußland geschah, antidemokratisch war. Das war natürlich ein wichtiger Aspekt, aber durch diesen demokratischen Blickwinkel übernahmen die Shachtmanianer stillschweigend die ganze “Kontinuitätslinie” bis hin zu Trotzki und Trotzkis Lenin und ignorierten Bucharins Voraussagen über die Bürokratisierung des Staates (vgl. Anm. 10). Ihr ganzes Denken (die Shachtman-Tradition hat die Marx’sche Kritik der politischen Ökonomie nie zur Kenntnis genommen) drehte sich mit anderen Worten um den Gegensatz zwischen Bürokratie und Demokratie und übernahm deshalb Trotzkis Vorstellung, die sich schon in den Marxismus der Zweiten und Dritten Internationale eingeschlichen hatte, daß die bürgerliche Revolution eine ganze Reihe von “Aufgaben” habe. Niemand in der antistalinistischen revolutionären Linken außer Bordiga hielt den Versuch der “Entwicklung der Produktivkräfte” selbst für einen Beweis, daß die Sowjetunion kein irgendwie gearteter Arbeiterstaat war; für die Trotzkisten war dieser Versuch im Rahmen von Nationalisierungen und Planwirtschaft natürlich der definitive Beweis dafür, daß sie ein Arbeiterstaat war.

Aber Bordiga ging weiter. Als Ingenieur legte er eine theoretische Strenge an den Tag, die nervte, die ihm aber auch erlaubte, die Dinge anders zu sehen. Im Kern glaubte er, daß das “kommunistische Programm” ein für alle Mal 1847 von Marx und Engels im Manifest festgelegt und 1848 durch das Auftauchen der kommunistischen Strömung in der Arbeiterbewegung in Frankreich und anderswo bestätigt worden sei. Im wesentlichen dachte er, daß Marx und Engels eine “unveränderliche” Methode ausgearbeitet hätten und daß “Erneuerer” sich früher oder später immer als schlaue bürgerliche Philister auf dem Weg zum Bernsteinismus oder so etwas ähnlichem herausstellen würden. Aber dieses rührende Bestehen auf den 1848 niedergelegten Prinzipien führte ihn zu erstaunlichen Schlußfolgerungen über eine ganze, ebenfalls so gut wie verloren gegangene Dimension der marxistischen Tradition. Bordiga glaubte, daß alles Wichtige über die russische Frage bereits bis zu Marx’ Tod 1883 gesagt worden sei. [21]

Das große Interesse von Marx für Rußland zeigte sich daran, daß er in den 1870er Jahren mit den Populisten korrespondierte, daß er bei seinem Tod zwei Kubikmeter Notizen über die Landwirtschaft in Rußland hinterließ (er stellte das Kapital nicht fertig, weil ihn in den letzten 10 Jahren seines Lebens die Agrarfrage in Rußland immer stärker beschäftigte), und an den verschiedenen neuen Vorworten zum Manifest und anderen Schriften aus der Zeit zwischen 1878 und 1883. (Sogar Engels durfte nicht wissen, wie sehr ihn Rußland interessierte, und platzte vor Wut, als er erfuhr, daß die Arbeiten an der russischen Frage der wahre Grund dafür waren, daß Marx mit dem Kapital nicht fertig wurde.) [22]

Das Wichtige für Bordiga war, daß Marx die russische Dorfgemeinschaft entdeckt hatte und zwischen 1878 und 1881 glaubte, Rußland könnte auf der Grundlage der Dorfgemeinschaft die kapitalistische Phase der Geschichte buchstäblich überspringen, sogar ohne Revolution im Westen, und die Bauern vor der Kapitalisierung der Landwirtschaft könnten zentral für diesen Prozeß sein. Marx schrieb (in seinem berühmten Brief von November 1877 an die

Redaktion von Otetschestwennyje Sapiski: “Fährt Rußland fort, den Weg zu verfolgen, den es seit 1861 eingeschlagen hat, so wird es die schönste Chance verlieren, die die Geschichte jemals einem Volk dargeboten hat, um dafür alle verhängnisvollen Wechselfälle des kapitalistischen Systems durchzumachen.” [23] Bis zu seinem Tod hatte Marx schon entschieden, daß Rußland die Chance verpaßt hatte, und das sagte er auch den russischen Populisten.

Für Bordiga war das vorstehende Zitat das marxistische Vermächtnis zur “russischen Frage” und “der ganze blutige Prozeß der kapitalistischen Akkumulation” eine von Stalin erfüllte Prophezeiung. Diese ganze Seite von Marx’ Verhältnis zu Rußland verschwand 80 oder 90 Jahre lang weitgehend in staubigen Archiven und Fußnoten, obwohl es in den letzten Jahren von Leuten wie Jacques Camatte und Teodor Shanin wiederbelebt wurde. [24]

Zu einer ehrlichen Darstellung Bordigas gehören auch einige Anmerkungen zu seiner Haltung zur Demokratie. Er selbst bezeichnete sich stolz als “Antidemokraten” und glaubte sich darin einig mit Marx und Engels (weiter unten wird klar, wie das mit der Agrarfrage zusammenhängt). Bordigas Ablehnung der Demokratie hatte nichts mit den Gangstermethoden der Stalinisten zu tun. Für ihn waren nämlich sowohl Faschismus als auch Stalinismus der Gipfel der bürgerlichen Demokratie! [25] Demokratie bedeutete für Bordiga vor allem die Manipulation der Gesellschaft als formlose Masse. Dem stellte er die “Diktatur des Proletariats” gegenüber: durchgesetzt von der 1847 gegründeten kommunistischen Partei und beruhend auf Prinzipien und Programm des Kommunistischen Manifestes. Er bezog sich oft auf den Geist von Engels’ Bemerkung, daß “am Vorabend der Revolution alle Kräfte der Reaktion sich unter dem Schlachtruf der ‘reinen Demokratie’ uns entgegenstellen werden” (wie tatsächlich 1921 alle Fraktionen, die in Opposition zu den Bolschewiken standen, von den Monarchisten bis zu den Anarchisten, “Sowjets ohne Bolschewiken” forderten). Bordiga wandte sich vehement gegen die Vorstellung, daß der revolutionäre Inhalt aus einem demokratischen Prozeß pluralistischer Ansichten entstehen könne.

Diese Perspektive ist natürlich nicht unproblematisch, aber angesichts der Geschichte der letzten 70 Jahre unterstreicht sie zumindest die Tatsache, daß der Kommunismus (wie alle gesellschaftlichen Formationen) vor allem ein durch Formen ausgedrückter programmatischer Inhalt ist. Sie unterstreicht die Tatsache, daß der Kommunismus für Marx nicht ein zu erreichendes Ideal war, sondern eine aus der alten Gesellschaft geborene “wirkliche Bewegung” mit einer Reihe von programmatischen Aufgaben. [26]

Im Klima der Neuen Linken in den 60er Jahren, wo “ökonomische Fragen” wegen der “Wohlstandsgesellschaft” scheinbar keine Rolle mehr spielten, drehte sich die Debatte fast ausschließlich um die Gegenüberstellung Bürokratie/Demokratie und um “Organisationsformen” [27] und glitt so in einen methodischen Formalismus ab, der wenig half, als die Weltwirtschaftskrise 1973 alle Regeln des Kampfes änderte.

Als Bordiga in einem anderen Zusammenhang sagen sollte, wer im russischen Kapitalismus die Kapitalistenklasse sei, sagte er, diese existiere in den Zwischenräumen der russischen Ökonomie als sich formierende Klasse. Für ihn ergab der Begriff des Staatskapitalismus keinen Sinn, denn der Staat konnte nur ein Medium für die Interessen einer Klasse sein; wer glaube, “der Staat” könne eine Produktionsweise errichten, der verabschiede sich vom Marxismus. Für Bordiga war die Sowjetunion eine Gesellschaft im Übergang zum Kapitalismus. [28]

Diese Kritik des Formalismus hatte wiederum politische Folgen, da sie mit Bordigas Auffassung von der Rolle der kommunistischen Partei zusammenhing. Bordiga stellte sich resolut dem Rechtsschwenk der Komintern 1921 entgegen; als Generalsekretär des PCd’I weigerte er sich, die “Einheitsfrontstrategie” des 3. Kongresses umzusetzen, mit anderen Worten, er weigerte sich, den gerade gegründeten und “bordigistisch” dominierten PCd’I mit dem linken Flügel des PSI zu vereinigen, von dem er sich gerade abgespalten hatte.

Bordiga hatte eine völlig andere Auffassung von der Partei als die Komintern, die sich der revolutionären Ebbe anpaßte, welche sich 1921 durch das anglo-russische Handelsabkommen, Kronstadt, die Einführung der NEP, das Verbot der Fraktionen und die Niederlage der Märzaktion in Deutschland ankündigte. Die Strategie der westeuropäischen KPen, sich dieser Ebbe entgegenzustellen, indem sie durch die “Einheitsfront” massenhaft linke Sozialdemokraten absorbierten, sah Bordiga als völlige Kapitulation vor der seiner Meinung nach anbrechenden Zeit der konterrevolutionären Ebbe. Das war der Kernpunkt seiner Kritik der Demokratie. Im Namen der “Eroberung der Massen” schien die Komintern nämlich alle möglichen programmatischen Zugeständnisse an die linken Sozialdemokraten zu machen.

Für Bordiga bedeutete das Programm alles und Zahlen im Sinne von verkauften Eintrittskarten nichts. Die Partei hatte in Zeiten der Ebbe die Aufgabe, das Programm zu bewahren und die Agitations- und Propagandaarbeit so weit wie möglich weiterzubetreiben, bis sich die Gezeiten wieder wendeten. Es war nicht ihre Aufgabe, das Programm auf der Jagd nach kurzlebiger Popularität zu verwässern. Gegen diese Auffassung lassen sich durchaus gute Einwände ins Feld führen, sie kann in die geschlossene Welt der Sekte führen, wie es den Bordigisten unbestritten geschah. Andererseits unterstreicht sie aber eine Tatsache, die der trotzkistische Flügel der internationalen linken Opposition und seine Erben nie wahrhaben wollten: Die Grundlagen für die kritiklose Übernahme des Stalinismus durch die außerrussischen “Massenparteien” Mitte der 20er Jahre waren schon durch den Schwenk von 1921 gelegt worden. Um das einzusehen, muß man sich gar nicht auf Bordigas antidemokratischen Standpunkt stellen: Die Bedeutung der Sowjets und Arbeiterräte in Rußland, Deutschland und Italien ging völlig an Bordiga vorbei. Aber was die “soziologischen” Spätfolgen der Einheitsfront von 1921 für die westlichen KPen - ihre “Bolschewisierung” nach 1924 - anging, hatte Bordiga recht, und die Komintern hatte unrecht. Denn die soziale Basis des Stalinismus ab 1924 war historisch zum großen Teil durch die “Einheitsfront”-Taktik von 1921 in die westlichen kommunistischen Parteien hineingekommen. [29]

Mit Bordiga kann man die grundlegende Degeneration der kommunistischen Weltbewegung im Jahr 1921 (und nicht 1927 bei Trotzkis Niederlage) erkennen, ohne in bloße leere Forderungen nach “mehr Demokratie” zurückzufallen. Die abstrakte formale Perspektive Bürokratie/Demokratie, unter der die trotzkistische Tradition diese entscheidende Phase der Geschichte der Komintern behandelt, ist von jedem Inhalt losgelöst. Sein Leben lang nannte Bordiga sich einen Leninisten und polemisierte nie direkt gegen Lenin, aber seine völlig andere Auffassung von den Ereignissen von 1921 und ihren Folgen für die Komintern und seine Gegnerschaft gegen Lenin und Trotzki in der Frage der Einheitsfront beleuchtet einen Wendepunkt, den die Erben des trotzkistischen Flügels der internationalen linken Opposition der 20er Jahre meistens im Dunkeln lassen.

Bordigas Gedanke, daß der Kapitalismus mit der Agrarrevolution gleichgesetzt werden muß, ist der Schlüssel zum 20. Jahrhundert, auf jeden Fall der Schlüssel zu fast allem, was die Linke im 20. Jahrhundert “revolutionär” genannt hat, und der Schlüssel zum Überdenken der Geschichte des Marxismus und seiner Verstrickung in Ideologien der Industrialisierung zurückgebliebener Regionen der Weltwirtschaft.

Bordiga liefert natürlich nicht den Schlüssel zur “Entrussifizierung” der “Linsen”, durch die die internationale revolutionäre Bewegung die Welt sieht. Aber seine Konzentration auf die Agrarfrage liefert diesen Schlüssel, wenn man sie weiterentwickelt. Bis Mitte der 70er Jahre war die “russische Frage” mit all ihren Konsequenzen das unausweichliche “Paradigma” der politischen Perspektiven der Linken, in Europa und in den USA, und nur 15 Jahre später nimmt sie sich aus wie älteste Vorgeschichte. Damals schien das minutiöse Studium jedes einzelnen Monats der Geschichte der russischen Revolution und der Komintern von 1917 bis 1928 der Schlüssel zum Universum als Ganzem zu sein. Wenn jemand die Niederlage der russischen Revolution 1919, 1921, 1923, 1927 oder 1936 oder 1953 ansetzte, hatte man eine ziemlich gute Vorstellung davon, was er über so ungefähr jede andere politische Frage auf der Welt dachte: das Wesen der Sowjetunion, China, das Wesen der KPen auf der Welt, das Wesen der Sozialdemokratie, das Wesen der Gewerkschaften, die Einheitsfront, die Volksfront, nationale Befreiungsbewegungen, sthetik und Philosophie, das Verhältnis von Partei und Klasse, die Bedeutung der Sowjets und der Arbeiterräte, und ob hinsichtlich des Imperialismus Luxemburg oder Bucharin recht hatte.

Es reicht, die wichtigsten Ereignisse der Weltgeschichte seit 1975 aufzuzählen, um zu sehen, wie tiefgreifend sich die Art geändert hat, wie wir die Welt sehen: Denken wir nur an die Realitäten der 80er Jahre wie Thatchers Britannien, Reagans Amerika, Mitterands Frankreich, Gorbatschows Rußland und Dengs China, d.h. an die “neoliberale” (im Sinne von Hayek und Mises) Flutwelle, die über die etatistische Politik der Sozialdemokratie, des Stalinismus, des Keynesianismus und des Dritte-Welt-Bonapartismus hereingebrochen ist. Selbst noch so gründliche Kenntnisse der russischen Revolution von 1917 bis 1928 und eine daraus abgeleitete “Weltanschauung” nützen sehr wenig, um die Entwicklung Chinas nach 1976 und Rußlands unter Gorbatschow, das Entstehen der sogenannten Schwellenländer, den Krieg zwischen China, Vietnam und Kambodscha, den Zusammenbruch der westeuropäischen KPen, die völlige Eindämmung der britischen Labour Party, der amerikanischen Demokratischen Partei und der deutschen SPD durch die Rechte, die Entwicklung Mitterands hin zum Neoliberalismus oder das Auftreten wichtiger “antistaatlicher” Strömungen selbst in merkantilistischen Regimes wie Mexiko oder Indien zu verstehen. Diese Liste ließe sich noch fortsetzen: eine Arbeiterbewegung in Polen mit einem starken klerikal nationalistischen Einschlag und das Revival des Fundamentalismus in Islam, Judentum und Christentum, Deindustrialisierung, High Tech und Gentrifizierung. Keines dieser Ereignisse diskreditiert den Marxismus, aber sie diskreditieren den bis in die 70er Jahre hinein praktisch universellen Hang der westlichen Linken, die Wirklichkeit durch die Linse der russischen Revolution zu betrachten.

Auch das Beste aus den heldenhaften Zeiten der deutschen Sozialdemokratie und des russischen Bolschewismus reichte nicht als Zugang zu dieser neuen Realität, obwohl ein konsequenter Third Camper (Anhänger des “dritten Lagers”, “weder Moskau noch Washington”) seit Mitte der 70er Jahre nie irgendwelche Illusionen über niedergehende etatistische Formationen gehabt hatte. Aber ein “Third Camper”, der Lenins Imperialismustheorie und die anderen Prognosen der ersten drei Komintern-Kongresse akzeptierte, mußte insgeheim auch den unterschwelligen stalinistischen Annahmen zustimmen, daß der kapitalistische Weltmarkt nicht mal ansatzweise in der Lage sei, die Dritte Welt zu industrialisieren - und konnte dementsprechend den Aufstieg der sogenannten Schwellenländer nicht verstehen. [30]

Aber die Verunsicherung geht noch tiefer, nämlich bis ins Herz der aus der Zweiten und Dritten Internationale abgeleiteten revolutionären Identität. Wenn man nämlich eine “Karte” der militanten kommunistischen Massenparteien oder Regimes in Europa zwischen 1920 und 1975 zeichnet, dann deckt diese sich fast exakt mit einer Karte der aufgeklärt despotischen Staaten zwischen 1648 und 1789, nämlich: Frankreich, Deutschland, Rußland, Spanien, Portugal, Schweden (die wichtigste skandinavische KP; die einzige, die den Zweiten Weltkrieg nicht nur als Sekte überlebt hat). Es gibt keine Massen-KPen in Britannien, den USA, Holland, der Schweiz (und den englischsprachigen “Siedlerstaaten” wie Australien, Neuseeland und Kanada). Die scheinbare Ausnahme ist der PCI. Aber die lokalen merkantilistischen Stadtstaaten Italiens wirkten als Prototypen der aufgeklärt absolutistischen Staatskunst, und die regionalen Hochburgen des PCI scheinen sich mit unterschiedlichen regionalen Erfahrungen während der historischen Phase des Ancien régime zu decken. Schließlich war und ist der PCI nach 1956 die “sozialdemokratischste” der großen westlichen KPen; natürlich ist er aus diesem Grund als einziger übrig.

Die Verbindung zwischen dem Vorhandensein eines aufgeklärt absolutistischen Staats im Jahr 1648 und einer Massen-KP oder einem stalinistischen Staat im Jahr 1945 ist die Agrarfrage. Diese Staaten, deren Prototyp Frankreich darstellte, wurden geschaffen, um die Kapitalisierung der Landwirtschaft zu beschleunigen. Bewußt oder unbewußt machten sie mit ihren Bauern etwa das gleiche, was der sowjetische Staat ab 1928 mit den Bauern machte und was liberale kapitalistische Regimes im 19. Jahrhundert taten. Die aufgeklärt absolutistischen Staaten plünderten mit Steuern die Bauern aus, um sie als Quelle der Akkumulation zu benutzen. Diese Methoden waren eine Reaktion auf die in den “calvinistischen” Ländern schon existierenden erfolgreichen Zivilgesellschaften, deren Erfolg auf der zuvor vollzogenen Kapitalisierung der Landwirtschaft, zuerst und vor allem in England, beruhten. [31] Der Kapitalismus ist in erster Linie die Agrarrevolution. Bevor es Industrie und Städte und städtische ArbeiterInnen geben kann, muß die landwirtschaftliche Produktivität revolutioniert werden, damit es einen Überschuß gibt und Arbeitskraft vom Land befreit werden kann. Wo dies 1648 (am Ende des Dreißigjährigen Krieges und somit der Religionskriege) nicht vollzogen war, mußte es von oben herab durch den Staat geschehen. Dies prägte die kontinentale merkantile Tradition, die nach der französischen Revolution bis ins 20. Jahrhundert als reiferer Merkantilismus Bestand hatte. Dies charakterisierte das Zweite Empire unter Louis Napoleon (1852-1870) und vor allem Preußen und das preußisch dominierte Deutschland unter Bismarck. [32] Besonders Deutschland wurde nach der deutschen Vereinigung 1871 von allen “Zuspätgekommenen” auf der Welt kopiert, angefangen bei Rußland.

In diesem Zusammenhang können wir jetzt auch auf Barrington Moores Ansatz zurückkommen: Die 1860er Jahre waren ein enorm wichtiges Jahrzehnt: der Bürgerkrieg in den USA, die Vereinigung Deutschlands, die Vereinigung Italiens, die Befreiung der Leibeigenen in Rußland und die Meiji-Restauration in Japan. Man kann auch noch die industrielle Entwicklung des Zweiten Empire in Frankreich und die Gründung der Dritten Republik aufzählen, aber das ist sekundär. Anscheinend hatte ein Land, das 1870 nicht intern “reorganisiert” war, keine Chance, 1914 zum “inner circle” der nennenswert industrialisierten Länder zu gehören. Zweitens hatten von den fünf erwähnten Ländern (wiederum abgesehen von Frankreich) vier im Jahr 1933 totalitäre/autoritäre Merkantilstaaten. Von den großen Ländern kamen nur diejenigen, die in nennenswertem Umfang an der ersten nordatlantischen kapitalistischen Ökonomie teilnahmen (Britannien, Frankreich, die USA) in den 1930er Jahren um autoritäre merkantile Lösungen herum, und von den fünf Ländern, die sich in den 1860er Jahren reorganisierten, waren es nur die USA. (Das ist ein wichtiger Hinweis darauf, wie zentral die vorindustrielle historische Erfahrung ist.)

Was führt zu dem Eindruck, daß die 1860er Jahre so einen Torschlußtermin darstellten? Offensichtlich die weltweite Depression von 1873 und vor allem die Depression in der Landwirtschaft. [33] Als die USA, Kanada, Argentinien, Australien und Rußland in großem Stil als Exporteure auf den Weltgetreidemarkt traten, entstand im Prinzip wieder genau der Gegensatz von 1648: die Kontinentalstaaten mußten als Reaktion auf die Depression der Landwirtschaft zwischen 1873 und 1896 alle zum Protektionismus übergehen, um ihre nationale Landwirtschaft zu retten. Am wichtigsten war das “Eisen und Roggen”-Bündnis von 1879 zwischen Industriellen und Junkern in Deutschland, das die Unterwerfung des deutschen Kapitalismus und Liberalismus unter den von Junkern dominierten preußisch-deutschen Staat besiegelte. Aber Vergleichbares spielte sich auch in Frankreich, auf der iberischen Halbinsel, in Italien und in Österreich-Ungarn ab. Der Eintritt der USA, Kanadas, Argentiniens und Australiens auf den Agrarweltmarkt zog ein Jahrhundert lang eine Linie um den bestehenden Kern fortgeschrittener kapitalistischer Entwicklung. Schon 1890 war es billiger, Weizen von Buenos Aires nach Barcelona als 100 Meilen weit über Land zu transportieren. Die Landwirtschaftssektoren der merkantilistischen Kontinentalstaaten verloren ihre internationale Konkurrenzfähigkeit. Bisher wurde nicht genügend beachtet, was das für die Entwicklung der Arbeiterbewegung bedeutet hat.

In der revolutionären Tradition meinte man, daß der Sozialismus/Kommunismus im wesentlichen aus der Explosion des Dritten Standes nach der französischen Revolution entstanden sei: mit Babeuf, den Enragés und anderen radikalen Elementen, die links von den Jakobinern auftauchten; vor allem mit der Revolution von 1848 in Frankreich und im übrigen Europa (einschließlich der englischen Chartisten, die ihren Höhepunkt 1848 erreichten). Die Geschichte wirkt überzeugend: Von 1793/94 bis 1917/21 zieht sich die Linie von Frankreich über Deutschland nach Rußland mit den französischen Revolutionen von 1830, 1848 und der Commune, mit dem Aufstieg der SPD bis 1914, mit den russischen Revolutionen von 1905 und 1917; und erreicht ihren Höhepunkt mit der gescheiterten weltweiten revolutionären Welle von 1917 bis 1921, als es in Deutschland, Italien, England und Spanien beinah-revolutionäre Situationen und fast überall sonst auf der Welt Aufstandsstreiks gab. Das war der Höhepunkt der “klassischen Arbeiterbewegung”. CLR James sagte einmal, man müsse den historischen Moment wiederherstellen, als 1917-1918 die deutsch-russische Front zusammenbrach, das heißt, daß es um die Weltrevolution seither nie mehr so gut stand wie vor dem Scheitern der Revolution in Deutschland und der Niederlage der weltweiten revolutionären Welle. In dieser historischen Linie denkt die Lenin/Trotzki-Orthodoxie. Wenn die Revolution in Deutschland die Isolation Rußlands verhindert hätte, dann wäre das 20. Jahrhundert völlig anders verlaufen.

Diese Sicht auf die Geschichte war ein sehr nützliches “heuristisches Werkzeug”, um den Fallen der Sozialdemokratie, des Stalinismus, des Maoismus und der Dritte-Welt-Ideologie zu entgehen. Wenn man in dieser Tradition lebt - als Trotzkist, als Third Camper oder als Ultralinker - beurteilt man die Geschichte vom Standpunkt der deutschen und russischen Sowjets von 1917-21. Das ist nicht der schlechteste Maßstab für historische Einschätzungen, sein Begriff von der sozialistischen Gesellschaft ist dem keynesianischen Wohlfahrtsstaat, den stalinistischen Erfolgen im ersten Fünfjahresplan oder den arbeitsintensiven Landwirtschaftskommunen in China eindeutig vorzuziehen. Aber er führt in eine Sackgasse. Er führt dazu, daß man die Geschichte als Stratege der Komintern im Jahre 1920 sieht, daß man da weitermacht, wo die mittel- und osteuropäischen Revolutionen gegen die Hohenzollern, Habsburgs und Romanows aufhörten.

Aber diese Revolutionen und ihr Doppelcharakter sind durch einen historischen Abgrund von der Gegenwart getrennt. [34] Die Doppelnatur der Oktoberrevolution bestand darin, daß in ihr die historischen Aufgaben der bürgerlichen Revolution unter der Führung der Arbeiterklasse erfüllt wurden und daß anschließend der proletarische politische Inhalt von der stalinistischen Konterrevolution völlig ausgelöscht wurde.

Die Linie der “Kontinuität” unkritisch bis zu Lenin und Trotzki als geradlinige Verlängerung von Marx ins frühe 20. Jahrhundert weiterzuführen und die russische Revolution zum Prüfstein des 20. Jahrhunderts zu machen (zum “Wendepunkt der Geschichte, als die Geschichte sich nicht wendete”, wie es jemand ausdrückte), bedeutet, pauschal eine ganze Sicht der Geschichte vor und seit 1917 zu übernehmen. Vor allem übernimmt man den Mythos, daß die deutsche Sozialdemokratie irgendwann einmal eine revolutionäre Formation war, bis dann 1890, 1898 oder 1914 der “Revisionismus” in ihr die Macht übernahm. Dieser verklärte Blick auf die frühe SPD ist der zentrale Mythos, der der heute problematisch gewordenen Vorstellung vom “Besten der deutschen Sozialdemokratie und des russischen Bolschewismus” zugrundeliegt. Genau dieser verklärte Blick durch die Linsen der Aufklärung hat die internationale Linke kolonisiert, denn er ging zurück auf das Beamtentum der aufgeklärt despotischen Staaten.

Diese Sackgasse zeigt sich auf verschiedenen Ebenen. Beginnen wir beim nichtmarxistischen “Vulgärmaterialismus”, dem üblichen Denken der klassischen Arbeiterbewegung der Zweiten, Dritten und Vierten Internationale, deren Zentrum erst die SPD und dann die bolschewistische Partei war.

Nach der Entdeckung der Manuskripte von 1844, der Hegelschen Fingerabdrücke im Kapital, der Thesen über Feuerbach, der Grundrisse, Korschs usw. hatten sich ja viele Leute gefragt, wie es möglich war, daß der “Vulgärmarxismus” die klassische Arbeiterbewegung überwältigt hatte. Warum hat der vorkantianische Materialismus (d.h. ein Materialismus, der nicht wie der Marx’sche durch einen Dialog mit dem deutschen Idealismus und Feuerbach hindurchgegangen ist) so viel hnlichkeit mit dem Materialismus der englisch-französischen Aufklärung im 18. Jahrhundert, d.h. der Ideologie der bürgerlichen Revolution? Wie läßt sich die historische Hegemonie des Vulgärmarxismus marxistisch erklären? Schließlich lehnt es der Marxismus ab, psychologisch-moralisch zu urteilen: “weil sie falsche Gedanken hatten”. Die Antwort schien nicht so kompliziert zu sein: Wenn sich der Materialismus der klassischen Arbeiterbewegung, dessen Zentrum von 1860 bis 1914 die SPD war und der sich dann in der russischen Revolution fortsetzte, erkenntnistheoretisch kaum vom bürgerlichen revolutionären Materialismus unterschied, dann deshalb, weil die klassische Arbeiterbewegung in Mittel- und Osteuropa eine Fortsetzung der bürgerlichen Revolution war. Vom Standpunkt eines Bewunderers der heldenhaften frühen SPD läßt sich kaum eine andere sinnvolle Erklärung finden. So ähnlich argumentiert schließlich auch Trotzkis Theorie der kombinierten und ungleichen Entwicklung: Wo die Bourgeoisie schwach und unfähig ist, das Ancien régime zu stürzen, fällt diese Aufgabe der Arbeiterklasse zu (Trotzkis Irrtum bestand darin, daß er glaubte, die Arbeiterklasse mache die sozialistische Revolution).

Dieser “Vulgärmarxismus” war die “Weltanschauung”, die sich in den populären Broschüren des späten Engels und in den Schriften Bebels, Kautskys, Wilhelm Liebknechts, Bernsteins, bevor er Revisionist wurde, und Plechanows ausdrückte - der grauen Eminenzen der Zweiten Internationale, die für die “Bildung” Lenins und der Bolschewiken verantwortlich waren. Man sollte nie vergessen, daß Lenin erst 1910-12 begann, Kautsky und die SPD zu durchschauen, und 1914 den Zeitungsberichten über die Zustimmung der SPD zu den Kriegskrediten nicht glauben wollte. So nahe war er diesen Einflüssen. Er schrieb seine Imperialismustheorie, um den Zusammenbruch der SPD zu erklären. Trotzki fügte später als weitere Erklärung für die Niederlage in Westeuropa nach dem Krieg noch das “Fehlen einer revolutionären Führung” hinzu.

Vielleicht ist Raya Dunayevskayas Darstellung, daß Lenin im September 1914 in Zürich sofort in die Bibliothek rannte und Hegels Logik [35] las, um das Debakel der SPD zu verstehen, erfunden. Aber so oder so: Der “späte Lenin” nach 1917 hinterließ jedenfalls keinerlei Spuren im offiziellen Marxismus, auch nicht in der Vierten Internationale. Lukács und Korsch ernteten in der Komintern 1923 mit ihren philosophischen Ansichten nur noch Gelächter. In den intellektuell gewitzten Milieus der US-Linken Mitte der 60er Jahre war der beste englischsprachige Text zum philosophischen Hintergrund des Marxismus (vor der Welle von Übersetzungen aus dem Französischen, Deutschen und Italienischen nach 1968) vielleicht Sidney Hooks Towards an Understanding of Karl Marx. Daran war niemand schuld; es spiegelt nur die Tatsache wider, daß die Entdeckung der Marx’schen Frühschriften, des wahren Ausmaßes von Hegels Einfluß auf Marx, der Kritik des Vulgärmaterialismus in den Thesen über Feuerbach und von Werken wie den Grundrissen erst in den 50er und 60er Jahren über kleine Spezialistenzirkel hinaus Wirkung zeigte. Aber dafür mußte es einen historischen Grund geben; es war nicht nur eine Frage, was wann und wo veröffentlicht worden war (die Grundrisse z.B. waren 1941 in Moskau zunächst in einer Auflage von 200 Stück auf deutsch veröffentlicht worden).

Aber dieser ideologische Anachronismus in der Geschichte des Marxismus und der Arbeiterklasse läßt sich wie gesagt auf keinen Fall mit “falschem Denken” erklären. Die eigentliche Erklärung muß in der Akkumulation bzw. ihrem Einfluß auf den internationalen Klassenkampf gesucht werden. Wiederum grub die bordigistische Tradition Perspektiven aus, die in den allgemeinen Debatten der 60er und 70er Jahre kaum eine Rolle spielten, meiner Meinung nach aber die Verbindung zwischen der Agrarfrage, der Periodisierung der kapitalistischen Akkumulation, der wirklichen historischen Rolle der Sozialdemokratie und des Bolschewismus und dem historischen Zusammenhang zwischen dem aufgeklärten Absolutismus im 17. und den kommunistischen Massenparteien im 20. Jahrhundert herstellen.

Den interessantesten Ansatz zur Erhellung dieser Fragen verfolgten die “Neobordigisten”, französische Strömungen, die von Bordiga beeinflußt waren, ihm aber nicht sklavisch folgten: Die besten von ihnen versuchten eine Synthese aus Bordiga, dem die historische Bedeutung von Sowjets, Arbeiterräten und Arbeiterdemokratie völlig entgangen war und für den die Partei alles war, und den deutschen und holländischen Ultralinken, die die Arbeiterräte verherrlichten und alle Fehlschläge und Fehler nach 1917 mit dem “Leninismus” erklärten.

Alle diese französischen Strömungen stellten einen Text von Marx in den Mittelpunkt, der langfristig vielleicht wichtiger ist als all das andere neue Material, das seit den 50er und 60er Jahren ans Licht kam: das sogenannte “unveröffentlichte 6. Kapitel” des ersten Bandes des Kapital. [36] Man weiß nicht, warum Marx es aus der ursprünglichen Fassung des ersten Bandes entfernt hat, aber es ist eine materialistische “Phänomenologie des Geistes”. Zehn Seiten reichen, um Althussers Behauptung zu widerlegen, daß Marx in seiner “Spätphase” Hegel vergessen habe. Aber die Bestätigung der Kontinuität mit der Hegelschen Methode ist das wenigste; in dem Text werden als grundlegende Kategorien die Unterscheidungen zwischen dem absoluten und dem relativen Mehrwert und der von Marx so genannten “extensiven” und “intensiven” Phase der Akkumulation, die der “formellen” und der “reellen” Herrschaft des Kapitals über die Arbeit entsprechen, herausgearbeitet. Diese Unterscheidungen werden sehr theoretisch eingeführt; Marx versucht nicht, sie allgemein auf die Geschichte anzuwenden. Aber die französischen Ultralinken fingen an, die kapitalistische Geschichte genau um diese Unterscheidungen herum zu periodisieren. Nicht nur Marxisten sprechen von einer “extensiven” und einer “intensiven” Phase der kapitalistischen Geschichte; auch bürgerliche Wirtschaftshistoriker haben diese Begriffe als Beschreibungsinstrumente benutzt. Eine Strömung faßte das Wesen des Unterschieds zusammen als “die Phase, die den Arbeiter auflöst und nur den Proletarier übrig läßt”. [37] In diesem Satz steckt ein vernichtendes Urteil über die gesamte Gutman-Schule der New labor history. Im 6. Kapitel wird der Übergang zur “intensiven” Akkumulation als die “Reduzierung der Arbeit auf die allgemeinste kapitalistische Form der abstrakten Arbeit” bezeichnet, womit bündig der Massenproduktionsprozeß im 20. Jahrhundert in der fortgeschrittenen kapitalistischen Welt definiert ist. Die New labor history ist ein einziges langes nostalgisches Abschiedslied auf die Phase der formellen Herrschaft.

Das “unveröffentlichte 6. Kapitel” wirft auch Licht auf die “Hegel-Renaissance” im Marxismus und die Frage, warum ein ernsthaftes Interesse an Marx’ hegelianischem Hintergrund in Deutschland erstmals in den 20er Jahren aufgetreten war (Lukács, Korsch, die Frankfurter Schule) und erst in den 50er Jahren in Frankreich Fuß faßte. Tatsächlich war der Vulgärmarxismus in Frankreich - bei den Intellektuellen - erst in den 30er und 40er Jahren, d.h. während der Volksfront und der Résistance, zu einer Modeideologie geworden. Was erklärt diese 30jährige Kluft zwischen Frankreich und Deutschland? Die Antwort mußte natürlich etwas mit dem großen Vorsprung der industriellen Entwicklung in Deutschland in den 20er Jahren zu tun haben, den Frankreich erst in den 50er Jahren einholte. Offensichtlich besteht ein Zusammenhang zwischen einem “hegelianisierten” Marxismus und Verhältnissen der “intensiven Akkumulation” und “reellen Subsumtion”. Merkwürdigerweise hatte auch Italien lange vor Frankreich eine entwickelte, viel “germanisiertere” marxistische Kultur. Das muß irgendwie damit zusammenhängen, daß auch Italien politisch “zu spät gekommen” war, während Frankreich schon an der ersten nordatlantischen kapitalistischen Ökonomie und an der bürgerlich-revolutionären Welle von 1770 bis 1815 beteiligt gewesen war. Die jakobinische Tradition, die sich im Rationalismus Comtes, Saint-Simons und Guesdes ausdrückte, Jaures’ kantianischer Idealismus oder der Rationalismus selbst der anarchistischen Tradition (mit ihrem Glauben an die antiklerikale Wissenschaft) oder schließlich der “positivisme laique et républicain” der Dritten Republik kamen nicht an das Niveau des nachkantianischen Denkens in Deutschland heran. Italien wurde in den 1890er Jahren “germanisiert”, Frankreich erst in den 1930er und 40er Jahren.

Die Lenin-Trotzki-Tradition unterteilt die Geschichte des Kapitalismus in zwei Phasen, deren Trennung der erste Weltkrieg markiert. Ab dort beginnt die “Epoche des imperialistischen Niedergangs”. Die theoretischen Quellen dieser Theorie stammen aus der “Monopolkapital”Diskussion vor dem Ersten Weltkrieg (Hobson, Hilferding, Lenin), die eine ganze Epoche lang durch Lenins Imperialismustheorie popularisiert wurde. Während der Hochphase der Zweiten Internationale sah der Kapitalismus anders aus, als ihn Marx beschrieben hatte (dabei muß man im Kopf behalten, daß der zweite und dritte Band des Kapital erst in den 1880er und 90er Jahren erschienen; die meisten sozialistischen Militanten kannten die “marxistische Ökonomie” aus dem ersten Band oder eher noch aus populären Broschüren wie Lohn, Preis und Profit). Scheinbar ging der Kapitalismus von einer “Konkurrenz” oder “Laissez-faire”-Phase über in eine Phase der Kartelle, der Monopole, des Imperialismus, der staatlichen Lenkung, der Entstehung des Finanzkapitals, der Rüstungswettläufe, des kolonialen Landraubes: also das, was Hilferding um 1910 als “organisierten Kapitalismus” bezeichnete.

Der erste Weltkrieg markierte den Wendepunkt. Die russische Revolution zeigte, daß, wie Lenin sagte, “hinter jedem Streik die Weltrevolution lauert”, und die Zeit von 1917 bis 1921 hätte das ja um ein Haar bestätigt. Nach einer kurzen Stabilisierungsphase folgte dann 1929, die Weltwirtschaftskrise, der Faschismus, der Stalinismus und der Zweite Weltkrieg, auf den wiederum unaufhörliche nationale Befreiungskriege folgten. Wer konnte 1950 bestreiten, daß er oder sie in einer “Epoche des imperialistischen Niedergangs” lebte?

Diese sehr realen Erscheinungen zementierten eine ganze Weltanschauung, die in den frühen Jahren der Komintern erstmals kodifiziert wurde: die Kontinuität mit Kautskys Vulgärmarxismus aus der Zeit vor 1914, die Bezeichnung der Epoche als “Monopolkapitalismus”, am gekonntesten durch Bucharin, Trotzkis Theorien der permanenten Revolution und der kombinierten und ungleichen Entwicklung und die Einschätzung der historischen Phase als “Epoche des imperialistischen Niedergangs” durch den Komintern-Kongreß. So wenigstens stellte sich diese Überlieferung Ende der 60er, Anfang der 70er Jahre den besten Versuchen, wieder an das revolutionäre Potential des deutsch-polnisch-russischen Korridors von 1905 und 1917-21 anzuknüpfen, kondensiert dar. Diese Periodisierung der neueren Geschichte erlaubte es, die Welt “von Moskau aus im Jahre 1920” zu sehen, und das wiederum machte es so zentral und scheinbar folgenreich, die Geschichte der russischen Revolution und der Komintern von 1917 bis 1928 zu entwirren. In dieser Geschichte lag der Stein der Weisen: für die Trotzkisten und die Shachtmanianer ebenso wie für die Ultralinken. Diesen Standpunkt vertraten bis Mitte der 70er Jahre diejenigen, die sich keine Illusionen über die Sozialdemokratie, den Stalinismus oder den Dritte-Welt-Bonapartismus machten, d.h. die vom Standpunkt der revolutionären Arbeiterdemokratie im Sinne von Sowjets/Arbeiterräten gegen diese Ideologien auftraten. Auf einer bestimmten Ebene ließ sich die Welt bis Mitte der 70er Jahre scheinbar völlig widerspruchsfrei auf diese Weise erklären. Hatte die revolutionäre Arbeiterbewegung nicht in Deutschland und Rußland ihren höchsten Ausdruck gefunden? War nicht alles seither ein Desaster und ein bürokratischer Alptraum gewesen?

Bordiga griff dieser Haltung vor, als er irgendwann in den 50er Jahren schrieb: “Nur weil die gesellschaftliche Entwicklung in einer Zone [damit meinte er Europa und die USA; L.G.] ihre vorletzte Phase erreicht hat, ist das, was in der übrigen Welt passiert, noch lange nicht gesellschaftlich uninteressant”. Für die oben beschriebene Weltanschauung (der auch ich damals anhing) war das, was in der übrigen Welt geschah, eben gerade gesellschaftlich uninteressant. Wer konnte den amerikanischen oder europäischen ArbeiterInnen ernsthaft China oder Nordkorea oder Albanien oder die nationalen Befreiungsbewegungen mitsamt ihren Staaten als Modelle vorschlagen? Aber obwohl die Frage stimmte, reichte diese Weltanschauung nicht aus.

Warum nicht? Weil sie an zwei Mitte der 70er Jahre schon recht weit fortgeschrittenen Realitäten vorbeiging, nämlich an der Doppelbewegung von Industrialisierung der Dritten Welt und technologieintensiver (“High-Tech”-) Entwicklung in den Metropolen. Diese Doppelbewegung veränderte brutal die Bedingungen der westlichen Arbeiterbewegung, auf die sich die ganze bisherige Perspektive bezogen hatte. 1970 war es angesichts der ganzen stalinistischen, maoistischen und Dritte-Welt-orientierten Begeisterung über die bürokratischen Bauernrevolutionen richtig und revolutionär gewesen, sich auf die westliche Arbeiterklasse als einzige Klasse zu beziehen, die die Klassengesellschaft tatsächlich überwinden konnte. Man mußte sich damals genauso gegen das Dritte-Welt-Geschwätz stellen, wie man sich heute gegen seine kläglichen Überreste stellen muß. Allerdings hat sich seitdem tatsächlich etwas verändert: Die Deindustrialisierung im Westen und die Industrialisierung in der Dritten Welt (zwei Seiten derselben Münze) haben nämlich reale Arbeiterbewegungen in der Dritten Welt selbst hervorgebracht - Südkorea ist das jüngste Beispiel.

Bis Mitte der 70er Jahre sah die Welt im großen und ganzen so aus, wie es sich aus der oben skizzierten frühen, heldenhaften Komintern-Sicht hatte hochrechnen lassen. Dieselben Länder, die 1914 der industrielle Kern der Welt gewesen waren (Westeuropa, USA und Japan), waren immer noch der Kern. Im Sinne der oben zitierten Diskussion war ein Land, das in den 1860er Jahren nicht “innerlich reorganisiert” worden war, weder 1914 noch 1975 im “industriellen Club”. Außerdem war der Anteil an Industriearbeitern an den Gesamtbeschäftigten, der zwischen 1900 und 1914 mit etwa 45 Prozent in Deutschland und England seinen Höhepunkt erreicht hatte, Anfang der 70er Jahre in der fortgeschrittenen kapitalistischen Zone insgesamt immer noch auf demselben Stand. Natürlich hatte sich in der Zwischenzeit die Zusammensetzung der Beschäftigten stark verändert: Während zwischen 1900 und 1914 etwa 45 Prozent der Beschäftigten in der Industrie, 45 Prozent in der Landwirtschaft und 10 Prozent im Angestelltenbereich gearbeitet hatten, waren es Anfang der 70er Jahre 40 bis 45 Prozent in der Industrie, 5 bis 10 Prozent in der Landwirtschaft und 40 bis 45 Prozent Angestellte (ganz abgesehen von der Schaffung eines großen Rüstungssektors, den es um die Jahrhundertwende noch kaum gab).

Das zeigte, daß die “Geschichte” der kapitalistischen Entwicklung folgendermaßen verlief: In der Phase des “klassischen” oder “Konkurrenzkapitalismus” hatte das System hauptsächlich BäuerInnen in ArbeiterInnen verwandelt, zumindest in England, den USA, Frankreich und Deutschland. In der Zeit nach 1914 (die in Wirklichkeit etwa 1890 begann), der neuen Phase des “organisierten Kapitalismus” oder “Monopolkapitalismus” bzw. der “Epoche des imperialistischen Niedergangs” wurden die ländlichen Bevölkerungen der westlichen Welt (und Lateinamerikas, der Karibik, Südeuropas und Afrikas) weiter aufgesogen, aber wohin? Statt die Industriebeschäftigung weiter auszudehnen, benutzte der Kapitalismus die stark gestiegene Produktivität eines stagnierenden Anteils der Beschäftigten zur Unterhaltung eines ständig wachsenden Angestellten-“Dienstleistungssektors” (und der Waffenproduktion). Aber um zum Hauptthema zurückzukehren: Gerade dann, wenn nur noch mickrige 5 bis 10 Prozent der Bevölkerung eines Landes in der Landwirtschaft beschäftigt sind, fangen die hard-core-KPen an, sich aufzulösen und werden von integrierten Parteien sozialdemokratischen Typs überholt. Genau das geschah z.B. in den letzten 15 Jahren in Frankreich und Spanien, während es in Portugal noch nicht geschah, eben weil dort immer noch ein beträchtlicher Teil der Beschäftigten in der Kleinproduzenten-Landwirtschaft arbeitet. Dies ist der Hintergrund der Verwandlung des PCI. Genau dies geschah vor langer Zeit in Nordeuropa und in den USA. Und ganz genauso ist es mit den Problemen in Osteuropa und der Sowjetunion. Dort ist jetzt nämlich die “extensive” Phase der Akkumulation vollendet, und der Übergang zur intensiven Phase steht an, die der Westen durch die Krise von 1914 bis 1945 erreichte.

Kurz gesagt besteht das Problem - vom aufgeklärten Absolutismus im 17.

Jahrhundert bis zu den Kommunistischen Parteien im 20. Jahrhundert - in der extensiven Phase der Akkumulation: in der Verwandlung von BäuerInnen in ArbeiterInnen. Letztlich heißt das, daß eine Gesellschaft erst dann voll und ganz kapitalistisch ist, wenn nur noch ein winziger Teil der Beschäftigten in der Landwirtschaft arbeitet, d.h. wenn sie von der extensiven/formellen zur intensiven/reellen Phase der Akkumulation übergegangen ist. Kurz gesagt heißt das, daß weder Europa noch die USA um 1900 so kapitalistisch waren, wie die sozialistische Bewegung dachte, und daß der Mainstream der klassischen Arbeiterbewegung in allererster Linie eine Bewegung war, die den Kapitalismus in seine intensive Phase trieb.

Zusammengenommen bedeutet Kapitalismus in erster Linie die Umwälzung der Landwirtschaft.

Die Agrarfrage hatte in der Geschichte der internationalen Linken unterschiedliche Bedeutungen. Sie stellte sich in Verbindung mit den Bauernrevolutionen, die die französische und die russische Revolution begleiteten, mit der durch den Bürgerkrieg durchgesetzten Kapitalisierung der Landwirtschaft im Süden der USA, mit der Agrarrezession nach 1873, mit der Entleerung der ländlichen Regionen Europas nach dem Zweiten Weltkrieg.

Dabei geht es natürlich um sehr unterschiedliche Erscheinungen, die nicht einfach in einen Topf geworfen werden sollten. Aber konzentrieren wir uns auf den Zusammenhang von intensiver Akkumulation und Verringerung der landwirtschaftlichen Beschäftigung auf 5 bis 10 Prozent als Definition einer “voll und ganz kapitalistischen” Gesellschaft. Voll und ganz kapitalistisch ist die Landwirtschaft, wenn sie mechanisiert ist wie in den USA. So gesehen wurde die “Agrarfrage” in Frankreich nicht 1789, sondern zwischen 1945 und 1973 gelöst. Der Zusammenhang zwischen Landwirtschaft und intensiver Akkumulation in der Industrie besteht in der Senkung der Kosten der Lebensmittel als Anteil am Arbeiterkonsum, wodurch Kaufkraft für langlebige Konsumgüter (wie das Auto) geschaffen wurde, die im Zentrum der Massenproduktion des 20. Jahrhunderts stehen.

Fassen wir zusammen und kommen wir dann noch einmal auf Bordiga und die Neobordigisten zurück. Der Vulgärmarxismus war eine Ideologie der mittel- und osteuropäischen Intelligentsia, die zusammen mit der Arbeiterbewegung darum kämpfte, die bürgerliche Revolution zu vollenden (der Marxismus der Zweiten und Dritten Internationale). Seine hnlichkeit mit dem vorkantianischen bürgerlichen Materialismus von vor 1789 ist nicht auf einen “Irrtum” zurückzuführen (“sie hatten falsche Vorstellungen”), sondern sie drückt genau den wirklichen Inhalt der Bewegung aus, die ihn hervorbrachte. Sinn ergibt dieser Inhalt letztlich im Rahmen einer Periodisierung der kapitalistischen Geschichte, die Lenin/Trotzkis “Zeitalter des imperialistischen Niedergangs” durch die Begriffe der extensiven/formellen Herrschaft und der intensiven/reellen Akkumulation ergänzt. Die ganze Theorie des “organisierten Kapitalismus” und “Monopolkapitalismus” von Lenin, Hilferding und der Zweiten Internationale verdeckt also bloß den Übergang vom Extensiven zum Intensiven.

Der Standpunkt des “offiziellen Marxismus” ist daher der Standpunkt einer im Entstehen begriffenen, staatlichen Elite - ob sie an der Macht ist oder nicht , deren Bewegung zu einer anderen Form von Kapitalismus führt (nämlich zur reellen Herrschaft), die sie “Sozialismus” nennt. Das Bestechende an einer solchen Analyse ist, daß sie nicht moralisieren muß und eine “soziologische” Erklärung für eine “Erkenntnistheorie” bietet. Das heißt noch einmal, daß der Materialismus dieser sozialen Schicht die Form der Aufklärung annahm und daß ihre in der leninistischen Imperialismustheorie kodifizierte Wirtschaftstheorie auch die Wirtschaftstheorie dieser Schicht war. Das ist kein wirklicher Marxismus, denn tendenziell ersetzt er die Analyse von Produktionsverhältnissen und Produktivkräften durch (letztlich Dühring’sche) “Kräfte”-Analysen. Die Theorie des “Monopolkapitals” ist eine Theorie von Staatsbürokraten: von Lenin und Bucharin über Baran und Sweezy, Bettelheim und Amin bis Pol Pot (bei riesigen Brüchen und einem fürchterlichen Verfall, aber auch mit einer Kontinuität). Sie ist grundsätzlich gegen die Arbeiterklasse gerichtet. Sie sieht den Reformismus der Arbeiterklasse im Westen als Ausdruck von “Superprofiten” aus dem Imperialismus und verdeckt den Interessenunterschied zwischen der staatsbürokratischen Elite und den Bauern und Arbeiterklassen in den unterentwickelten Ländern, wo sie die Macht hat.

Die französischen Neobordigisten, besonders Camatte, zeigten, daß der Marxismus vor allem in Rußland sich Schritt für Schritt von einer Theorie der “materiellen menschlichen Gemeinschaft”, einer aus dem reifen Kapitalismus “geborenen” wirklichen Bewegung, in etwas verwandelt, das im unterentwickelten Protokapitalismus “aufgebaut” wird. Dies läßt sich am Unterschied zwischen der Marx’schen Position zur russischen Frage 1878 bis 1883 und der bolschewistischen Polemik gegen die letzte Phase des Populismus in den 1890er Jahren ersehen. Egal, was Marx für die mögliche Grundlage eines unmittelbaren “Sprungs” der russischen Kommune zum Kommunismus gehalten haben mag, er hätte nie wie Trotzki 1936 geschrieben, daß “der Sozialismus dem Kapitalismus jetzt in Tonnen von Stahl und Beton gegenübertritt”. Das soll nicht heißen, daß es bei Marx keine Grundlage für einen produktivistischen Diskurs gäbe; es soll nur heißen, daß der Abgrund, der Marx von dem ganzen Marxismus der Zweiten und Dritten (und Vierten) Internationale trennt, genau darin besteht, daß Marx über den “vorkantianischen” Materialismus und weit über die “Monopolkapital”-Ökonomie hinausgekommen war, beides Beamten-Weltanschauungen.

In dem Kampf zwischen Lenin und den Populisten in den 1890er Jahren, als sich dieser verkürzte “Marxismus” der Zweiten Internationale in Rußland durchsetzte, ging die ganze Dimension der marxistischen Analyse der “russischen Frage” von vor 1883, die Bordiga dann später ausgrub, in einem produktivistischen Chor unter. Die lineare, mechanistische Affirmation des “Fortschritts”, die den Kern des historischen Denkens der Aufklärung darstellt und vom Vulgärmarxismus in eine “Stufentheorie” der Geschichte übernommen wurde, hat im Gegensatz zu Marx keinen Sinn für die russische Dorfgemeinschaft. Das Gemeinwesen (die materielle menschliche Gemeinschaft) als Telos des Kommunismus wird abgeschafft zugunsten des Produktivismus. Sobald die Bolschewiken an der Macht waren, nahmen sie die Reproduktionsschemata und Kategorien des zweiten Bandes des Kapital und übersetzten sie in Wirtschaftsplanungshandbücher, ohne zu bemerken, daß sie es mit einer “ricardianischen” Beschreibung des Kapitalismus zu tun hatten, die Marx im dritten Band untergräbt. [38] Dies ebnete der “Stahlfresser”-Ideologie der stalinistischen Planer nach 1928 den Weg.

Zwischen Marx und der Zweiten Internationale und später den Bolschewiken liegt schon eine ganze Welt, die sich in der “Philosophie” und der “Ökonomie” ausdrückt, und in diesen Unterschieden drücken sich unterschiedliche “gesellschaftliche Erkenntnistheorien” aus, die in den Perspektiven zweier verschiedener Klassen wurzeln: der Arbeiterklasse und des Beamtentums. In diesem Sinne gewinnt der Satz, daß sich das Beste der deutschen Sozialdemokratie und des russischen Bolschewismus hoffnungslos in den Staat verstrickt hat, seine eigentliche Bedeutung. Eine Erneuerung der revolutionären Vision ist nur möglich, wenn wir begreifen, daß sie keine direkten Erben des Marxismus waren, sondern ein Umweg, auf dem er mit einem ihm fremden etatistischen Diskurs verschmolz.

Anders als die Revolutionäre von 1910 leben wir im Westen heute in einer voll und ganz kapitalistischen Welt. Es steht keine Kapitalisierung der Landwirtschaft mehr an, es gibt keine “Bauernfrage” mehr für die Arbeiterbewegung. Gleichzeitig stecken wir mitten in einer Weltwirtschaftskrise von den Ausmaßen der 30er Jahre, in der sich alle alten revolutionären Visionen verflüchtigt haben, und es ist weniger klar denn je, wie eine positive Welt jenseits des Kapitalismus aussehen würde (die jüngste Geschichte bietet eine Menge Beispiele für negative Alternativen). Wenn wir aber verstehen, daß viel von dem, was heute zusammenbricht, letztlich das Vermächtnis des aufgeklärt absolutistischen Staates und seiner modernen Fortsetzungen ist, dann wird uns auch klar, daß viele der bis in allerjüngste Zeit gebräuchlichen begrifflichen Werkzeuge Werkzeuge zur Vollendung der bürgerlichen Revolution waren und von Bewegungen entwickelt wurden, die letztlich von tatsächlichen oder potentiellen Beamten geführt wurden. Wenn wir den Marxismus von diesem etatistischen Erbe befreien, können wir endlich anfangen, die Welt vom Standpunkt der “unter unsern Augen vor sich gehenden geschichtlichen Bewegung” (Kommunistisches Manifest) zu sehen.

Bibliographie
Unter anderem sollte dieser Aufsatz Bordiga und seine Ideen in der englischsprachigen Welt bekannter machen. Viele der Quellen, aus denen sich dieser Artikel speist, sind leider nur auf italienisch und französisch von obskuren linken Verlagen veröffentlicht worden, von denen viele nicht mehr existieren. Daher sind sie, abgesehen von den Schriften von Bordiga selbst, praktisch unzugänglich. Wer an den Schriften Bordigas in verschiedenen Sprachen interessiert ist, kann sich an Edizioni il programma comunista 1997, Casella postale 962, 20101 Milano, Italien, wenden. [Anm. d. Übers.: Verschiedene Reden Bordigas aus den 20er Jahren (hauptsächlich vor der Komintern) in deutscher Übersetzung können heruntergeladen werden von der Homepage der bordigistischen Gruppe Kommunistische Politik:

http://www.geocities.com/CapitolHill/Lobby/7099/indexde.html

Die wichtigen Schriften Bordigas sind folgende: Struttura economica e sociale della Russia d’oggi (Edizioni il programma comunista 1976) ist sein Hauptwerk über die russische Wirtschaft. Ein großer Teil davon wurde auf französisch unter dem Titel Russie et revolution dans la théorie marxiste (Paris: Ed. Spartacus 1975) veröffentlicht. Darauf folgte eine vollständige Übersetzung unter dem Titel Structure économique et sociale de la Russie d’aujourd’hui (Editions de l’oubli 1976, 2 Bände). Storia della sinistra comunista (Ed. il programma comunista), die Geschichte von Bordigas Fraktion zwischen 1912 und 1921, erschien ab 1964 in drei Bänden.

Kürzere aber grundlegende theoretische Aussagen finden sich in Proprietà e capitale (Florenz: Edizioni Iskra 1980) und Mai la merce sfamerà l’uomo: la questione agraria e la teoria della rendita fondiaria secondo Marx (Florenz: Ed. Iskra 1979). Eine französische Sammlung von kürzeren Bordiga-Texten einschließlich seiner Kommentare zu Marx’ Manuskripten von 1844 ist mit einem Vorwort von Jacques Camatte unter dem Titel Bordiga et la passion du communisme (Paris: Ed. Spartacus 1974) erschienen.

Meines Wissens gibt es keine vernünftige umfassende Untersuchung über Bordiga. Zwei Werke, die die schlimmsten Fehler und frühere Verleumdungen vermeiden, sind Amadeo Bordiga von A. Clementi (Turin 1971) und die Biographie Amadeo Bordiga des PCI-Intellektuellen Franco Livorsi (Rom 1976). Eine Darstellung von Bordigas Ansichten zum Sowjet-Phänomen ist Amadeo Bordiga: capitalismo sovietico e comunismo von Liliana Grilli (Mailand 1982). Die beste Gesamtdarstellung von Bordiga und dem Einfluß seiner Theorien auf diesen Text findet sich in Jacques Camattes Aufsatz “Bordiga et la revolution russe: Russie et necessité du communisme” in der Zeitschrift Invariance, Jg. VII, Serie II, Nr. 4. Eine kritische Würdigung der bordigistischen Fraktion ist das 1981 von Courant Communiste International veröffentlichte La Gauche Communiste d’Italie. Eine insgesamt bordigistische Sicht der russischen Revolution und der Folgezeit findet sich in einer Sonder-Dreifachausgabe der Zeitschrift Programme communiste unter dem Titel “Bilan d’une revolution” (Nr. 40/41/42, Oktober 1967 bis Juni 1968). Programme communiste war die Theoriezeitschrift einer der damals konkurrierenden bordigistischen Parteien. Ich konnte nicht überprüfen, ob die in dieser Ausgabe ausgedrückten Ansichten von Bordiga selbst geschrieben oder gutgeheißen wurden.

Zwei weitere Werke, die sich kritisch auf Bordiga beziehen, sind Le mouvement communiste von Jean Barrot (Paris: Ed. Camp Libre 1972) und Capital et Gemeinwesen. Le 6e chapitre inédit et l’oeuvre économique de Marx von Jacques Camatte (Paris: Ed. Spartacus 1978).

Viele Informationen über Bordiga in der Zeit seines größten Masseneinflusses finden sich in der quasi-offiziellen Geschichte des PCI von Paolo Spriano: Storia del Partito comunista italiano, Vol. 1 Da Bordiga a Gramsci (Turin 1967). Wie das Buch von Livorsi ist auch dieses mit Vorsicht zu genießen.

Fußnoten:
[*] Ich benutze hier das deutsche Wort “Aufklärung”, um zu betonen, daß dieses Denken durch das preußische Beamtentum und die Bürokratie der stark von den etatistischen Traditionen Preußens beeinflußten SPD hindurch in die Arbeiterbewegung hineinkam. Die Symbolfigur dafür ist Ferdinand Lassalle.

[1] Barrington Moore: Soziale Ursprünge von Diktatur und Demokratie: die Rolle der Grundbesitzer und Bauern bei der Entstehung der modernen Welt, Frankfurt/Main: Suhrkamp 1969.

[2] Adam Ulam: The Unfinished Revolution, New York 1960.

[3] A. Gerschenkron: Economic Backwardness in Historical Perspective, Boston: Harvard University Press 1962.

[4] Evgenij Preobra*inskij: Die neue Ökonomik, Berlin: Verlag Neuer Kurs 1973 (2. Auflage), Kap. II.

[5] Vgl. bibliographische Anmerkungen am Ende des Textes.

[6] ebenda.

[7] Die reife Position zur Verbindung zwischen der Agrarfrage und dem Kapitalismus findet sich in Bordiga: Mai la merce sfamerà l’uomo, 1979; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[8] Vgl. “Bilan d’une revolution”, in Programme communiste, Nr. 40/41/42, Oktober 1967 bis Juni 1968; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[9] Die Entwicklung von Bordigas Prophezeiung, daß es 1975 zu einer großen Weltkrise kommen werde, ist dargestellt bei Franco Livorsi: Amadeo Bordiga, Rom 1976, S. 426-444; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[10] Zu einer konzentrierten Darstellung von Bucharins Kritik an Preobra*enskij vgl. “Bilan d’une revolution”, a.a.O., S. 139-140. Gegen die Superindustrialisierungsstrategie der Linken sagte Bucharin, die Arbeiterklasse würde “gezwungen” sein, “einen kolossalen Verwaltungsapparat zu errichten… Der Versuch, alle Kleinproduzenten und Kleinbauern durch Bürokraten zu ersetzen, wird einen derart kolossalen Apparat erzeugen, daß die Kosten seiner Aufrechterhaltung unvergleichlich viel größer sein werden als die unproduktiven Ausgaben, die aus den anarchischen Bedingungen der Kleinproduktion resultieren: zusammengenommen wird der ganze ökonomische Apparat des proletarischen Staats die Entwicklung der Produktivkräfte nicht nur nicht erleichtern, sondern tatsächlich behindern. Er führt zum genauen Gegenteil dessen, was er erreichen soll.” (ebenda).

[11] In “Bilan d’une révolution” wird auf den “bucharinistischen” Aspekt von Trotzkis Einschätzung der stalinistischen “Linkswendung” nach 1928 hingewiesen (ebenda, S. 148).

[12] Diese Intervention fand statt auf dem 6. Vergrößerten Plenum des Exekutivkomitees der Komintern 1926. ebenda, S. 38.

[13] Zum kapitalistischen Wesen der Kolchose vergleiche ebenda, S. 172-179.

[14] Bordigas Vorstellung von der doppelten Revolution findet sich verstreut in seinen Schriften, z.B. in Russie et revolution dans la théorie marxiste, Ed. Spartacus, 1975, S. 192 ff.; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[15] W.I. Lenin: “Die Naturalsteuer. Die Bedeutung der Neuen Politik und ihre Bedingungen”, in Lenin Werke, Bd. 32, S. 342. Hier analysiert Lenin 1921 das Verhältnis zwischen Kleinproduzentenkapitalismus und Staatskapitalismus.

[16] Trotzkis lyrischste Formulierungen über das Wachstum der Produktivkräfte im stalinistischen “Arbeiterstaat” finden sich im Einleitungsteil von Verratene Revolution, Zürich 1957 [Originalausgabe 1936].

[17] So die Formulierung in “Bilan d’une révolution”, a.a.O., S. 95.

[18] Zitiert bei Liliana Grilli: Amadeo Bordiga: capitalismo sovietico e comunismo, Mailand 1982, S. 282; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[19] Trotzki: Verratene Revolution, a.a.O.

[20] Vgl. Max Shachtman: The Bureaucratic Revolution, New York 1962. Hier legt er seine Ansichten am ausführlichsten dar. Shachtman war einer der Begründer des US-Trotzkismus. Zusammen mit James P. Cannon und Martin Abern gründete er nach der 6. Komintern-Konferenz 1928 die Communist League of America (CLA), aus der später die Socialist Workers Party (SWP) wurde. 1940 brach seine Fraktion in der SWP mit Trotzki und behauptete gegen die trotzkistische Theorie vom “degenerierten Arbeiterstaat” den Klassencharakter der stalinistischen Bürokratie in der UdSSR. Diese Workers’ Party (WP) lehnte die Teilnahme am zweiten Weltkrieg ab, da dieser nur ein innerimperialistisches Gemetzel wie der erste Weltkrieg sei. Nach dem zweiten Weltkrieg driftete Shachtman immer weiter nach rechts. In den 60er Jahren unterstützte er die Invasion in der Schweinebucht und den Vietnamkrieg. Als er 1972 starb, war er beim rechten Flügel der Demokratischen Partei gelandet.

[21] Vgl. Bordiga: Russie et révolution dans la théorie marxiste, a.a.O., S. 226-297. Hier behandelt Bordiga die Entwicklung in Marx’ Denken über die russische Dorfgemeinschaft und Rußlands verpaßte “historische Chance”, die kapitalistische Phase zu überspringen.

[22] Wie stark sich Marx in den letzten zehn Jahren seines Lebens mit dem Problem der russischen Landwirtschaft beschäftigte, zeigt Teodor Shanin in seinem Aufsatz “Late Marx”, in T. Shanin (ed.): Late Marx and the Russian Road, New York: Monthly Review Press 1983. Siehe hierzu auch den von Maximilien Rubel herausgegebenen Marx-Engels-Band: Die russische Kommune: Kritik eines Mythos, München: Hanser 1972. Vgl. auch Jacques Camatte: “Bordiga et la révolution russe: Russie et nécessité du communisme” in der Zeitschrift Invariance, Jg. VII, Serie II, Nr. 4., S. 15-23; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[23] MEW 19, S. 107-112.

[24] Vgl. Anm. 22.

[25] Die Analysen des italienischen Faschismus von Bordigas Fraktion aus den Jahren 1921-24, die zum Teil zweifellos von Bordiga selbst geschrieben wurden, sind nachzulesen in Communisme et fascisme, Ed. Programme communiste 1970.

[26] Wie Marx im Manifest sagte, ist der Kommunismus nicht ein Ideal, das verwirklicht werden muß, sondern im Gegenteil “eine unter unsern Augen vor sich gehende geschichtliche Bewegung” (MEW 4, S. 475). Zum Kommunismus als “wirkliche Bewegung” vgl. Jean Barrot: Le Mouvement communiste, Paris: Ed. Camp Libre 1972; vgl. bibliographische Anmerkungen.

[27] Zur Kritik des Formalismus, der darin liegt, das Problem des Sozialismus als Problem der “Organisationsformen” zu sehen, vgl. Jean Barrots Aufsatz: “Contribution à la critique de l’idéologie ultra-gauche (Léninisme et ultra-gauche)” in seinem Buch Communisme et question russe, Ed. de la Tête de Feuilles 1972, S. 139-178.

[28] So stellt es Grilli dar, a.a.O., S. 38.

[29] hnlich wurde die Partei auch in Rußland selbst durch das “Lenin-Aufgebot” mit formbaren, unerfahrenen oder einfach karrieregeilen neuen Mitgliedern überschwemmt, die sich von den Stalinisten mühelos gegen die wenigen manipulieren ließen, die von der Alten Garde übriggeblieben waren. International waren Gestalten wie Cachin im PCF oder Thälmann in der KPD Beispiele für diese Veränderung der Kommunistischen Internationale.

[30] Zum Aufstieg der “Schwellenländer” und den weltweiten Folgen für die Ideologie vgl. Nigel Harris: The End of the Third World, London: Routledge 1986.

[31] Zur Kapitalisierung der englischen Landwirtschaft vgl. Robert Brenner: “The Agrarian Origins of European Capitalism”, in T.H. Ashton und C.H.E. Philpin: The Brenner Debate, Cambridge UP 1985, S. 213-327.

[32] Zur merkantilen Tradition und ihren Folgen vgl. Roman Szporluk: Communism and Nationalism: Karl Marx vs. Friedrich List, Oxford University Press 1988.

[33] Zu den Auswirkungen der Agrarkrise nach 1873 vgl. Hans Rosenberg: Große Depression und Bismarckzeit, Berlin 1967.

[34] Der holländische Ultralinke Herman Gorter begriff schon 1921 etwas wirr, aber korrekt, daß der Unterschied zwischen der russischen Revolution und jeder möglichen Revolution im Westen im wesentlichen darin bestand, daß es für die westlichen Arbeiter keine Agrarfrage gab, während Lenin diesen Unterschied in Der linke Radikalismus, die Kinderkrankheit im Kommunismus herunterspielte. Vgl. Herman Gorter: “Offener Brief an den Genossen Lenin”, reprint in Frits Kool (Hrsg.): Die Linke gegen die Parteiherrschaft, Dokumente der Weltrevolution, Bd. 3, Olten 1970, S. 416-496 [Originalausgabe: Berlin: Verlag der KAPD 1921].

[35] Raya Dunayevskaya: Algebra der Revolution, Wien 1981, Kap. 3 [Original: Philosophy and Revolution, New York 1973].

[36] Erstmals veröffentlicht auf deutsch und russisch 1933 in Moskau. Auf deutsch neu erschienen unter dem Titel Resultate des unmittelbaren Produktionsprozesses, Dietz Verlag: Berlin 1988, und in der MEGA (Marx Engels Gesamtausgabe), II. Abt., Band 4.1, S. 24-129, Berlin 1988. Auf englisch als Anhang zur Neuübersetzung des Kapital: Capital, Vol. 1, Harmondsworth/New York: Penguin 1976.

[37] Vgl. die Broschüre Lip and the Self-Managed Counter-Revolution der französischen Gruppe Négation (auf englisch übersetzt und veröffentlicht von Black and Red, Detroit 1975).

[38] Wie der zweite Band des Kapital in der Sowjetunion als “Handbuch” benutzt wurde, aus dem die Kategorien des Planungsprozesses entwickelt wurden, ist gut dargestellt in: Rita di Leo: Gli Operai ed il sistema sovietico, Bari 1970.

Pour les marxistes révolutionnaires, l’URSS, la Chine et les autres pays dits socialistes representaient la negation meme du projet marxien d’emancipation ouvriere et humaine. Depuis 1918 et le texte de R.Luxemburg La Revolution russe, Mattick, Korsch, Bordiga, Trotsky, Shachtman, C.L.R.James et bien d’autres se sont affrontes a la celebre “question russeä: comment interpretrer la défaite de la révolution d’Octobre et la victoire mondiale du stalinisme ? L’infinie variété des réponses jétées dans le debat semblerait donner raison a un homme qui n ‘etait ni de gauche ni marxiste, W.Churchill, pour qui le systeme sovietique constituait “un rebus enveloppé de mystère au sein d’une énigme”.

A notre epoque, il n’est pas un heritier des theories de “l’Etat ouvrier degéneré”, du “socialisme d’Etat”, du “collectivisme bureaucratique”, du “capitalisme d’Etat’ ou de la “societé de transition”, qui ne propose son analyse
- le plus souvent autojustificative - de la dislocation du bloc oriental apres 1989. Assurés de l’optimisme bien temperé caracteristique de la tradition marxiste, la plupart de ces courants (ainsi que l’auteur de ces lignes) inclinaient à croire que la principale force capable de contester le pouvoir de la bureaucratie stalinienne moribonde serait une classe ouvrière enfin révolutionnaire, luttant pour un socialisme authentique. Or, les pretendants les plus credibles a la succession du stalinisme se sont averés, non les révolutionnaires, mais un néo-liberalisme aveugle inspiré de von Hayek et Milton Friedman, doublé d’une résurgence de courants autoritaires remontant a’ l’entre-deux-guerres, les ex-staliniens honorant de leur présence l’un et l’autre camp.

Bien peu imaginaient pareille evolution, et le trotskysme moins que d’autres, puisque pour lui les pays “socialistes” reposaient sur des rapports sociaux supérieurs à ceux de l’Ouest. Une minorité plus infime encore avait prévu la crise profonde du marxisme entrainée par la faillite des bases sociales du stalinisme. Non seulement la crise du bloc oriental n’a suscité ni soviets ni conseils ouvriers, mais au lieu que ce qui reste de gauche prenne en charge les réactions hostiles au FMI et au marché, celles-ci ont été canalisées par le populisme de la Terre et du Sang, le nationalisme guerrier, le régionalisme, le fondamentalisme religieux, sans oublier l’anti-sémitisme. Comprendre l’histoire du monde depuis 1989… et 1917, exige donc un re-examen du cadre conceptuel dont disposent les marxistes révolutionnaires, à l’Est comme à 1 ‘Ouest.
Ce texte tente modestement d’y contribuer en considérant le regard porté sur la nature de l’Union Soviétique par un marxiste géneralement oublié, sinon comme l’un des “ultra-gauches” attaqués par Lenine dans La Maladie infantile du communisme: Amadeo Bordiga. Nous nous demanderons dans quelle mesure la question agraire - selon Bordiga, essentielle pour la définition du capitalisme - fournit la clé occultée des deux deformations du marxisme qui ont dominé le XXe siecle: la social-démocratie et le stalinisme. Notre hypothèse est que la social-démocratie européenne, et surtout allemande, meme quand elle parlait un langage ostensiblement marxiste, deformait le projet marxien dans un sens étatiste, et preparait la voie à un stade supérieur du capitalisme, l’Etat-providence keynesien alors naissant. Ce qui disparait aujourd’hui n’est pas le mouvement d’émancipation ouvrière, mais son long detour étatiste qui, loin de mener au socialisme ou au communisme, équivalait à une revolution bourgeoise de substitution visant à industrialiser des sociétés arriérées.

Toute tentative de préserver la vision rosie traditionnelle d’une social-democratie allemande radicale avant la victoire du “revisionnisme”, conduit à une impasse et empeche d’appréhender notre epoque. L’histoire, qui comme toujours précède la theorie, se charge de déblayer les ruines du legs commun à la social-democratie et au stalinisme, et impose aujourd’hui de repondre a’ une question deja’ ancienne: comment la perspective marxienne s’est-elle liée apres 1860 au projet étatiste d’absolutisme éclairé hérité des Lumières ? Il s’y ajoute une interrogation plus pressante encore: comment peut-elle s’en détacher ?

BORDIGA ET LA RUSSIE

Bordiga est loin d’être le seul à placer la question agraire au centre de l’expérience soviétique. Dans le monde universitaire, un auteur comme Barrington Moore proposait une telle analyse voici plus de trente ans. (1) Mais quand le livre de Moore est paru, en 1966, l’esprit du temps assimilait encore largement capitalisme et essor industriel. De plus, dans la mesure où Moore semblait un écho affadi des theses de Trotsky sur la révolution permamente et le développement inégal et combiné, son oeuvre n’ a exercé aucune influence particulière sur les debats entre marxistes. Pendant la Guerre Froide, un auteur plus eloigné encore du marxisme, Adam Ulam, avait reinterprété le communisme comme tournant tout entier autour de la question agraire. (2) Son objectif e’tait de discréditer le “marxisme” (identifié a’ l’idéologie soviétique) en le présentant comme produit non du capitalisme, mais du sous-développement. Quant à Gerschenkron, malgré un travail historiquement plus riche que celle d’Ulam, lui aussi ressemblait à un fantôme de Trotsky. (3)

Au XXe sie’cle, chez les r6volutionnaires anti-staliniens, le livre qui a le plus influencé les marxistes sur la question agraire est indubitablement La Nouvelle Economique de Préobrajensky, qui, malgré ses défauts, reste indispensable pour comprendre le sort de l’opposition internationale de gauche. (4) Son concept d‘“accumulation socialiste” aux dépens de la paysannerie emprunte largement à L’Accumulation du capital de R.Luxemburg. Préobrajensky affirme que “l’Etat ouvrier” peut realiser consciemment et humainement ce que l’Etat capitaliste accomplit autrefois dans l’ignorance et dans le sang: la transformation de petits producteurs agraires en ouvriers d’usine. Il revint à Staline de mettre en oeuvre cette transformation consciemment et dans le sang.

A la périphérie d’un tel débat, auquel participa la majeure partie de la gauche occidentale, se trouve un personnage fascinant: Amadeo Bordiga. Premier secretaire général du PC italien, dont il etait bien plus que Gramsci l’un des principaux fondateurs, Bordiga fut en 1926, a’ Moscou, le dernier revolutionnaire occidental qui osa tenir tete à Staline en sa présence, le dénonca comme fossoyeur de la revolution, et put en outre en revenir vivant.

Constituée à Pantin en 1927, la “Fraction Italienne” de la gauche communiste, entrainant plusieurs milliers de “bordiguistes”, prit part a’ l’Opposition Internationale de Gauche fondée en 1930 sous la direction de Trotsky. Malgré une longue correspondance entre la Fraction et Trotsky, la collaboration aboutit à un échec à peu près total autour de
1931-32. Exclu lui-même du PC italien en 1930, calomnié par la Comintern de la facon qu’on imagine, emprisonné puis laissé en liberté par le régime mussolinien, Bordiga passa la guerre en Italie où il exerca son métier d’ingénieur, retiré de toute vie publique jusqu’en 1943. Il demeure l’un des marxistes les plus originaux, les plus brillants et les plus oubliés du XX siècle: le PC italien n’ a jamais pu accommoder à sa sauce l’héritage de Bordiga comme il l’a fait avec Gramsci. Après que le soulèvement de 68 lui ait inspiré quelques ultimes textes, Amedeo Bordiga est mort dans une quasi-obscurité en
1970.

C’est son oeuvre posterieure à la guerre qui nous interesse le plus ici. Après 45, il se donnait pour tache la restauration des “lecons théoriques” de la vague mondiale des années 1917-21. Comme presque tous les révolutionnaires anti-staliniens de 1945, il estimait qu’une telle tache passait par la resolution de “l’énigme russe”, et consacra la matiere de trois livres à la Révolution d’Octobre et a’ l’économie soviétique. (5) Il participa aussi à la composition d’une histoire en trois tomes de la Gauche Communiste d’Italie, qui malheureusement ne va pas au-dela’ de 1921, ainsi que d’innombrables articles et brochures. (6) L’oeuvre mérite d’etre connue malgré l’emphase qui souvent fait obstacle à la lecture. Suivre les traces de Bordiga n’est d’ailleurs pas chose facile: il croyait à “1’anonymat revolutionnaire”, detestait le culte de la personnalité, et ne signait généralement pas ses écrits, y compris ses livres.

Ce qui surprend chez Bordiga et rend un son etrangement contemporain, est, tout simplement, sa these que le capitalisme est synonyme de révolution agraire. (7) Sans doute l’idée remonte-t-elle à la periode précédant 1914, car certains de ses premiers articles traitent des positions des socialistes francais et italiens sur la question agraire.

Etranger au cadre conceptuel des polemiques habituelles entre partisans de Staline, de Trotsky et tenants de la thèse “capitaliste d’Etat”, Bordiga n’utilise jamais les termes “Union sovietique” - puisque les soviets y ont été détruits depuis longtemps - ni capitalisme d’Etat”. Pour lui, ii s’agissait simplement de capitalisme russe, sans difference essentielle avec d’autres formes. (8) Un apport original de Bordiga tient à sa volonte’ de “dé-russifier” les mentalités revolutionnaires. Selon lui, l’histoire du mouvement ouvrier avait déjà été secoué par des contre-revolutions, notamment celle de Louis-Napoléon Bonaparte apres 1850, et la Russie n’offrait rien de fondamentalement nouveau en la matiere. Bordiga ne respecta d’ailleurs guère ce qu’il préconisait, puisqu’il consacra vingt-cinq ans à étudier l’économie russe.

(Portons egalement à son crédit d’avoir prévu en 1945 une longue p6riode d’expansion capitaliste et de réformisme ouvrier, qui s’achèverait seulement dans une crise mondiale supposée commencer aux alentours de 1975… ) (9)

L’analyse de la Russie développée par Bordiga apre’s 1945 peut se resumer ainsi:

Bien que la gauche italienne ait apportée à Trotsky un soutien total dans sa lutte contre Staline dans les années 20, pour des raisons tenant avant tout à la politique étrangère de l’URSS et de l’Internationale, l’analyse bordiguiste se séparait de la strategie d’hyper-industrialisation prônée par l’Opposition de Gauche, et pour des raisons semblables a celles de Boukharine. Après 45, Bordiga estimait que seule une stratégie de type boukharinien, vingt ans plus tôt, aurait eu quelque chance de sauver la nature internationalement revolutionnaire du régime (laquelle passait pour Bordiga avant l’industrialisation de la Russie), car elle n’aurait pas détruit le parti bolchévik. Lors des luttes internes en 1924-28, Boukharine affirmait que la ligne gauchiste d’hyperindustrialisation soutenue par Trotsky ne pouvait etre mise en oeuvre que par la bureaucratie étatique la plus gigantesque de l’histoire. (10) Du jour ou Staline mit en pratique le programme volée à la gauche, la prédiction de Boukharine se trouva totalement vérifiée, comme Trotsky en personne le reconnut non sans equivoque, apres que la plupart de ses partisans en Russie aient capitulé devant Staline. (11) Plus encore que Trotsky, Bordiga prenait au serieux le caractere international de la revolution et du régime sovietique. L’idée de “socialisme dans un seul pays” constituait pour lui une monstruosité contraire à tout ce que représentait le marxisme. Dans son ultime confrontation avec Staline à Moscou en 1926, Bordiga proposa que l’ensemble des partis communistes du monde dirigent en commun l’Union Soviétique, comme preuve de la réalité supra-nationale du mouvement ouvrier. (12) Il va sans dire que Staline et les siens accueillirent froidement une telle proposition.

LE CAPITALISME, C’EST LA REVOLUTION AGRAIRE

L’analyse bordiguienne n’ en etait qu’à ses débuts. Contrairement au point de vue trotskyste, les textes de Bordiga sur la nature capitaliste de l’économie soviétique privilegient le secteur agricole, afin de démontrer l’existence de rapports capitalistes au sein du kholkoze (ferme cooperative) comme du sovkhoze (ferme d’Etat avec main d’oeuvre salariée). (13) Soulignant à quel point la production agricole dépendait des lopins de terre privés, Bordiga prévoyait fort justement et dès 1950 les proportions dans lesquelles l’URSS deviendrait importatrice de blé, après que la Russie en ait tant exporté entre 1880 et 1914.

Les raisons conduisant Bordiga à minimiser le secteur industriel et à mettre l’accent sur l’agriculture provenaient de considérations théoriques et stratégiques datant d’avant la Révolution russe. Là encore, à ses yeux, le capitalisme signifiait avant tout la capitalisation de l’agriculture. Ce souci le conduisait à ne pas juger Boukharine comme le fait l’anti-stalinien moyen, et à redessiner le clivage entre Lénine et Trotsky.

D’ordinaire, ce sont staliniens et maoistes qui dressent l’un contre l’autre les deux dirigeants bolchéviks. Bordiga renverse les rôles contre les staliniens. Reprenant une formule de Lénine, il qualifie Octobre 17 de “revolution double” (14), ou la prise du pouvoir politique par le proletariat rendait possible l’achèvement des taches de la révolution bourgeoise, et d’abord la destruction des rapports sociaux pre-capitalistes à la campagne. La reference historique, c’est ici Aout 1789 en France. Les trotskystes avaient toujours soutenu qu’en faisant sienne la théorie de la révolution permanente, en avril 1917, Lenine etait “devenu trotskyste”. En réalité, son désaccord avec Trotsky portait sur une serie de points revélés plus tard en 1920-22, surtout dans ses discours au Xe congrès du parti en 1921, lors de sa polémique contre la premiere Opposition Ouvrière. Repliquant à l’accusation que l’Etat soviéique n’était autre qu ‘un “capitalisme d’Etat”, Lénine affirmait que le capitalisme d’Etat serait un progres immense comparé à la situation

presente de la Russie, qui n’était qu’un capitalisme de petits producteurs sous un Etat contrôlé par un parti ouvrier. (15) Or, pour Bordiga, une fois cette expression politique de la classe ouvrie’re anéantie par le stalinisme, seul subsista le capitalisme de petits producteurs.

Au début des années 20, Lénine donnait au terme “Etat ouvrier à déformations bureaucratiques” un sens tres différent de celui de Trotsky en 1936. Sans récapituler la totalité des theses de chacun, rappelons que l’enjeu d’une telle masse de prises de position ne recouvre rien moins que deux visions marxistes opposées. Du point de vue trotskyste, la permanence de la révolution, figée dans des “formes de propriete’”, trouve sa confirmation dans la croissance des forces productives. Selon Bordiga, cette croissance démontre seulement la nature bourgeoise de l’URSS. L’erreur de Trotsky n’e’tait pas de “sousestimer” la paysannerie, mais de surestimer la possibilité que les paysans ou la révolution agraire des petits producteurs puisse avoir quoi que ce soit de commun avec une revolution proletarienne.

Staline, comme plus tard Mao, Ho-Chi-Minh, etc., incarnaient pour Bordiga la figure du “grand révolutionnaire romantique” au sens du XIXe sie’cle, c’est-a’-dire bourgeois: les régimes staliniens nés apres 1945 ne faisaient qu’étendre la revolution bourgoise, l’Armée Rouge aidant à exproprier la classe prussienne des Junkers, et ouvraient ainsi la voie à une nouvelle politique agraire et à l’essor des forces productives. Contre Socialisme ou Barbarie, qui dénoncait ces régimes comme capitalistes d’Etat, Bordiga repliqua par “En Avant les barbares ”), saluant l’aspect révolutionnaire bourgeois du stalinisme comme son seul contenu réel. (18) Point n’est besoin d’approuver Bordiga pour reconnaitre que sa position e’tait plus cohérente que les pauvres analyses trotskystes, peignant apres 45 les staliniens d’Europe de l’Est, de Chine ou d’Jndochine sous les traits de “réformistes” aux abois, n’attendant qu un pretexte pour se vendre a’ l’impérialisme.

La superiorité du cadre conceptuel de Bordiga sur celui de Trotsky tient d’abord à sa critique d’un postulat de base du trotskysme et de ses dérivés, selon lequel le stalinisme representerait un “centre” entre une droite boukharinienne et une gauche trotskyste. Certes, nul ne peut imaginer en quoi la victoire de cette “droite” dans le débat sur l’industrialisation aurait fait plus de mal au mouvement ouvrier international que le triomphe du “centre” n’en a causé en réalité. Pourtant, situer sans esprit critique le Trotsky d’après 1924 dans une ligne de continuité marxiste, c’est accepter tacitement ce spectre politique “gauche-droite”, et tout ce qu’il implique.

Citons Trotsky en 1936: “Le socialisme a démontré son droit à la victoire, non dans les pages du Capital, mais dans le langage de l’acier, du ciment et de l’électricite’.” (19)

Ainsi definie, la révolution permanente ne reposait plus sur la formation de soviets comme en 1905 et 1917, mais sur des formes de propriété d’Etat, et tirait sa validité de la croissance des forces productives: la capacité du régime à développer
1’industrie a “l’époque du pourrissement impérialiste” ne prouvait-elle pas sa nature socialiste, dégénérée mais socialiste ? Le fondateur de la IVe Internationale parachevait ce qu’on peut appeler une “revolution bourgeoise de substitution”, typique des lI. et III. Internationales.

Le trotskysme d’après-guerre, dont évidemment Trotsky n’est pas responsable, vit dans l’industrialisation stalinienne (à une époque où le tiers-monde ne montrait nulle part de signe de croissance) la preuve définitive d’un caractère socialiste, quoique dégénéré. A l’opposé, Bordiga affirmait: le communisme ne se construit pas, ce n’ est pas aux communistes de “developper les forces productives”, et s’il est parfaitement vrai que l’Union Soviétique edifie les “bases du socialisme”, en d’autres termes. . le capitalisme, cela temoigne seulement du caractère bourgeois du régime.

Si l’on veut un exemple de courant ayant rompu avec le parti-pris pro-stalinien du trotskysme sans avoir au préalable dressé le bilan des luttes de tendance des années 20, il suffit de citer Shachtman et sa thèse du “collectivisme bureaucratique”. A en croire cette tendance, au moins dans ses affirmations des années 40, le stalinisme, par sa dynamique, partait à la conque’te du monde (20), et rivalisait avec le socialisme pour succéder historiquement au capitalisme… ce que l’histoire récente s’est chargée de réfuter. En outre, la vision de Schachtmann mettait entièrement l’accent sur la question de la “démocratie”, censée constituer un critère absolu. Le socialisme etant concu comme un “collectivisme démocratique”, son absence, ou l’absence des superstructures capitalistes traditionnelles, attesterait donc la présence d’un collectivisme bureaucratique. En d’autres termes, la rupture de ce groupe avec le stalinisme, puis avec le trotskysme, tourne entièrement autour du constat que l’évolution de la Russie après 1917 ou 1921 était anti-démocratique. Réduire l’histoire à cette dimension
(d’ importance indéniablement majeure), c’est admettre tacitement toute une “ligne de continuité” qui aboutit à Trotsky et au Lénine revu par Trotsky, et ignorer l’intuition de Boukharine sur 1’avenir prévisible de l’Etat stalinien. Dans la mesure où la tradition shachtmanienne n’ avait rien retenu de la critique marxienne de l’économie politique, sa perspective se résume finalement a’ l’opposition bureaucratie/démocratie. Par là, comme Trotsky, elle reintroduit par la bande un ensemble de taches révolutionnaires bourgeoises qui s’étaient glissées à l’intérieur du marxisme des II. et III. Internationales. Dans la gauche révolutionnaire anti-stalinienne, Bordiga fut le seul à considérer la dynamique du “développement des forces productives” comme preuve que l’URSS n’était en rien un Etat ouvrier. (Le trotskysme, lui, en faisait une preuve définitive, dans le cadre nationalisé et planifié.)

MARX ET LA RUSSIE

L’analyse ne s’arrête pas là. Si la raideur théorique de Bordiga, due peut-etre à sa formation d’ingénieur, a le don d’agacer, elle a aussi pour mérite de lui permettre d’aller à l’encontre de l’opinion courante. Il part du principe que le programme communiste a été defini une fois pour toutes par Marx et Engels en 1847, et confirmé l’année suivante par le surgissement de courants communistes dans le mouvement ouvrier, en France notamment. Bordiga est convaincu que Marx et Engels ont établi une méthode “invariante”, et que tôt ou tard, tout “innovateur” doit finir sur les pas de Bernstein ou de quelque autre habile philistin. Or, son attachement passionné à des principes posés en 1848 le conduit à de surprenantes conclusions touchant une dimension quasi-oubliée de la tradition marxiste.

Bordiga croyait que tout ce que l’on pouvait penser d’important sur la question russe l’avait deja’ été avant la mort de Marx, dont une série de textes des années 1877-83 reflète l’intérêt pour la Russie: sa corréspondance avec les populistes, plusieurs préfaces au Manifeste, ainsi que deux mètres cube de notes sur l’agriculture russe accumulées pendant les dix dernières années de sa vie, et retrouvées après son decès. (21) Engels, qui ignorait l’ampleur de ces recherches, fut furieux de constater que la question russe était le véritable motif du retard du Capital. (22)

Pour Bordiga, l’essentiel e’tait la découverte de la commune russe. Entre 1877 et 1881, Marx parvint à la conclusion que grâce à cette commune rurale, la Russie pouvait sauter l’étape capitaliste, peut-être meme en l’absence d’une révolution à l’Ouest, et donc que les paysans, avant la capitalisation de l’agriculture, pourraient jouer un rôle central dans une telle évolution. Selon Bordiga, la lettre de Marx à Mikhailovski livre le noyau de l’héritage marxiste sur la question russe:

“Si la Russie continue à marcher dans le sentier suivi depuis 1861, elle perdra la plus belle chance que l’histoire ait jamais offerte à un peuple, pour subir toutes les péripéties fatales du régime capitaliste ( . . ); et après cela, amenée une fois au giron du régime capitaliste, elle en subira les lois impitoyables, comme d’autres peuples”. (23)

Peu avant sa mort, ainsi qu’il l’avait écrit aux populistes, Marx estimait que la Russie venait de manquer son occasion historique. Il incombait à Staline de réaliser la prophétie marxienne en menant à terme “tout le processus sanglant de l’accumulation capitaliste”. Dans le même temps, cette dimension de l’intérêt de Marx pour la Russie disparaissait au fond de notes et d’archives poussièreuses pendant près d’un siècle, jusqu’ à son exhumation récente par des auteurs comme Jacques Camatte et Teodor Shanin. (24)

BORDIGA CRITIQUE DE LA DEMOCRATIE

Un portrait de Bordiga serait incomplet s’il ne mentionnait son attitude envers la democratie. Il ne craignait pas de se définir comme “anti-démocrate”, se jugeant sur ce point en accord avec Marx et Engels. Or, ce sujet est lié avec la question agraire.

L’hostilité de Bordiga pour la democratie n’ a rien à voir avec le gangsterisme stalinien. Il interprète même fascisme et stalinisme comme couronnement de la démocratie bourgeoise! (25) Pour lui, la démocratie signifie avant tout la manipulation de la société réduite à une masse informe. Il y oppose la “dictature du prolétariat”, mise en oeuvre par le parti communiste fonde en 1847, et basée sur les principes et le programme énoncés dans le Manifeste. Bordiga cite volontiers la remarque d’Engels pour qui, “à la veille de la révolution, toutes les forces de la réaction se dresseront contre nous sous le drapeau de la démocratie pure”. A la verité, il n’y a pas un adversaire des bolchéviks, en 1921, des monarchistes aux anarchistes, qui n’ait exigé “les soviets sans les bolchéviks”. Bordiga e’tait irréductiblement opposé a’ l’idée qu’ un contenu révolutionnaire puisse sortir d’une confrontation démocratique d’opinions.

Quelques problemes qu’elle soulève, à la lumière des quatre-vingt dernières annees, une telle perspective a le mérite de souligner que, comme toute relation sociale, le communisme est avant tout affaire de contenu, de programme exprimé à travers des formes. Elle rappelle aussi ce fait que, pour Marx, le communisme n’est pas un idéal à réaliser, mais un “mouvement réel” né de la vieille société et doté d’un ensemble de taches programmatiques. (26) Dans des années 60, sous l’influence d’une Nouvelle Gauche pour qui la “société d’abondance” etait sur le point de résoudre les problèmes “economiques”, le debat tournait quasiment autour de l’opposition bureaucratie/démocratie, et des formes d’organisation qui l’incarnaient. (27). Du jour ou, à partir de 1974, la crise economique bouleversa les regles du jeu, un tel formalisme s’avera de peu d’efficacité.

Vingt ans plus tôt, sommé de mettre un nom sur la classe capitaliste dans ce qu’il analysait comme le capitalisme russe, Bordiga répondait qu’elle existait dans les interstices de ce capitalisme, en tant que classe en formation. Le concept de “capitalisme d’Etat” était selon lui dépourvu de sens, l’Etat ne pouvant etre qu un instrument au service des interets d’une classe. Croire que l’Etat puisse se charger par exemple d’instaurer un mode de production, revenait par consequent a’ renoncer au marxisme. Bordiga voyait dans l’URSS une sociétéen transition vers le capitalisme.(28)

La critique du formalisme a également des conséquences politiques, liées pour Bordiga au rôle du parti. Farouchement opposé au tournant droitier de l’Internationale en 1921, Bordiga rejeta la strategie de “front unique” définie à son IIIe congrès. Il refusa de fusionner l’aile gauche du parti socialiste et le jeune parti communiste (où les “bordiguistes” détenaient la majorité) né justement un an plus tôt d’une scission d’avec le PSI. La conception bordiguienne du parti différait totalement de celle d’une Comintern tentant de s’adapter au reflux révolutionnaire marqué en 1921 par la défaite de l’Action de Mars en Allemagne, l’accord commercial anglo-russe, Cronstadt, la mise en oeuvre de la NEP et l’interdiction des fractions au sein du parti bolchévik. Pour Bordiga, la stratégie des PC occidentaux, visant à endiguer le reflux par absorption d’une large masse de social-démocrates de gauche grace au “front unique”, equivalait à une capitulation totale devant ce qu’il pressentait comme un déclin révolutionnaire durable. Nous sommes là au coeur de sa critique de la démocratie. Car c’est au nom de la “conquete des masses” que l’IC semblait accorder une série de concessions programmatiques aux social-démocrates de gauche. Le programme était tout pour Bordiga, et le nombre de cartes d’adhérents dépourvu de sens. Dans la période de reflux, l’objectif consistait à maintenir le programme et à poursuivre l’agitation et la propagande possibles jusqu’au retour de vague, non à diluer le parti dans une course vaine aux succes d’un jour.

Chacun peut récuser une telle conception, susceptible d’enfermer dans le monde clos d’une secte, ce que les bordiguistes sont indiscutablement devenus. Elle a cependant le merite de souligner une autre vérité toujours ignorée par l’aile trotskyste de l’opposition internationale de gauche et ses succédanés: quand les partis “de masse” d’Europe de l’Ouest se sont engloutis dans le stalinisme a’ la fin des années 20, les fondements en avaient été posés par le virage de 1921. Nul besoin pour s’en convaincre d’adopter une position anti-démocratique. Que Bordiga ait gravement meconnu le rôle des soviets et des conseils ouvriers en Russie, en Allemagne, et en Italie, c’est indéniable. Il n’empêche que sur les consequences sociologiques du front unique de 1921 pour 1 avenir des PC occidentaux et leur “bolchévisation”
après 1924, Bordiga avait raison, et la Comintern tort: le stalinisme devra une bonne part de sa base sociale aux eléments entrés dans les PC à la faveur du front unique. (29)

Non seulement Bordiga aide ainsi à situer la dégénerescence du mouvement communiste mondial en 1921, et non par exemple en 1927 (défaite de Trotsky), mais il évite de sombrer dans de vains appels à “plus de démocratie”. La dichotomie abstraite et formelle bureaucratie/démocratie, à travers laquelle la tradition trotskyste interprète ce moment crucial de l’histoire de l’Internationale Communiste, fut alors séparée de tout contenu. Jusqu’à sa mort, Bordiga se conside’ra léniniste, et jamais ii ne polémiqua directement contre Lenine. Mais son appréciation totalement differente de la conjoncture de 1921, de ses effets sur l’IC, et son opposition à Lénine et Trotsky sur la question du front unique, éclairent un tournant crucial généralement obscurci par le trotskysme et ses héritiers.

L’ANCIEN ET LE NOUVEAU

L’idée bordiguienne selon laquelle le capitalisme est synonyme de révolution agraire offre la clé du XXe siècle, en tout cas la clé de ce que la gauche a baptisé “revolutionnaire” au XXe siècle, et permet de réinterpreter l’histoire du marxisme, et son imbrication avec les ideologies de 1’ industrialisation des zones arriérées.

Si Bordiga ne fournit aucune recette pour “de-russifier” le filtre à travers lequel les revolutionnaires se représentent le monde, l’accent mis sur la question agraire peut y contribuer. La “question russe”, qui parait aujourd’hui antédiluvienne, était le paradigme obligé de la gauche europeenne et américaine au milieu des années 70. Tout un milieu politique semblait lire dans l’histoire de la Révolution d’Octobre et de l’IC, année par année, mois apres mois, comme le secret de 1’univers entier. Si quelqu’un déclarait que la Revolution russe avait été vaincue en 1919, 1921, ou 1923, ou en 1927, en 1936, voire en 1953, chacun pouvait se faire une idée relativement juste de ce qu’il pensait sur tous les sujets possibles: la nature de l’URSS, de la Chine, la nature des PC, de la social-démocratie et des syndicats, le Front Unique, le Front Populaire, les mouvements de libération nationale, le rapport entre parti et classe, la signification des soviets et des conseils ouvriers, la philosophie, l’esthétique, et si Luxemburg ou Boukharine avait une théorie juste de l’impérialisme…

La simple énumération des évènements majeurs depuis 1975 indique à quel point le monde a changé en vingt-cinq ans. Dans les années 80, en portant Thatcher au pouvoir en Angleterre, Reagan aux Etats-Unis, Mitterrand en France, Gorbatchev en Russie et Deng en Chine, un raz-de-marée “néo-libéral” (au
sens de von Rayek et von Mises) submergea l’étatisme mis en place tant par la social-démocratie, le stalinisme et le keynesienisme, que par le bonapartisme dans le tiers-monde. La connaissance par le menu de la Revolution russe entre 1917 en 1928, et la “vision mondiale” qui en decoulait, préparaient mal à saisir l’évolution de la Chine apres 1976, la Russie gorbatchovienne, le dynamisme des Nouveaux Pays Industriels, la guerre sino-vietnamo-cambodgienne, l’effondrement des PC d’Europe de l’Ouest, l’endiguement du travaillisme anglais, des démocrates américains et du SPD allemand par la droite, la dérive néo-libérale de Mitterrand, ou la poussée de forts courants “anti-etatistes” dans des pays aussi mercantilistes que le Mexique ou l’Inde. On pourrait y ajouter un mouvement ouvrier polonais lourdement teinté de nationalisme religieux, le retour des fondamentalismes musulman, juif et chretien, la dés-industrialisation, enfin la montée du “high tech” et d’une nouvelle classe moyenne (gentrification). Aucun de ces phénomènes ne réfute Marx, mais tous réfutent la tendance quasi-universelle de la gauche occidentale, jusque dans les annees 70, à passer la re’alité au filtre legué par Octobre 17.

Les pages les plus glorieuses de la social-democratie allemande et du bolchévisme n’offraient pas une boussole fiable pour naviguer au milieu de ces realités nouvelles. Certes, jamais celui qui ne s’alignait sur l’Est ni sur l’Ouest, et revendiquait une cohérence minimale, n’ avait nourri d’illusion sur des sociétés bureaucratiques en crise au milieu des années 70. L’émergence des Nouveaux Pays Industriels ne l’en plongeait pas moins dans le désarroi:
n’adhérait-il pas à la theorie leniniste de l’impérialisme, et avec elle aux predictions dérivées des trois premiers congrès de l’IC, notamment la certitude stalinienne implicite de l’incapacité du marché mondial d’industrialiser le tiers-monde. (30)

Mais le désarroi frappe aussi à un niveau plus profond, au coeur d’une identité revolutionnaire heritée des lIe et Ille Internationales.

DES MEDICIS A TOGLIATTI
DE LOUIS XIV A MAURICE THOREZ

Si l’on dresse la carte des PC de masse, et des régimes staliniens entre 1920 et 1975, elle coincide presque parfaitement avec la géographie du despotisme éclairé entre 1648 et 1789: France, Allemagne, Russie, Espagne, Portugal, Suede (siège du PC scandinave le plus important, le seul qui n’ait pas connu une existence de secte après 1945). Les PC de masse sont insignifiants en Grande Bretagne, aux Etats-Unis, en Hollande, en Suisse, et dans les colonies de peuplement comme l’Australie, la Nouvelle Zélande et le Canada. Seule exception apparente, le PCI. Mais l’Italie a donné naissance au prototype de l’Etat absolutiste éclairé: la cité-Etat
mercantiliste regnant sur toute une region, et la localisation des places-fortes du PC italien semble recouper les experiences regionales de l’Ancien Régime. Le PCI est d’ailleurs le plus “social-démocrate” des grands PC occidentaux après 1945, ce qui explique evidemment que lui seul ait re’sisté au temps.

Le rapport entre la présence d’un Etat despotique éclairé apres 1648 et l’existence d’un PC nombreux ou d’un regime stalinien en 1945 tient à la question agraire. Ces Etats, dont la France est l’exemple-type, furent créés afin d’accélérer la capitalisation de l’agriculture. Consciemment ou non, ils infligeaient à leur paysannerie ce que l’Etat soviétique a fait subir aux paysans russes à partir de 1928, et que les pays capitalistes liberaux ont accompli au XIXe siècle. Grace à l’impôt, les monarques absolutistes eclairés saignaient la paysannerie pour financer l’accumulation. Ces méthodes constituaient une riposte aux sociétés civiles “protestantes”, dont la prospérité reposait sur la capitalisation antérieure de l’agriculture. L’Angleterre en offre le meilleur exemple. (31) Le capitalisme suppose la re’volution agraire: 1’ industrie, la ville et le travailleur urbain sont impossibles sans une intensification de la productivité agricole, seule capable d’obtenir le surplus qui libérera de la terre la force de travail. Là ou’ ce n’était pas réalisé en 1648 (fin de la guerre de Trente Ans, et donc des guerres de Religion), l’étatisme a du l’accomplir autoritairement. Ainsi naquit la tradition continentale du mercantilisme, prolongée apre’s la Révolution francaise sous une forme mieux adaptée au XIXe siècle. Telle fut la fonction du Second Empire, et surtout de la Prusse bismarkienne, puis de l’Allemagne dominee par la Prusse apres son unification en 1870. Le modèle prussien inspira alors tous les “developpements tardifs” de par le monde, à commencer par la Russie. (32)

Le schema de Barrington Moore, remis en perspective, se dégage ici dans toute sa netteté: la décennie 1860-70 constitue une période-charnière, qui voit la Guerre de Secession, les unifications allemande et italienne, la fin du servage en Russie, et au Japon le debut de l’ère Meiji. Ajoutons l’essor industriel du Second Empire et la naissance de la Ille République - mais ce sont des réalités d’ordre secondaire. Si un pays ne s’est pas “réorganisé” sur le plan interne vers 1870, il n’a aucune chance de figurer dans la peloton de tete des grands pays industriels en 1914. D’autre part, sur les cinq despotismes éclairés que nous avons cités, sans tenir compte de la France, quatre vivaient en 1933 sous des regimes mercantilistes autoritaires ou totalitaires. Les seules grandes puissances a echapper a la dictature dans les années 30 sont celles qui avaient pris une part significative au premier marché capitaliste de l’Atlantique-Nord: Etats-Unis, Grande Bretagne, France. Parmi les pays réorganisés

autour de 1860, un seul ne s’était d’ailleurs pas orienté sur une voie autoritaire: les Etats-Unis. On mesure ici le poids de l’expérience historique pré-industrielle.

Pourquoi les années 1860-70 representent-elles un point de rupture ? La dépression mondiale de 1873, et en particulier la crise agraire, apporte sans doute la réponse. (33) En devenant les premiers exportateurs mondiaux de cereales, les Etats-Unis, le Canada, l’Argentine, l’Australie et la Russie recomposaient pour l’essentiel la configuration historique de 1648: les Etats continentaux réagissaient tous à la crise agraire de 1873-96 en abritant leur agriculture nationale derriere le mur du protectionnisme. En Allemagne, cas le plus remarquable, l’alliance du Seigle et de l’Acier entre les Junkers et les industriels scella la soumission du capitalisme liberal a’ l’Etat prussien dominé par les Junkers. Mais la France, la péninsule ibérique, l’Italie et l’empire austro-hongrois vivaient des scénarios similaires. L’émergence des Etats-Unis, de l’Argentine et de l’Australie sur le marché agricole mondial delimita pour plus d’un siècle le cercle du développement capitaliste le plus avancé. En 1890, transporter en bateau du b1é de Buenos Aires à Barcelone coutait moins cher que de l’expédier à 100 km de là par voie terrestre. L’agriculture des Etats mercantilistes continentaux perdait toute rentabilité sur le plan international. Les conséquences d’un tel etat de fait pour l’évolution du mouvement ouvrier n’ont pas recu l’attention qu’elles méritent.

MARX ET MARXISME

La tradition revolutionnaire concevait avant tout socialisme et communisme comme produits de l’éclatement du Tiers-Etat. C’est dans et après la Révolution francaise qu’ apparaissent Babeuf, les Enragés, l’aile radicale du jacobinisme, plus tard les révolutionnaires de 1848 en France et en Europe, y compris le chartisme qui atteint alors son apogee. Il suffisait de se laisser convaincre par l’histoire: un meme cours historique, parti de 1793-97, traverse 1830, 1848, la Commune, suit la progression du SPD jusqu’ en 1914, grossit en 1905 puis en 1917, passant ainsi de France en Allemagne puis en Russie, et culmine dans le soulevement mondial manqué de 1917-21, avec des situations quasi-révolutionnaires en Allemagne, en Italie, en Angleterre, en Espagne, et des greves insurrectionnelles sur presque tous les continents. Le mouvement ouvrier classique connut alors son zenith. C.L.R.James a écrit que l’histoire s’etait figée au moment où le front germano-russe s’effondra en 1917-18. L’échec en Allemagne et la défaite de la vague prolétarienne mondiale ont coincidé avec les temps les plus forts que la révolution ait jamais connus. L’orthodoxie lénino-trotskyste s’est nourrie d’une telle trajectoire: Si la révolution allemande avait sauvé la Russie de son isolement, le XXe siecle aurait suivi un tout autre chemin…
Cette vision historique a eu une grande valeur heuristique en permettant de ne pas tomber dans les pièges socio-démocrate, stalinien, maoiste ou tiers-mondiste. Se dire trotskyste, ou refuser de s’aligner sur l’un des blocs, ou se vouloir ultra-gauche, revient à considérer l’histoire du point d’observation des soviets allemands et russes de 1917-21. Loin d’être mauvais, un tel repère est certainement un meilleur critère d’appréciation du mouvement communiste que l’Etat-providence keynesien, les statistiques du premier Plan Quinquennal, ou les communes agraires chinoises. Mais il n’en mène pas moins à une impasse, car il aboutit à apprécier l’histoire à la facon d’un stratège cominternien de 1920, et à reprendre le fil rouge au moment où se sont arretées les révolutions d’Europe centrale et orientale dirigées contre les Hohenzollern, les Habsbourg et les Romanov. Un abime separe pourtant ces revolutions, et leur caractère double, de la situation presente. (34)

La double nature d’Octobre 17 correspondait à une révolution réalisant les taches de la révolution bourgeoise sous la direction de la classe ouvrière, avant que le stalinisme en étouffe pour de bon le contenu politique prolétarien. Tracer une ligne de continuité acritique dans laquelle Lénine et Trotsky passent pour les continuateurs de Marx au début du XXe siècle, faire de la Révolution russe la pierre de touche de notre temps (le tournant historique où l’histoire a raté son tournant, selon une formule célèbre), équivaut à avaliser toute une perspective historique, avant et depuis 1917. Cela revient à accepter la légende présentant la social-démocratie allemande comme un parti révolutionnaire marxiste jusqu’à l’année 1890… ou 1898… ou 1914, date à laquelle le révisionnisme aurait pris le pouvoir dans le SPD. L’image du “meilleur de la social-d6mocratie allemande et du bolchévisme” repose sur un mythe fondateur, celui qui repeint en rose vif les débuts du SPD. C’est par ce biais que la gauche internationale s’est laissé imposer de voir le monde à travers les lunettes de l’Aufklaerung, empruntées à la bureaucratie du despotisme éclairé.

Considerons d’abord le matérialisme “vulgaire”, pain quotidien du mouvement ouvrier classique, originellement autour du SPD, puis chez les bolchéviks, et présent dans les IIe, Ille et IVe Internationales.

Après avoir découvert les Manuscrits de 1844, l”empreinte” hégélienne dans le Capital, les “Thèses sur Feuerbach”, les Grundrisse, Korsch, etc., beaucoup se sont demandé comment le mouvement ouvrier avait pu se laisser gagner par le “marxisme vulgaire”. Pourquoi le matérialisme pré-kantien qui, à l’inverse de celui de Marx, ne s’était pas confronté à Feuerbach ni à l’idéalisme allemand, ressemble-t-il tant au materialisme des Lumières anglaises et francaises
du XVIIIe sie’cle, c’est-à-dire à l’idéologie de la révolution bourgeoise? Si nous excluons d’emblée le jugement psychologique et moraliste selon lequel “ils avaient de mauvaises idées”, le marxisme peut-il expliquer historiquement sa propre domination par le marxisme vulgaire ?

La solution est peut-etre mois compliquée qu’il y parait. Si le matérialisme du mouvement ouvrier classique, incarné par le SPD de 1860 a 1914, puis propagé par la Révolution russe, différait peu épistémologiquement du matérialisme révolutionnaire bourgeois, cela tient sans doute à ce que le mouvement ouvrier d’Europe centrale et orientale prolongeait la re’volution bourgeoise. Meme celui pour qui les années heroiques du SPD représentent une sorte de modèle, concevra difficilement une meilleure explication. Finalement, nous ne sommes guère éloignés de la théorie trotskyste du développement inégal et combiné: là où la bourgeoisie est trop faible pour affronter l’Ancien Régime, la tache en incombe à la classe ouvrière. (Mais l’erreur de Trotsky était de croire qu’ ainsi les ouvriers construisaient le socialisme).

Le marxisme “vulgaire” a nourri la vision du monde exposée dans les brochures de vulgarisation du vieil Engels, ainsi que dans les écrits de Bebel, de Kautsky, de Wilhelm Liebknecht, du Bernstein d’avant le révisionnisme, et de Plekhanov, tous figures éminentes de la lIe internationale dont Lénine et les bolchéviks furent les é1èves. On ne doit jamais oublier que Lenine s’est laissé abuser par Kautsky et l’orthodoxie du “centre” du SPD jusqu’ en 1911-12, et qu’ en 1914 il refusa de croire les articles de presse annoncant le vote des crédits militaires par le SPD, révélant ainsi à quel point un tel milieu l’avait influencé. C’est pour comprendre les causes de l’effondrement du SPD que Le’nine ecrivit ensuite L’Impérialisme. Trotsky devait plus tard y ajouter “l’absence de direction révolutionnaire” afin d’expliquer la défaite en Europe occidentale après la guerre.

Raya Dunayevskaya a raconté comment Lénine s’était précipité à la bibliothèque de Zurich pour lire dans la Logigue de Hegel les raisons de la débacle socialiste. Peut-etre la scène est-elle apocryphe(35); en tout cas, le “vieux Le’nine” n’a eu aucune influence sur le marxisme officiel postérieur a’ 1917, IVe Internationale incluse. En 1923, les conceptions philosophiques de Lukacs et Korsch e’taient la risée de la Comintern. Quarante ans plus tard, dans les cercles les mieux avertis de la gauche américaine, le texte de langue anglaise le plus eclairant sur les fondements philosophiques du marxisme etait le livre de Sidney Hook, Towards an Understanding of Karl Marx: la situation n’ a évolué qu’ avec la vague de traductions du francais, de l’allemand et de l’italien entrainée par 1968. L’impact de la découverte des premiers écrits de Marx, de l’étendue de sa dette envers Hegel, de la critique du matérialisme vulgaire dans les Thèses
sur Feuerbach, et d’oeuvres comme les Grundrisse, n’ a vraiment dépassé un cerde étroit de spécialistes que dans les années 50 et 60. Cela doit bien s’expliquer par une cause historique, car il ne s’ agit pas seulement de savoir qui a publié quoi, quand et où. Les Grundrisse, par exemple, ont d’abord été tirés à 200 exemplaires en allemand, à Moscou, en 1939-41.

La clé d’un tel anachronisme idéologique ne saurait etre, nous l’avons dit, qu’ “Ils avaient de mauvaises idées”. La réponse se situe forcément à un niveau plus profond, dans 1’histoire de l’accumulation, et la facon dont s ‘y modela la lutte de classe mondiale. Là encore, la tradition bordiguiste a mis au jour des horizons ignorés des grands débats des années 60 et 70, mais qui établissent un lien entre question agraire, périodisation de l’accumulation capitaliste, rôle véritable de la social-démocratie et du bolchévisme, et implantation des PC de masse dans les pays de l’absolutisme éclairé.

COMMENT PERIODISER LE CAPITALISME ?

La vision la plus stimulante en la matiere vient de “néo-bordiguistes” francais, influencés par Bordiga, sans perdre leur esprit critique. Méconnaissant la signification historique des soviets, des conseils ouvriers et de la démocratie ouvrière, Bordiga avait tout réduit au parti. Les néo-bordiguistes tentèrent une synthèse entre la gauche italienne et la gauche germano-hollandaise, laquelle, a l’inverse, avait glorifié les conseils et attribué au “léninisme” tout ce qui avait mal tourné après 1917.

Ces courants francais mettaient en avant un texte de Marx qui, à terme, pourrait se révéler plus décisif que ses autres écrits exhumés dans les anne’es 50 et 60: le Sixième Chapitre inédit du Livre I du Capital. (36) On ignore pourquoi Marx a retranché de la version finale ce qui constitue une Phénomonologie de l’Esprit matérialiste. Quelques pages suffisent à réfuter la these althussérienne selon laquelle, parvenu a maturité, Marx aurait oublié Hegel. Mais la preuve de la continuité avec la méthode hégélienne n’ est pas ici l’essentiel. Les concepts fondamentaux elaborés dans le texte sont les distinctions entre plus-value absolue et relative, et ce que Marx appelle les phases “extensive” et “intensive” de l’accumulation, correspondant à la domination “formelle” et “réelle” du capital sur le travail.

Les concepts se présentent dans leur abstraction, sans que l’auteur s’efforce de les appliquer à des faits historiques. Mais l’ultra-gauche francaise reprit ces distinctions pour périodiser l’évolution du capitalisme. Les marxistes ne sont pas les seuls à découper l’histoire economique en phases “extensive” et “intensive”: des universitaires avaient déjà utilisé ces notions à des fins purement descriptives. Un groupe résume ainsi la domination réelle: “la phase qui desubstantifie l’ouvrier pour ne laisser subsister que le prolétaire”. (37) Cette formule vaut réfutation de Gutman et de toute la Nouvelle Histoire du Travail (New Labour History) qui s’en inspire. Le Sixième Chapitre présente la transition vers l’accumulation “intensive” comme la “reduction du travail a la forme capitaliste la plus générale de travail abstrait” - définition précise du procès de production de masse au XXe siecle dans le monde capitaliste le plus moderne. La Nouvelle Histoire du Travail, elle, n’ est qu’une longue plainte nostalgique d’une domination formelle révolue.

Le Sixieme Chapitre inédit éclaire aussi la “renaissance hégélienne” dans le marxisme, et montre pourquoi un intéret réel pour les racines hégéliennes de Marx, apparu d’abord dans l’Allemagne des annees 20, chez Lukacs, Korsch et l’Ecole de Frankfort, attendit 1950 pour atteindre la France. Le marxisme vulgaire était devenu une idéologie a la mode parmi les intellectuels francais entre 1930 et 1950, c’est-a-dire a l’époque du Front Populaire. Comment expliquer ce décalage de trente ans ?

La réponse reside dans l’immense superiorité du développement industriel allemand dans les années 20: la France ne se posa en rivale qu’ apres 1950. Le marxisme “hégelianisé’” ne semble pas sans rapport avec la domination réelle caractérisée par l’accumulation intensive. Il est également intéressant que l’Italie, bien avant la France, ait connu une culture marxiste “germanisée” et de haut niveau. Il est tentant de rapprocher cette situation du statut de l’Italie comme “dernier arrivant” sur la scène politique, contrairement a la participation de la France a la premie’re économie capitaliste de l’Atlantique-Nord et a la vague révolutionnaire de 1770-1815. La tradition jacobine francaise, qu’elle s’ exprime par le rationalisme d’A.Comte, de Saint-Simon et de Guesde, l’idéalisme kantien de Jaurès, le rationalisme anarchiste anti-clérical (avec sa foi en la science), ou le positivisme “laic et républicain” de la III République, - cette tradition demeurait en-deca de la pensée allemande post-kantienne. L’Italie fut “germanisée” apres 1890, la France seulement entre 1930 et 1960.

La tradition lénino-trotskyste divise l’histoire du capitalisme en deux phases coupées par la guerre de 14-18, laquelle inaugure “l’ère du declin impérialiste”. Née avant le premier conflit mondial, cette théorie trouve sa source dans la controverse sur le “capital de monopole”, oû s’opposèrent Hobson, Hilferding et Lénine. A l’age d’or de la IIe Internationale, le capitalisme semblait différent du systeme decrit par Marx. Les Livres II et III du Capital, on le sait, ne furent disponibles qu’en 1885 et 1894, et les militants n’abordaient “l’économie marxiste” que dans le Livre I, ou plus prosaiquement dans des brochures de vulgarisation comme “Salaire, prix et profit”. Le capitalisme paraissait evoluer d’une phase “concurrentielle” et de “laisser faire”, à une période de cartels, de monopoles, d’impérialisme impulsé par l’Etat, de montée en puissance du capital financier, de course aux armements et de partage colonial du monde. Vers 1910, Hilferding en synthetisa les elements sous le terme de “capitalisme organisé”.

La première guerre marqua un tournant. Octobre 17 prouvait, selon la formule de Lénine, que “chaque grève contient en germe la révolution prolétarienne”, ce que les années 1917-21 semblèrent bien près de confirmer. Apres une stabilisation éphémère, vinrent la crise de 1929, le fascisme, le stalinisme, puis un second conflit mondial, suivi a son tour d’incéssantes guerres de libération nationale. Un faisceau de phénomènes bien réels confortait la vision du monde codifiée dès les premiers congre’s de l’IC, en parfaite continuité avec la vulgate kautskyste d’avant 14:
caracterisation de la période comme celle du “capital de monopole” (théorisé de facon la plus convaincante par Boukharine), thèses trotskystes de la révolution permanente et du développement inégal et combiné, et définition de l’époque comme “déclin impérialiste”. En 1950, qui aurait osé nier vivre “l’ère du déclin impérialiste” ?

Tel était le legs repris après 68 par les meilleures tentatives de renouer avec le potentiel révolutionnaire surgi dans 1’aire germano-polono-russe en 1905 et 1917. Cette périodisation de l’histoire moderne permettait de considérer le monde du point de vue de Moscou en 1920, ce qui, une fois encore, redonnait centralité et fécondité apparente au dévoilement de l’histoire de la Révolution russe et de la Comintern entre 1917 et 1928. Trotskyste, schactmaniste ou ultra-gauchiste… chacun faisait de cette histoire sa pierre philosophale. Meme l’adversaire le plus irréductible de la social-démocratie ou du bonapartisme dans le tiers-monde s’y opposait du lieu stratégique de la democratie ouvrière de type soviétique ou conseilliste, et deduisait de 1920 son explication du monde de 1970. Le mouvement révolutionnaire
n’avait-il pas atteint son apogée cinquante ans plus tôt en Allemagne et en Russie ? Tous les évènements depuis lors n’étaient-ils pas synonymes de catastrophe capitaliste ou de cauchemar bureaucratique ? Bordiga prévoyait cette attitude quand il écrivait dans les annees 50: “ce n’ est pas parce que l’évolution sociale dans une zone (l’Europe et les Etats-Unis (L.G.) atteint l’avant-dernière etape, que l’évolution du reste de la planète ne présente socialement aucun interet”. La vision du monde dominante chez les radicaux (et alors partagée par l’auteur) excluait en effet que l’évolution du reste de la planète puisse offrir socialement le moindre intérêt. Qui pouvait sérieusement proposer la Chine, la Corée du Nord, l’Albanie, ou les mouvements de liberation nationale et leurs Etats, comme modèles à l’ouvrier de Détroit ou de Turin ?
Pourtant, ce point de vue, quoique formellement correct, était depassé.

UN MODELE INADEQUAT

Ce modele etait dépassé parce qu ‘il méconnaissait une évolution déjà à l’oeuvre. L’ industrialisation du tiers-monde, doublée de l’essor des secteurs à haute technologie, allait ecraser le mouvement ouvrier occidental sur qui reposait toute la perspective antérieure. En 1970, en pleine glorification stalinienne, maoiste et tiers-mondiste des révolutions paysannes-bureaucratiques, ii était juste et revolutionnaire de considérer la classe ouvrière occidentale comme la seule capable de mettre fin à la société de classe. Refuser les sornettes tiers-mondistes s’imposait alors autant que s’impose aujourd’hui le rejet de leurs versions affadies. Mais ce qui a changé, c est que la dés-industrialisation en Occident et l’industrialisation du tiers-monde (deux faces de la meme médaille) ont donné naissance à de véritables mouvements ouvriers sur d’autres continents, dont la Corée du Sud offre l’exemple le plus remarquable.

Vers 1975, le monde ressemblait beaucoup à une extrapolation de l’image héroique des débuts de la Comintern. Comme en 1914, Europe occidentale, Etats-Unis et Japon figuraient au centre du monde industriel. Ainsi que nous l’avons vu, faute de “réorganisation” interne apres 1860, un pays n’avait aucune chance d’appartenir au cercle des premières puissances économiques en 1914, ni d’y etre entré en 1975. Dans ce club très fermé, la proportion d’ ouvriers de l’industrie, après avoir culminé à 45% en Allemagne et en Angleterre en 1900-1914, approchait encore de ce chiffre pour l’ensemble des zones les plus modernes au début des années 1970. En gros, le monde capitaliste avancé était passé d’une répartition de la population active de 45% dans l’industrie, 45% dans l’agriculture et 10% dans les services en 1900-1914, à 45% dans l’industrie, 5-10% dans l’agriculture et 40-45% dans les services, sans parler de l’apparition d’un énorme secteur d’armement à peine né au tournant du siècle.

En 1815-1914, phase “classique” ou “concurrentielle”, le capital avait surtout transformé des paysans en ouvriers, aux Etats-Unis, en Angleterre, en France et en Allemagne. Dans la période qui suit 1914 (mais s’amorce autour de 1890), la nouvelle phase du capitalisme “organisé’” ou “de monopole”, “epoque du déclin imperialiste”, s’obstina à dépeupler les campagnes du monde occidental (au sens large, incluant l’Amérique latine, les Caraibes, l’Europe du Sud et l’Afrique), mais au lieu de continuer à accroitre le travail industriel, elle mit à profit la productivité bien supérieure d’une main d’oeuvre à effectifs constants, pour promouvoir un secteur tertiaire de cols blancs chaque annee plus nombreux, ainsi que l’économie d’armement.

Pour revenir à notre theme central, les PC commencèrent à s’effriter et à céder du terrain devant des partis de type social-democrate au moment meme où le secteur agricole tombait à un pourcentage derisoire de la population active (5 à 10%). Il suffit de voir l’évolution de la France et de l’Espagne depuis vingt ans.

Si le cas portugais est diffe’rent, c ‘est justement parce qu’une proportion considérable de la population active y travaille encore dans la petite production. L’exode rural constitua aussi la toile de fond de l’évolution du PC italien. L’Europe du Nord et les Etats-Unis en avaient fait autrefois et autrement l’expérience. Le rôle de la petite production agricole se retrouve enfin dans les difficultés rencontrées par l’Europe de l’Est et l’URSS, contraintes par l’épuisement de la phase d’accumulation extensive d’en venir à la phase intensive déjà atteinte en Occident à travers la crise de
1914-45.

En un mot, de l’absolutisme eclairé du XVIIe siècle aux PC du XXe, la problématique est celle de la phase extensive de l’accumulation: la transformation des paysans en ouvriers. On peut en conclure qu’une société n’est pleinement capitaliste que si une faible proportion de sa population active travaille dans l’agriculture, et si elle est passée de la phase extensive-formelle à la phase intensive-réelle. Il s’ensuit qu’en 1900, ni l’Europe ni les Etats-Unis n’étaient aussi capitalistes que l’imaginaient les socialistes, et que le mouvement ouvrier, du moins ses courants dominants, visait avant tout d’ engager le capitalisme vers sa phase intensive.

QUELLE REVOLUTION ?

Dans l’histoire de la gauche internationale, la question agraire a revêtu les formes les plus diverses: révolutions paysannes contemporaines des revolutions francaise et russe; capitalisation de l’agriculture au sud des Etats-Unis provoquée par la guerre de Sécession; crise agraire apres 1873; exode rural en Europe au lendemain de 1945… Ces phénomènes sont évidemment de nature distincte. Considerons seulement le critère d’une societé “pleinement capitaliste”:
l’accumulation intensive liée à la réduction de la main d’oeuvre agricole à 5 ou 10% de la population active. L’agriculture capitaliste, c’est la campagne mécanisée americaine. En ce sens, la question agraire n’a pas été résolue en France après 1789, mais entre 1945 et 1973. Le rapport entre l’agriculture et l’accumulation intensive dans l’industrie, c’est la baisse du cout de la nourriture en proportion du budget ouvrier, baisse qui dégage du pouvoir d’achat pour les biens de consommation durables (tels l’automobile), lesquels sont la base de la production de masse au XXe sie’cle.

En résumé, le marxisme vulgaire fut une ideologie de l’intelligentsia d’Europe centrale et orientale née au mouvement ouvrier en lutte pour mener à bien la revolution bourgeoise. Ses emprunts au matérialisme bourgeois pré-kantien d’avant 1789, loin d’être le fruit d’un “errement”, exprimaient le contenu réel du mouvement qui lui avait donné naissance. Ce mouvement social n’est lui-même compréhensible qu’a l’aide des concepts d’accumulation extensive/intensive, et de domination formelle/reelle. La thèse de la III. Internationale, formulée par Hilferding et Lénine, d’un “capitalisme organisé’” et “de monopole” revient, elle, a occulter la transition entre les phases extensive et intensive. Le marxisme officiel apparait donc comme le point de vue d’une élite d’Etat en formation, détenant le pouvoir ou y aspirant, dont l’action aboutit à une nouvelle forme de capitalisme (la domination réelle) qu’elle baptise socialisme.

Ce qui fait la force d’une telle analyse, c’est d’échapper au moralisme, et d’offrir une explication “sociologique” d’une épistémologie. Le matérialisme hérité des Lumières convenait fort bien à un corps de fonctionnaires constituant les cadres d’un futur Etat planificateur, dont la the’orie léniniste de l’impérialisme justifiait parfaitement la politique économique. A l’opposé du marxisme, cette vision substitue aux rapports de production la notion de “forces” empruntée à Duehring. De Lénine et Boukharine, en passant par Baran, Sweezy, Bettelheim et Samir Amin, jusqu’à Pol Pot (tout en reconnaissant discontinuité et dégénérescence, mais aussi continuité), la théorie du “capitalisme de monopole” est une théorie de bureaucrates fondamentalement opposés à la classe ouvrière. Cette vision attribue le reformisme ouvrier en Occident aux surprofits impérialistes. Dans les pays sous-développés où elle détient le pouvoir, cette idéologie masque la lutte d’interêt entre élite bureaucratique d’Etat et classes ouvrière et paysanne.

Les néo-bordiguistes francais, notamment J.Camatte, ont montré en quoi la Russie est le lieu principal où le marxisme fut transformé d’une théorie de la “communauté humaine matérielle”, d’un mouvement réel né de la maturité capitaliste, en quelque chose qui doit etre construit contre l’arriération pré-capitaliste. Il suffit de comparer la position élaborée par Marx sur la question russe entre 1877 et 1883, avec la polémique bolchévik contre le populisme finissant, après 1890. Quelque espoir que Marx ait pu nourrir sur la commune russe comme base d’un “saut” immédiat dans le communisme, jamais il n’aurait écrit, comme Trotsky en 1936, que “le socialisme lutte désormais contre le capitalisme par des milliers de tonnes d’acier et de ciment”.

Certes, l’oeuvre marxienne n’est pas exempte de discours productivistes. Mais ce qui oppose Marx au marxisme des lIe,
IIIe et IVe Internationales, c ‘est que l’auteur des Manuscrits de 1844 se situe au-delà du matérialisme pré-kantien comme de l’économie du “capitalisme de monopole”, qui tous deux regardent le monde avec les yeux d’un fonctionnaire. La lutte entre Lenine et les populistes introduisit en Russie le marxisme mutilé de la lIe Internationale, noyant l’analyse marxienne sous des alléluias productivistes, jusqu’à sa redécouverte par Bordiga. L’affirmation mécanique d’un progre’s linéaire, qui est l’ame de la pensée historique des Lumières, métamorphosée par le marxisme vulgaire en théorie de la révolution “par e’tapes”, ne pouvait que rester insensible à la commune rurale russe qui avait passionné Marx. Le but et le sens du communisme, la Gemeinwesen, étaient niés en faveur du productivisme. Parvenus au pouvoir, les bolcheviks traduisirent le schéma de la reproduction et les concepts du Livre I du Capital en manuels de planification economique (sans s’ apercevoir que le Livre III réfute cette description “ricardienne” du capitalisme), frayant la voie à l’idéologie du “mangeur d’acier” cher aux planificateurs staliniens apres 1928. En “philosophie” comme en “économie”, le gouffre qui sépare Marx de la IIe Internationale, puis des bolchéviks, reflète des “épistémologies” sociales différentes, issues de deux classes différentes, la classe ouvrière et la bureaucratie étatique. Le meilleur de la social-démocratie allemande et du bolchévisme est inextricablement imbriqué dans une pensée et un culte de l’Etat. Une perspective révolutionnaire renaissante ne peut plus y voir de lointains ancetres, mais un méandre ou le marxisme s’est perdu en discours e’tatistes qui lui étaient étrangers.

Aujourd’hui, à la différence de 1910, “l’Ouest” de la planète vit dans un monde intégralement capitaliste. La capitalisation de l’agriculture n’est plus à accomplir, pas plus qu’il n’existe de question paysanne pour le mouvement ouvrier. Dans le meme temps, au milieu d’une crise économique mondiale dont la profondeur approche celle des années 30, toutes les vieilles visions révolutionaires se sont évanouies, et l’image d’un au-dela’ possible du capitalisme apparait plus brouillée que jamais, d’autant que l’histoire récente abonde en solutions négatives. Voir dans ce champ de ruines un héritage de l’Etat absolutiste des Lumières et de ses avatars modernes, c’est comprendre qu’une bonne part de notre paysage mental fut l’oeuvre de fonctionnaires d’Etat, réels ou potentiels, et servit à achever la révolution bourgeoise. Liberer le marxisme de cet héritage etatiste, permet de commencer enfin à saisir le monde du point d’observation du “mouvement historique qui se déroule sous nos yeux” (Manifeste communiste)

BIBLIOGRAPHIE

L’oeuvre d’Amadeo Bordiga commence à être disponible en francais, moins grace au Parti Communiste International (Editions Programme, 3 rue Basse Combalot, 69007 Lyon), qu’à ses dissidences: notamment Le Fil du Temps,et surtout Invariance, puis Dis/Continuité (F.Bochet, 27 rue d’Ermont, 95210 Saint-Gratien).

En guise d’introduction: Bordiga et la passion du communisme, Spartacus, 1974, recueil sur les Manuscrits de 1844. Préface et repères biographiques par J.Camatte.

Textes de Bordiga sur la Russie:

Russie et révolution dans la théorie marxiste, Spartacus, 1978. Préface de J.Camatte.

Structure économiqueet sociale de la Russie d’auj’ourd’hui, Edition de l’Oubli, 1974, repris par Spartacus sous le titre: Rapports de production après la revolution bolchévique.

Dialogue avec Staline, disponible dans Dis/Continuité no. 1,1998, et aux Ed. Programme.

Dialogue avec les morts (épuisé).

Pour une vision “bordiguiste” de la révolution russe, Programme Communiste, no. 40-41-42, 1967, “Bilan d’une révolution”, Reproduit en brochure.

Sur la question agraire, le Fil du temps (nos. 2, 6 et 7) avait publié l’essentiel des textes de Bordiga, mais en modifiant volontiers le contenu sans indiquer les ajouts.

Histoire de la Gauche Communiste d’Italie (en italien, 4 tomes).

Sur Bordiga:

A. de Clementi, Bordiga, Turin, 1971.

Franco Livorsi, Amadeo Bordiga, Rome, 1976.

A.Peregalli, S.Saggioro, A.Bordiga. La sconfita e gli anni oscuri 1926-1945, Ed. Colibri, Milan, 1998.

L. Grilli, Amadeo Bordiga: capitalisme sovietico e comunismo, Milan, 1982.

J.Camatte, “Bordiga et la révolution russe”, Invariance, 2eme serie, no. 4, 1974: le meilleur exposé des theses de Bordiga.

___ . La Gauche Communiste d’Italie, Ed. du CCI, 1981. Un point de vue critique qui ne va pas au-delà de 1945.

Sur le PC italien à ses de’buts, une histoire quasi-officielle, à consulter (comme celle de Livorsi) avec précaution: P.Spriano, Storia del Partito Comunista Italianovol.1: Da Bordigaa Gramsci, Turin, 1967.

Deux livres inspire’s de facon critique par Bordiga:

J.Barrot, Le Mouvement communiste, Champ Libre, 1972;
J.Camatte, Capital et Gemeinwesen: le 6eme chapitre inedit du Capitalet l’oeuvre économique de Marx, Spartacus, 1978.

Notes:

1. B.Moore, Social Origins of Democracy and Dictatorship, Boston, 1966.

2. A.Ulam, The Unfinished Revolution, New York, 1960.

3. A.Gerschenkron, Economic Backwardness in Historical Perspective, Boston, 1902.

4. E.Préobrajenski, La Nouvelle Economique, EDI, chap.2.

5 et 6. Cf. la bibliographie ci-dessus.

7. Sur le lien entre question agraire et capitalisme, cf. Mai la merce sfamera’ l’uomo, Ed. Iskra, recueil de tous les articles de Bordiga sur la question agraire, écrits dans sa serie “Sul Filo del Tempo”. Certains sont disponibles dans le no. 16 de Dis/Continuité, qui publiera le reste fin 1999.

8. “Bilan d’une revolution”.

9. Sur l’évolution de la prévision par Bordiga d’une grande crise mondiale, cf.Livorsi, pp. 426-444.

10. Sur la critique de Préobrajenski par Boukharine, cf. “Bilan d’une révolution” pp. 139-140.

11. La dimension “boukharinienne” de la critique du tournant stalinien après 1928 par Trotsky est notée dans “Bilan d’une révolution”, p.148.

12. Intervention au VIe Plénum du Comité Executif Elargi de l’IC en 1926, Programme Communiste, no. 55, 1972, pp. 78-79.

13. Sur la nature capitaliste du kholzoz cf. “Bilan d’une revolution”, pp. 172-179.

14. La théorie bordiguiste de la “révolution double” est présente dans tous ses ecrits. Par exempleRussie et révolution, 192 sq.

15. Voir L’impôt en nature (La portée de la nouvelle politique et ses conditions), Oeuvres Complètes t. 32 pour l’analyse leniniste du rapport entre capitalisme de petits producteurs et capitalisme d’Etat en 1921.

16. Le début de La Revolution trahie (1936) chante les louanges les plus lyriques de la croissance des forces productives dans “l’Etat ouvrier” stalinien.

17. Cf. “Bilan d’une révolution” p.95.

18. Cité par Grilli, p.282. Bordiga attaque Socialisme ou barbarie dans quatre articles: “En avant les barbares !” (1951) reproduit dans Invariance, Filo del Tempo, supplément à la série IV, 1994; puis “La Batrachomyomachie”, “Le coassement de praxis”, et “Danse des fantoches/des pantins” (1953) publiés dans Dis/continuité, No. 6, 1999, et Programme Communiste nos. 94, 95 et 96.

19. La Revolution trahie, EDI.

20. M.Schactman, The Bureaucratic Revolution, New York, 1962.

21. A propos de l’évolution de Marx sur la commune russe et “l’occasion historique” perdue d’éviter l’éape capitaliste en Russie, cf. Russie et revolution…, pp.226-297.

22. T.Shanin, Late Marx and the Russian Road, New York,
1983) montre l’intérêt profond de Marx pour l’agriculture russe à la fin de sa vie. Cf. aussi Invariance,Serie II, no. 4.

23. Marx, Oeuvres, Pléiade, II, pp. 1553 et 1554-55.

24. Cf. note 22.

25. Communisme et fascisme, Ed.Programme Communiste, 1970 (re-édition annoncée).

26. Comme l’écrit le Manifeste, le communisme n’est pas un ideal à réaliser, mais “les conditions réelles ( . . ) d’un
mouvement historique qui se déroule sous nos yeux”. Cf. Barrot, Le Mouvement communiste.

27. Sur le formalisme identifiant la question sociale à une question d’organisation, cf.Barrot, “Critique de
l’idéologie ultra-gauche” in Communisme et question russe Spartacus, 1984.

28. Grilli, p.38.

29. A la meme époque, la “promotion Le’nine” peuplait le parti d’adhérents malléables, sans experience ou carrièristes, facilement manipulables par les staliniens contre les restes de la Vieille Garde bolchevik. On en voit le parallèle sur le plan international avec l’ascension de personnages comme Cachin dans le PCF et Thaelmann dans le KPD.

30. A propos de l’essor des Nouveaux Pays Industriels et de leur influence sur l’idéologie “mondialisée”, cf. N.Harris The End of the Third World.London, 1986.

31. La capitalisation de l’agriculture anglaise est e’tudiée dans R.Brenner: “The Agrarian Origins of European Capitalism”, in T.Ashton et C.H.E.Philpin, The Brenner Debate Cambridge U.P. 1985.

32. Sur la tradition mercantiliste et ses conséquences, cf.R.Szporluk Communism and Nationalism: KarlMarx and Friedrich List. Oxford U.P.1988.

33. Pour une étude des effets de la crise agraire après 1873, cf. H.Rosenberg, Grosse Depression und Bismarkzeit. Berlin 1967.

34. Dès 1921, l’ultra-gauche H.Gorter percevait confusément mais correctement l’inexistence de la question agraire pour les ouvriers occidentaux comme une différence essentielle entre la Révolution russe et une révolution possible à l’Ouest, difference sousestimée par Lénine dans LaMaladie infantile. Cf.Gorter, Reponse à Lenine, Spartacus.

35. R.Dunayevskaya, Philosophy & Revolution, New York, 1975, chap.III.

36. Publié en 10/18; et dans Oeuvres, Pléiade, II, pp.
363-498. sous le titre “Matériaux pour l’économie”. Cf.
J.Camatte: Capital et Gemeinwesen. Le 6eme chapitre inédit du Capital. Spartacus.

37. Cf. la brochure de Négation, LIP, ou la contre-révolution autogéstionnaire (1973).

38. R. di Leo (I operai e ilsistema sovietico, Bari, 1970) montre l’usage du Livre I du Capital comme “manuel” de planification en URSS.

Per molti decenni, i rivoluzionari marxisti hanno pensato che la realtà sociale dell’Unione Sovietica, della Cina e delle altre cosiddette società socialiste fosse Ia negazione del programma di Marx di emancipazione della classe operaia e dell’umanità. Molti teorici, cominciando da Rosa Luxemburg, nel suo libro del 1918, La rivoluzione russa, per proseguire con Mattick, Korsch, Bordiga, Trotsky, Schachtman e CRL James (per nominarne solo qualcuno) hanno dedicato le loro maggiori energie a sistemare Ia famosa «questione russa»: il significato specifico per i marxisti della sconfitta della rivoluzione russa e il successo internazionale dello stalinismo. La varietà dei punti di vista in questo dibattito sembra sopratutto confermare la definizione di Winston Churchill, molto lontano dal marxismo e dalla sinistra, secondo cui il sistema sovietico era «un arcano avvolto in un mistero all’interno di un enigma)”. Gli eredi contemporanei delle teorie dello ‘Stato operaio degenerato’, ‘collettivismo burocratico’, ‘capitalismo di stato’ o ‘società di transizione’ hanno tutti le loro analisi e spiegazioni - molte delle quali auto-consolatorie - dell’attuale evoluzione del blocco dell’Est. Con il moderato ottimismo caratteristico della tradizione marxista, molte di queste correnti tendono a pensare (come ha fatto anche chi scrive) che il più grande avversario della moribonda burocrazia stalinista sarebbe stata la classe operaia rivoluzionaria, che avrebbe lottato alla fine per il vero socialismo. Pochi hanno previsto - e tra quelli che hanno completamente sbagliato la previsione ci sono i trotskysti, secondo i quali il blocco dell’Est si basava su fondamenta sociali superiori a quelle dell’Ovest - che i maggiori pretendenti per una successione post-stalinista non sarebbero stati i marxisti rivoluzionari ma i neo-liberali filo-occidentali ispirati da von Hayek e da Milton Friedman e dalle correnti autoritarie di destra del periodo tra le due guerre (con gli ex-stalinisti presenti in modo prominente in ciascuna delle correnti). Ancor di meno à stato previsto che la morte delle fondamenta sociali dello stalinismo avrebbe provocato una profonda crisi del marxismo stesso. Poichè la crisi del blocco dell’Est non genera consigli operai o soviet ma solo populismo della terra e del sangue, nazionalismo crudele, regionalismo, fondamentalismo religioso e antisemitismo (correnti autoritarie che sono lontane da qualsiasi residua opposizione di sinistra contro il FMI e contro il mercato), è diventato piú chiaro di prima che la maggior parte degli schemi concettuali a disposizione dei marxisti rivoluzionari, all’Est come all’Ovest, che sono stati sinora impiegati per comprendere la storia mondiale dal 1917 in poi, hanno bisogno di un profondo riesame.
Questo articolo vuole essere un modesto contributo a questo riesame. Esso presenta, al riguardo, le poco conosciute idee del marxista italiano Amadeo Bordiga (meglio ricordato, quando non è dimenticato del tutto, come uno degli ultrasinistri criticati da Lenin in Estremismo, malattia infantile del comunismo), sulla natura dell’Unione Sovietica. Piú in generale, il presente articolo considera la tesi che la questione agraria, fondamentale per Bordiga nelI’analisi del capitalismo, per quanto poco discussa, sia Ia chiave effettiva della storia tanto della social-democrazia che dello stalinismo, le due deformazioni del marxismo che hanno dominato il ventesimo secolo. Intende esporre l’idea che la stessa socialdemocrazia europea (e soprattutto quella tedesca), persino quando parlava un chiaro linguaggio marxista, non era altro che una distorsione statalista del progetto marxiano, e piú ancora una scuola per una fase piú avanzata del capitalismo, l’emergente welfare state keynesiano. Suggerisce che quello che sta scomparendo oggi è la deviazione statalista delI’emancipazione della classe operaia, che effettivamente non è stata altro che poco più di una rivoluzione borghese per l’industrializzazione delle societá arretrate, e nemmeno lontanamente socialismo o comunismo. Infine, questo lavoro intende sostenere che qualsiasi abbellimento di una visione a tinte rosee della socialdemocrazia storica tedesca, come era prima del trionfo del ‘revisionismo’, deve portare ad un completo impasse ed ad una assenza di pr~ spettiva per il periodo contemporaneo. La storia, sempre piú avanti della teoria, sta ripulendo i detriti dell’ereditá della socialdemocrazia e dello stalinismo. Oggi, Ia questione di come il progetto marxiano si sia legato, dal 1860 in avanti, con il progetto statalista dell’assolutismo illuminato e la sua versione dell’Aufklaerungè piú presente che mai. Ancora piú pressante, naturalmente, è la questione di come ce ne si possa districare.

1.

Neppure si possono considerare del tutti nuovi i tentativi di mettere a fuoco la centralità della questione agraria in Unione Sovietica. All’interno del mondo accademico, figure come Barrington Moore hanno sviluppato un’analisi su queste premesse qualche tempo fa.(1) Ma l’attenzione negli anni ‘70, quando apparve il libro di Moore, era ancora molto centrata sullo sviluppo industriale come essenza del capitalismo, e poiché Moore sembrava essere l’eco di una pallida versione delle teorie di Trotsky sulla rivoluzione permanente e lo sviluppo ineguale e combinato, il suo lavoro non ebbe alcun impatto nella discussione marxista. Adam Ulam, ancor piú lontano dalle idee marxiste, scrisse nel periodo della guerra fredda che il reale contenuto del movimento marxista era la questione agraria (2); iI suo obiettivo era quello di screditare iI marxismo (che egli considerava la stessa cosa dell’ideologia sovietica) mostrando che si trattava di un prodotto del sottosviluppo e non del capitalismo. Anche Gerschenkron, da un punto di vista storico piú ricco di Ulam, sembrava essere una specie di ombra di Trotsky.(3)

Indubbiamente, il piú importante fra i libri del ventesimo secolo che abbiano influenzato l’opinione dei marxisti sulla questione agraria nell’ambiente rivoluzinario anti-stalinista è stato la Nuova economia di Preobrazhensky; opera che, quantunque ricca di difetti, é essenziale per capire il destino dell’opposizione internazionale di sinistra.(4) Preobrazhensky, che attinge abbaondantemente il suo concetto di ‘accumulazione socialista’ nelle campagne da L’accumulazione del capitale di Rosa Luxemburg, argomenta che ‘lo stato operaio’ puó realizzare coscientemente ed in maniera umana quello che lo stato capitalista ha storicamente realizzato irrazionalmente e sanguinosamente: la trasformazione dei piccoli produttori agricoli in lavoratori dell’industria (fu lasciato poi a Stalin di realizzare questa trasformazione coscientemente e sanguinosamente).
Ai margini di questa discussione, in cui Ia maggior parte della sinistra occidentale e stata coinvolta, abbiamo le idee e il carattere affascinante di Amadeo Bordiga. Con Gramsci, fra i piu’ importanti membri fondatori del PCdI (divenuto poi PCI), e sicuramente suo dirigente piu autorevole nella prima parte della storia di questo partito, Bordiga fu l’ultimo rivoluzionano occidentale che definì Stalin ‘becchino della rivoluzione’ (1926) potendo poi vivere continuando a sostenere questa tesi. Fu espulso dal PCI in 1930, portando via con sé diverse migliaia di ‘bordighisti’. Nel 1928 Ia ‘sinistra comunista italiana’ (come essi amavano definirsi) elesse Trotsky a ‘capo dell’opposizione internazionale di sinistra’, cui seguí un lungo scambio tra Bordiga e Trotsky, che finì abbastanza presto in un completo fallimento. Bordiga in ogni caso rimane uno del più originali, brillanti e completamente trascurati teorici marxisti del nostro secolo, (Ia sua ereditá non poteva ovviamente essere fatta propria dal PCI del dopoguerra che seguì la strada di Gramsci). Egli rimase in Italia durante Ia guerra (fu anche espulso e calunniato dal Komintern con i soliti metodi, completamente isolato da Mussolini, e seguì una sua carriera come ingegnere). Ma, in un certo senso è dopo la seconda guerra mondiale che il lavoro di Bordiga diventa molto interessante. Visse nell’oscuritá fino al 1970, e scrisse un paio di articoli sul movimento del ‘68. La sua missione dopo la guerra fu, come egli la intendeva, quella di salvare le ‘lezioni teoriche’ dell’ondata rivoluzionaria del periodo 1917-1921. Bordiga sentiva, come quasi tutti i rivoluzionari anti-stalinisti nel 1945, che questo salvataggio richiedeva di fare i conti con ‘l’enigma russo’, il che lo portò a scrivere una lunga serie di articoli, riuniti poi in un grosso volume (tradotto in francese ma non in inglese), sulla rivoluzione russa e l’economia sovietica.(5) A questi vanno aggiunti altri tre volumi di una storia della ‘sinistra comunista italiana’ (un termine che definisce la sua corrente)(6) e molti altri articoli successivamente collocati assieme in svariati volumetti. Molti dei suoi scritti sono turgidi e illeggibili, ma vale la pena di studiarli. Quello che è inusuale e sorprendentemente nuovo nel punto di vista di Bordiga è molto semplicemente la sua teoria che il capitalismosignifichi la rivoluzione agraria.(7) Egli probabilmente sviluppó questa idea nel periodo precedente il 1914: alcuni del suoi primi articoli riguardavano le posizioni dei socialisti italiani e francesi sulla questione agraria. Non é sempre facile seguire la traiettoria di Bordiga; egli credeva nella ‘anonimitá rivoluzionaria’, aborriva il culto della personalitá e spesso non firmava i suoi scritti. I libri che raccolgono i suoi lavori non furono editi e pubblicati da lui ma dai suoi seguaci. Una valutazione di Bordiga della rivoluzione russa fu pubblicata sotto il titolo A margine del cinquantesimo anniversario dell’ottobredel 1917 nel 1967.(8) E una trattazione del tutto estranea al dibattito Stalin-Trotsky cosi come si e svolto negli Stati Uniti, in Gran Bretagna, in Francia e in Germania. (Per esempio Bordiga non usó mai il termine ‘capitalismo di stato’, e raramente citó il termine ‘Unione Sovietica’ perché i soviet erano stati distrutti molto tempo prima). Per lui, era semplicemente il capitalismo russo, non molto differente dagli altri capltalismi. Bordiga aveva un vigoroso desiderio di ‘derussificare’ le preoccupazioni del movimento rivoluzionarlo internazionale. Così, affermó che il movimento operaio era già stato scosso nella storia da una controrivoluzione precedente (dopo il 1848 con Luigi Napoleone) e che non vi era nulla di speciale in Russia. Tuttavia, la sua preoccupazione per l’economla russa durata 25 anni smentisce iI suo sangue freddo. (Ancora piú interessante è il fatto che nel 1949 egli abbia predetto un lungo periodo di espansione capitalistica e di riformismo operaio, che doveva finire con Ia successiva crisi mondiale, che si è poi verificata nel 1975).
L’analisi della Russia di Bordiga (come é stata sviluppata dopo il 1945) è Ia seguente. Mentre la sua corrente appoggiava Trotsky totalmente nella disputa degli anni ‘20, in larga parte dovuta alla politica estera del Komintern, l’analisi di Bordiga prese le distanze dalla strategia della superindustriallzzazione dell’opposizione di sinistra, per ragioni simili a quelle di Bucharin. Egli percepi dopo il 1945 che solo una strategia come quella di Bucharin avrebbe potuto preservare un carattere rivoluzionarlo e internazionalista al regime sovietico (che per Bordiga era un fattore piú importante dell’industrializzazione russa) perche’ non avrebbe distrutto il partito bolscevico. Bucharin nella disputa tra il 1924 e il 1928 sostenne che lo svlluppo della superindustrializzazione voluto dalla sinistra trotskysta avrebbe prodotto il piú elefantiaco stato burocratico che la storia avesse mai visto.(10) Quando Stalin fece suo il programma della sinistra e lo mise in pratica, ciò confermó completamente le previsioni di Bucharin, come Trotsky stesso riconobbe, contrariamente a quanto ci si potesse aspettare quando la maggioranza della sua corrente in Russia capitoló davanti a Stalin.(11) Bordiga prese ancor piú sul serio di Trotsky l’idea del carattere internazionale della rivoluzione e del regime sovietico; per lui l’idea del ‘socialismo in un paese solo’ era un’assurdità, gravissima per tutto il marxismo. Nel confronto finale con Stalin a Mosca nel 1926, Bordiga propose che tutti i partiti comunisti del mondo dirigessero collettivamente l’Unione Sovietica, come dimostrazione del carattere sovranazionale del movimento operaio.(12) Questa proposta, inutile dirlo, fu accolta molto freddamente da Stalin e dai suoi amici.

2.

Ma questo è solo l’inizio. Gli scritti di Bordiga sulla natura capitalista dell’economia sovietica, in contrasto con le cose scritte dai trotskysti, si concentrano per gran parte sul settore agrario. Egli cercó di mostrare come le relazioni sociali capitaliste esistevano nel kolkhoz e nel sovkhoz, il primo una sorta di cooperativa agricola e il secondo una fattoria statale con lavoratori salariati.(13) Bordiga sottolineó come molta della produzione agraria dipendesse dalla piccola proprietà agricola (egli scriveva questo nel 1950) e riusci a predire molto accuratamente i tassi a cui l’Unione Sovietica avrebbe cominciato ad importare grano, dopo esserne stata una grossa esportatrice dal 1880 al 1914.

Abbiamo gia visto come le ragioni che portarono Bordiga a sottovalutare il settore industriale ed ad enfatizzare l’agricoltura riguardino il periodo precedente Ia rivoluzione russa. Ancora una volta, per Bordiga il capitalismo era prima di tutto una rivoluzione agraria, la trasformazione capitalistica dell’agricoltura; motivo che, tra gli altri, lo portava a valutazioni dei rivoluzionari anti-stalinisti diverse da Bucharin. Bordiga introdusse una nuova distinzione tra Lenin e Trotsky. Molti di coloro che distinguono Lenin da Trotsky sono stalinisti o maoisti. Ma Bordiga rovescio completamente le carte degli stalinisti. Usando una formulazione di Lenin, defini la rlvoluzione russa una ‘doppia rivoluzione’,(14) in cui la presa del potere da parte del proletariato aveva reso possibile la realizzazione dei compiti della rivoluzione borghese, soprattutto la distruzione delle relazioni sociali precapitaliste in agricoltura. Il grande prototipo di quest’ultima rivoluzione era indubbiamente costituito dall’agosto 1789 in Francia. I trotskysti hanno sempre sostenuto che nelI’aprile 1917 «Lenin divenne un trotskysta» accettando la tesi della rivoluzione permanente. In realtà Lenin era d’accordo con Trotsky solo su delle sfumature, e questo divenne chiaro nelle sue formulazioni sulla natura del nuovo regime del 1920-1922, principalmente nel suoi importanti discorsi al congresso del partito del 1921, nella polemica contro Ia Prima Opposizione Operaia e la sua accusa che lo stato sovietico fosse ‘capitalismo di stato’. In risposta, Lenin disse che il capitalismo di stato sarebbe stato un gigantesco passo in avanti rispetto a ció che la Russia effettivamente era, vale a dire un capitalismo del piccoli produttori con un partito politico operaio che controllava lo stato.(15) Secondo Bordiga, l’espressione politica della classe operaia venne distrutta dallo stalinismo, quello che venne lasciato fu il capitalismo dei piccoli produttori. L’uso di Lenin del termine ‘stato operaio con deformazioni burocratiche’ all’inizio degli anni ‘20 era molto diverso dall’uso che fece Trotsky dello stesso termine nel 1936. Non e’ possibile o necessario ricapitolare qui l’intera evoluzione di chi disse qualcosa su questa questione. Quello che si nasconde dietro questi differenti giudizi tattici sono due opposte concezioni del marxismo. Quello che è importante per Trotsky e i trotskysti è che il carattere permanente della rivoluzione fu congelato in date ‘forme di proprieta” e piú tardi si espresse nello sviluppo delle forze produttive.(16) Per Bordiga, lo sviluppo delle forze produttive era semplicemente la prova del carattere borghese del regime sovietico. Egli capovolge il ragionamento degli stalinisti affermando che il problema di Trotsky non era stato quello di sottovalutare i contadini, ma quello di sopravvalutare Ia possibilita che i contadini e la rivoluzione agraria dei piccoli produttori potessero avere qualcosa a che fare con Ia rivoluzione proletaria.(17)

Nella concezione di Bordiga, Stalin, e piú tardi Mao e Ho Chi-min sono stati ‘grandi rivoluzionari romantici’ nel senso del XIX secolo, cioé rivoluzionari borghesi. Egli percepi che i regimi stalinisti che vennero alla luce dopo il 1945 avevano soltanto il compito di estendere la rivoluzione borghese, cioé l’espropriazione degli Junker prussiani da parte dell’Armata Rossa, attraverso la loro politica agraria e lo sviluppo delle forze produttive. Contro le tesi ultrasinistre del gruppo francese ‘Socialisme ou Barbarie’ che denunció come capitalismo di stato il regime sovietico dopo il 1945, Bordiga replicó con l’articolo dal titolo ‘Avanti barbari!’ che definì l’aspetto rivoluzionarlo borghese dello stalinismo come il suo unico
contenuto reale.(18) (Non é necessario essere d’accordo con Bordiga per riconoscere che questo era un punto di vista piú coerente della stupidità dell’anallsi trotskysta dopo il 1945, che considerava gli stalinisti dell’Europa delI’Est, in Cina o in Indocina come tremolanti ‘riformisti’ ansiosi di vendersi all’imperialismo).

3.

II progresso dell’impianto teorico di Bordiga rispetto a quello di Trotsky è soprattutto la sua critica dell’assunto, contrabbandato all’interno del trotskysmo e di quelli che si spacciano per trotskysti, che Stalin e lo stalinismo rappresentino il “centro” tra la destra di Bucharin e la sinistra di Trotsky. E quantomai arduo immaginare come la vittoria della destra di Bucharin nel dibattito sull’industrializzazione avrebbe potuto danneggiare maggiormente il movimento internazionale dei lavoratori di quanto non abbia fatto il trionfo del “centro” di Stalin. Chiunque desideri tracciare una linea acritica della continuità marxista di Trotsky dopo il 1924 tacitamente accetta questa distinzione tra destra e sinistra e le sue conseguenze.
Trotsky scrisse nel 1936 «II socialismo ha dimostrato il suo diritto alla vittoria non nelle pagine del Capitale, ma con il linguaggio deIl’acciaio, del cemento e deIl’elettricità».(19) Estendendo la teoria della rivoluzione permanente dalla formazione dei Soviet (1905, 1917) alle forme di proprietà statale, allo sviluppo delle stesse forze produttive (la prova del carattere socialista deformato del regime è la sua abilità allo sviluppo dell’industria nella «era della decadenza dell’imperialismo»). Trotsky arrivó al culmine di ció che io chiamo il carattere «di rivoluzione borghese sostitutiva» del marxlsmo della Seconda e della Terza Internazionale.

I trotskysti del dopoguerra (per i quali naturalmente Trotsky non puó essere responsabile) considerarono l’industrializzazione dei regimi stalinisti durante il periodo in cui il Terzo Mondo non stava dando alcun segno di sviluppo come la prova definitiva del loro carattere socialista deformato. Contro questa posizione Bordiga sostenne che: «Il comunismo non si puó costruire». Il compito dello ‘sviluppo delle forze produttive’ non è un compito dei comunisti. Egli aggiunse anche: «E proprio vero che in Unione Sovietica si stanno gettando le basi per il socialismo»; per lui questa era esattamente la prova del carattere borghese di quella società.

Un esemplo importante di una corrente che ha rotto con la deviazione filostalinista del trotskysmo senza esaminare l’eredità della disputa tra le diverse correnti degli anni ‘20, è stato quello del gruppo di Schactman e della sua analisi del ‘collettivismo burocratico’. Quantomeno la versione degli anni ‘40, attribuisce allo stalinismo un dinamismo che gli avrebbe consentito di conquistare il mondo (20) che ne avrebbe fatto il sostituto del socialismo come epoca atta a soppiantare il capitalismo, cosa che recentemente la storia ha dimostrato essere falsa. Secondo la critica di Schactman l’intera enfasi è posta sulla questione della democrazia che per lui è essenziale. II socialismo è effettivamente concepito come un ‘collettivismo democratico’ così che la sua assenza, e la assenza degli aspetti formali del capitalismo stanno a significare un ‘collettivismo burocratico’. In altre parole, tutto il disaccordo di questa tendenza con lo stalinismo e il trotskysmo si risolve nel fatto che ció che avvenne in Russia tra il 1917 e il 1921 ebbe un carattere antidemocratico. Naturalmente, questo è molto importante, ma vedendola così si deve tacitamente accettare la ‘linea di continuita” attraverso Trotsky e il Lenin di Trotsky, ed ignorare l’intuizione di Bucharin e la sua predizione sul destino dello stato russo. In altre parole, tutta questa prospettiva (la tendenza di Schactman è molto lontana dalla critica marxiana dell’economia politica) si risolve attorno alla contrapposizione burocrazia/democrazia e quindi, come Trotsky, introduce di frodo una intera serie di ‘compiti’ della rivoluzione borghese, insinuatisi nel marxismo della Seconda e della Terza Internazionale. Tranne Bordiga, nessuno nella sinistra rivoluzionaria anti-stalinista ha mai menzionato il compito di «sviluppare le forze produttive» come una prova che l’Unione Sovietica non poteva essere affatto uno stato operaio; al contrario, per i trotskysti questa è la prova definitiva, all’interno dello schema nazionalizzazioni-pianificazione, che invece essa lo era.

4.

Ma Bordiga aggiunse anche di piú. Ingegnere quale era, Bordiga manifestó una sorta di rigiditá teorica che fu tanto esasperante quanto efficace per permettergli di vedere le cose in modo differente. Egli essenzialmente riteneva che il ‘programma comunista’ fosse fissato una volta per tutte da Marx ed Engels nel 1847 nel Manifesto e confermato nell’anno seguente dalla nascita delle correnti comuniste nel movimento operaio francese e in quello internazionale. Bordiga era convinto che Marx ed Engels avessero elaborato una metodologia ‘invariante’, e che gli innovatori dovessero prima o poi tuttti finire con diventare abili filistei borghesi sulla strada del bernsteinismo o qualcosa di simile. Ma questo commovente insistere sul principi fissati nel 1848 lo portó a conclusioni stupefacenti riguardo alla dimensione complessiva della tradizione marxista che, ancora una volta, è stata completamente dimenticata. Bordiga credeva che tutte le cose importanti sulla questione russa fossero già state dette all’epoca della morte di Marx nel 1881 (21): la corrispondenza di Marx con i populisti negli anni ‘70, i due metri cubi di note sull’agricoltura russa che egli lasció alla sua morte (egli non fini II Capitale perchè nell’ultimo decennio della sua vita fu affascinato dalla questione agraria in Russia), le varie nuove prefazioni del Manifesto e gli altri scritti del periodo 1878-1883 nei quali Marx si interessó della Russia. (Marx aveva perfino nascosto la dimensione del suo lavoro ad Engels, il quale divenne furioso quando capì che il lavoro sulla questione russa era stata la vera causa del mancato completamento del Capitale)(22). La cosa importante per Bordiga era la scoperta che Marx aveva fatto della comune rurale russa, e l’opinione di questi, elaborata tra il 1878 e ii 1881, che sulle basi della comune russa si sarebbe potuto letteralmente saltare la fase capitalista dello sviluppo storico, persino in assenza di una rivoluzione in occidente, e che i contadini, prima della con versione capitalistica dell’agricoltura, potevano giocare un ruolo centrale in questo processo. Marx scrisse (nella famosa lettera a Vera Zasulich) che «Se la Russia seguira’ la strada intrapresa dopo il 1861 essa perderà la piú grande posslbilitá di saltare la fatale alternativa del regime capitalista che la storia ha mai offerto ad un popolo. Come tutte le altre nazioni essa saebbe stata sottomessa alle inesorabili leggi di quel sistema» (23). Con la sua fine, Marx decise che la Russia aveva perso questa possibilità, e parló in questi termini con i populisti russi. Secondo Bordiga, la citazione precedente rappresentava l’eredità marxiana sulla ‘questione russa’, e ‘il processo sanguinoso dell’accumulazione capitalista’ una profezia portata a compimento da Stalin. L’intera parte della relazione di Marx con la Russia finì in polverosi archivi per 80 o 90 anni, sebbene sia stata ripresa negli ultimi anni da figure come Jacques Camatte e Theodor Shanin.(24)

E difficile dipingere un ritratto completo di Bordiga senza menzionare il suo atteggiamento nei confronti della democrazia. Egli fieramente si definì un ‘antidemocratico’ e pensava che anche Marx ed Engels lo fossero. (La sua relazione con la questione agraria comincia a farsi piú chiara). L’ostilitá di Bordiga nel confronti della democrazia non ha nulla a che fare con il banditismo staliniano. In realtà, egli considerava il fascismo e lo stalinismo come punti culminanti della democrazia borghese.(25) Per Bordiga democrazia significa soprattutto manipolazione della società come massa senza forma. A questa democrazia egli contrappose la dittatura del proletariato messa in atto dal partito comunista fondato nel 1847, basata sui principi e i programmi enunciati nel Manifesto. Egli spesso fa riferimento allo spirito dell’affermazione di Engels che «nell’epoca della rivoluzione tutte le forze della reazione si coalizzarano contro di noi sotto la bandiera della vera democrazia». (Come, invero, fecero tutte le fazioni opposte al bolscevichi nel 1921, dai monarchici agli anarchici, lanciando il motto «I soviet senza i boiscevichi”). Bordiga contrastó fermamente l’idea secondo la quale lo spirito rivoluzionario fosse il prodotto di un processo democratico di correnti pluraliste; alla luce della storia degli ultimi 70 anni, Ia sua prospettiva, quantunque non priva di problemi, ha il merito di sottolineare che il comunismo (come tutte le formazioni sociali) consiste soprattutto nel suo contenuto programmatico espresso attraverso diverse forme. Egli sottolinea che per Marx il comunismo non e un ideale da raggiungere ma un movimento reale nato dalla vecchia societá con una serie di obiettivi di programma.(26) Negli ambienti della nuova sinistra degli anni ‘60, in cui la questione economica si presumeva fosse stata risolta dalla ‘affluent society’, il dibattito si svolgeva esclusivamente attorno alla contrapposizione tra burocrazia e democrazia e attorno alle forme di organizzazione, portando ad un formalismo metodologico rivelatosi completamente privo di senso quando, dopo il 1973, la crisi economica mondiale avrebbe cambiato tutte le regole dello scontro.

In un contesto diverso, Bordiga tentó di identificare la classe capitalista in Russia, sostenendo che esisteva come classe in formazione negli interstizi dell’economia russa. Per lui il concetto di capitalismo di stato era un nonsenso perché lo stato poteva essere solo uno strumento per difendere e realizzare gil interessi di una classe; sostenere che lo stato fosse in grado di fare qualcosa come lo stabilire un modo di produzione era un abbandono del marxismo. Per Bordiga, I’Unione Sovietica era una società in transizione verso il capitalismo.(28)

Legata alla concezione di Bordiga del ruolo del partito comunista, la critica di questo formalismo ebbe conseguenze politiche. Bordlga si oppose risolutamente alla svolta a destra del Komintern del 1921; come segretario generale del PCI egli si rlfiutó di applicare la strategia del ‘fronte unico’ decisa dal terzo congresso. Egli rifiutó, in altre parole, di unire il nuovo PCI ‘bordighista’ con l’ala sinistra del PSI con Ia quale egli aveva appena rotto. Bordiga aveva una visione completamente diversa del partito da quella del Komintern, che era stata adattata al riflusso rivoluzionario nel 1921, attraverso iI trattato commerciale anglo-russo, Kronstadt, l’instaurazione della NEP, Ia messa al bando delle correnti e la sconfitta delI’azione di marzo in Germania. Per Bordiga, Ia strategia dei partiti comunisti dell’Europa occidentale per combattere il riflusso attraverso l’assorbimento dell’ala sinistra della socialdemocrazia con il ‘fronte unico’ era una completa capitolazione nei confronti della controrivoluzione. Questo era il nodo della critica alla democrazia. Perché proprio nel nome della ‘conquista delle masse’ iI Komintern sembrava pronto a qualsiasi concessione programmatica alla sinistra socialdemocratica. Secondo Bordiga, il programma era tutto, una scatola per raccogliere numeri non era niente. Il ruolo del partito in un periodo di riflusso era quello di preservare il programma e di continuare il lavoro di propaganda ed agitazione fino alla successiva fase di ripresa, e non di diluirlo per dare la caccia ad una effimera popolarità. Si puó pensare che questa concezione possa portare al mondo ristretto di una setta, cosa che indiscutibilmente i bordighisti divennero, tuttavia essa ha il merito di scoprire un’altra verità che l’ala trotskysta dell’opposizione internazionale di sinistra ed i suoi eredi hanno oscurato: iI fatto che i partiti di massa fuori dalla Russia assorbirono lo stalinismo alla metà degli anni ‘20 trova le sue radici nella svolta del 1921. Non è assolutamente necessario accettare il punto di vista anti-democratico di Bordiga per rendersi conto di questo fatto: egli sbaglió completamente nel rifiutare il ruolo dei soviet e dei consigli del lavoratori in Russia, Germania e Italia. Ma sulle conseguenze ‘sociologiche’ del fronte unico del 1921 sul futuro del partiti comunisti occidentali - Ia loro ‘bolscevizzazione’ dopo il 1924 - Bordiga fu nel giusto ed il Komlntern nel torto. Infatti, storicamente, la base sociale della maggior parte dello stalinismo post-1924 entró nei partiti comunisti occidentali attraverso la tattica del fronte unico del 1921.(29) Bordiga forni una via per comprendere la degenerazione del movimento comunista mondiale nel 1921 (piuttosto che nel 1927 con Ia sconfitta di Trotsky) senza sprofondarsi in semplici vuoti richiami ad una ‘maggior democrazia’. L’astratta diatriba formale tra burocrazia e democrazia, con la quale la corrente trotskysta tratta il periodo cruciale della storia del Komintern, si separó da ogni contenuto di programma. Bordiga per tutta la sua vita si definì un leninista e non polemizzó mai direttamente con Lenin, ma la sua valutazione completamente differente della congiuntura del 1921 e delle sue conseguenze per il Komintern, e la sua opposizione a Lenin e Trotsky a proposito del fronte unico getta una luce precisa sulla svolta, che viene generalmente ignorata dagli eredi dell’ala trotskysta dell’opposizione internazionale di sinistra degli anni ‘20.

5.

L’idea di Bordiga che il capitalismo consista nella rivoluzione agraria è forse la chiave della storia del ventesimo secolo, essa è certamente Ia chiave di quasi tutto ciòe la sinistra ha chiamato rivoluzionario del ventesimo secolo, ed è pure la chiave per ripensare la storia del marxismo ed il suo coinvolgimento nell’ideologia dell’industrializzazione delle regioni arretrate dell’economia mondiale.

Bordiga non ha ovviamente fornito direttamente il mezzo della ‘derussificazione’ delle lenti attraverso le quali il movimento rivoluzionario internazionale vede il mondo, ma lo sviluppo ulteriore della concezione della questione agraria lo puó consentire. Alla metá degli anni ‘70 la ‘questione russa’ e le sue implicazioni erano i’inespicabile ‘paradigma’ della prospettiva politica della sinistra in Europa e negli Stati Uniti, e solo quindici anni dopo sembrano essere già storia antica. Questo era l’ambiente politico dove gli studi minuziosi deilo svolgimento, mese per mese, della rivoluzione russa e del Komintern dal 1917 al 1928 parvero Ia chiave di lettura di tutta la storia universale. Se qualcuno diceva di ritenere che la rivoluzione russa era stata sconfitta nel 1919, nel 1921, nel 1923, nel 1927, nel 1936 oppure nel 1953, si poteva sapere ciò che questi pensava su qualunque altra questione politica mondiale: la natura dell’Unione Sovietica, della Cina, la natura del partiti comunisti in tutti i paesi del mondo, la natura della socialdemocrazia, la natura del sindacati, del Fronte Unico, del Fronte Popolare, dei movimenti di liberazione nazionail, di estetica e di filosofia, la relazione tra partito e classe, l’importanza dei soviet e dei consigli del lavoratori, e chi avesse ragione tra Bucharin e la Luxemburg sull’imperialismo.

È sufficiente enumerare i maggiori eventi della storia mondiale dopo il 1975 per osservare come è cambiato profondamente il modo di vedere il mondo; dobbiamo solo evocare Ia realtà degli anni ‘80 della Gran Bretagna della Thatcher, dell’America di Reagan, della Francia di Mitterand, della Russia di Gorbaciov, della Cina di Deng, cioé della crescente ondata neoliberista (nel senso del termine di von Hayek e von Mises) che ha sommerso lo statalismo della socialdemocrazia, dello stalinismo, del keynesismo e del bonapartismo del Terzo Mondo. Una completa conoscenza della rivoluzione russa dal 1917 al 1928 e della ‘visione del mondo’ da essa derivata, non ci puó aiutare molto a capire la Cina dopo la sua evoluzione del 1976, la Russia sotto Gorbaciov, la crescita del paesi di nuova industrializazione, la guerra tra Cina, Vietnam e Cambogia, ii crollo dei partiti comunisti dell’Europa occidentale, la totale emarginazione del Partito Laburista inglese, del Partito Democratico americano e della SPD tedesca da parte della destra, i’evoluzione verso il neo-liberismo di Mitterand, la comparsa di importanti correnti ‘anti-stataliste’ anche in regimi mercantilisti come il Messico e l’India. Si puó anche aggiungere a questa lista il movimento operaio in Polonia con una forte dose di nazionalismo clericale e il revival del fondamentalismo islamico, nel giudaismo e nel cristianesimo, la deindustrializzazione, i’alta tecnologia e la formazione di nuovi strati borghesi. Nessuno di questi eventi discredita il marxismo, ma tutti essi discreditano la universale tendenza della sinistra occidentale degli anni ‘70 a vedere la realtà attraverso le lenti ereditate dalla rivoluzione russa e dal suo destino.

Il megilo delia fase eroica della socialdemocrazia tedesca e del bolscevismo russo non è stato sufficiente a servire da guida per questa nuova realtà, sebbene, alla luce dei fatti, una ‘terza via’ conseguente non aveva mai avuto iliusioni sulle formazioni politiche stataliste che hanno cominciato a crollare dalla metà degli anni ‘70 in avanti. Questa ‘terza via’, accettando L’imperialismo di Lenin in connessione con altre analisi del primi tre congressi del Komintern, ha condiviso
con lo stalinismo le ipotesi sotterranee di una incapacità del mercato mondiale capitalista di industrializzare una qualsiasi parte del Terzo Mondo, venendo quindi ugualmente gettata nella confusione dalla nascita del paesi di nuova industrializzazione. (30) Ma c’è una confusione ad un livello piú profondo, quella che colpisce al cuore l’identitá rivoluzionaria derivata dalla II e dalia III Internazionale. Se noi guardiamo la mappa dei partiti comunisti di massa o dei regimi esistenti in Europa tra il 1920 e il 1975, essa coincide quasi esattamente con la mappa degli stati dispotici illuminati tra il 1648 e il 1789. Vale a dire: Francia, Germania, Russia, Spagna, Portogallo, Svezia (dove era il piú importante partito comunista scandinavo, il solo che sopravvisse alla seconda guerra mondiale senza diventare una setta). Partiti comunisti di massa sono assenti in Gran Bretagna, Stati Uniti, Olanda, Svizzera (e nel paesi colonizzati di lingua inglese come I’Australia, Ia Nuova Zelanda e ii Canada). L’unica evidente eccezione è il PCI. Ma l’Italia produsse i prototipi degli stati assolutisti illuminati con le sue importanti cittá stato mercantili locali, e le basi regionali del PCI sembrano correlarsi con le differenti esperienze regionali durante la fase storica dell’ancien regime. Infine, il PCI è stato il piú socialdemocratico dei grandi partiti comunisti occidentali dopo il 1956; questa naturalmente è l’unica ragione per la quale esso è riuscito a sopravvivere.
La connessione tra la presenza di uno stato dispotico iliuminato nel 1648 e quella dei partiti comunisti di massa o degli stati stalinisti nel 1945 è la questione agraria. Questi stati, con la Francia come prototipo, furono creati per accelerare l’introduzione del capitalismo nell’agricoltura. Coscientemente o meno, essi si comportarono con i loro contadini nello stesso modo dello stato sovietico con i contadini russi dal 1928 in avanti, e dei regimi capitalisti liberali nel XIX secolo. Gli stati assolutisti illuminati colpirono i contadini attraverso le tasse per avere una fonte di accumulazione. Questi metodi erano una risposta al successo delle società civile già apparse nei paesi ‘calvinisti’, che si basavano sulla prima trasformazione capitalistica dell’agricoltura, soprattutto e prima di tutto in Inghilterra. Il capitalismo è prima di tutto una rivoluzione agraria. Prima che sia possibile avere industric e cittá e proletariato urbano è necessario rivoluzionare la produttività agricola per ottenere un surplus che consenta di liberare la forza lavoro dalla terra. Quello che non fu completato nel 1648 (la fine della Guerra del Trent’anni e quindi la fine delle guerre di religione), dovette essere fatto dallo statalismo con un’azione dalI’alto. Questo creó la tradizione mercantile continentale che, dopo Ia rivoluzione francese, continuó nel ventesimo secolo come mercantilismo piú maturo. Questo caratterizzó il Secondo Impero di Luigi Napoleone (1852-1870) e soprattutto Ia Prussia di Bismarck e la Germania dominata dalla Prussia.(32) Quest’ultima in particolare fu copiata da tutti I paesi di recente sviluppo in tutto il mondo dopo l’unificazione della Germania nel 1870, iniziando dalla Russia.
Qui il quadro elaborato da Barrington Moore va al cuore del problema: il decennio del 1860 è stato una congiuntura fondamentale. Infatti si ebbero i seguenti avvenimenti: la guerra civile americana, l’unificazione della Germania, l’unificazione dell’Italia, l’emancipazione dei servi della gleba in Russia, e la restaurazione Meiji in Giappone. Si potrebbero aggiungere lo sviluppo industriale del Secondo Impero in Francia e la creazione della Terza Repubblica, ma sarebbe superfluo. Sembra che se una nazione non sia riuscita a riorganizzarsi internamente nel 1870 essa non abbia poi avuto alcuna possibilità di entrare nel ristretto cerchio delle nazioni industrializzate nel 1914. Dei cinque paesi menzionati (a parte ancora una volta la Francia) quattro ebbero nel 1933 degli stati totalitari o autoritari. Tra i paesi piú grandi solo quelli che parteciparono significativamente alla prima economia capitalista nord atlantica (Gran Bretagna, Stati Uniti e Francia) riuscirono ad evitare la soluzione autoritaria degli anni ‘30, e solo gli Stati Uniti tra questi cinque furono riorganizzati negli anni ‘60 del secolo scorso. (Questo è un importante indizio che dimostra la centralità delI’esperienza storica pre-industriale). Perché negli anni ‘60 del secolo scorso ci fu un evidente punto di svolta? La risposta sembra essere: la depressione mondiale del 1873 ed in particolare la depressione agricoIa.(33) Quando gli Stati Uniti, il Canada, l’Argentina, l’Australia e la Russia entrarono nel mercato mondiale del grano come i piú grandi esportatori, si ricreó essenzialmente la contrapposizione del 1648: gli stati continentali reagirono alla depressione agricola dei 1873-1896 muovendosi tutti verso il protezionismo per preservare le loro agricolture nazionali. Il caso piú importante fu l’alleanza ‘Ferro e Segale’ realizzata in Germania tra gli industriali e gli Junker nel 1879, che completó la sottomissione dei capitalismo e del liberalismo tedesco allo stato prussiano dominato dagli Junker. Ma scenari simili furono messi in atto in Francia, nella penisola iberica, in Italia, nell’impero austro-ungarico. L’emergere sul mercato mondiale agricolo degli Stati Uniti, del Canada, dell’Argentina e dell’Australia dcterminó una linea di tendenza dello sviluppo del cuore dcl capitalismo avanzato per oltre un secolo. Nel 1890 costava meno spedire il grano da Buenos Aires a Barcellona che non trasportarlo via terra per 100 miglia in Europa. I settori agricoli degil stati continentali persero qualsiasi rilevanza internazionale. L’impatto di questo stato di cose sullo sviluppo del movimento del lavoratori non ha finora ricevuto l’attenzione che meritava.

6.

La tradizione rivoluzionaria socialista e comunista è cresciuta essenzialmente all’intcrno dell”esplosione del Tcrzo Stato dopo la rivoluzione francese: in Babeuf, negli Arrabbiati e negli altri elementi radicali che si collocavano alla sinistra del Giacobini; soprattutto nella rivoluzione del 1848 in Francia e nel resto dell’Europa (inclusi i Cartisti che ebbero il loro apice in Inghilterra nel 1848). La storia sembra convincente: la linea dal 1793-1794 al 1917-1921 passó dalla Francia alla Germania e alla Russia nelle rivoluzioni francesi del 1830, 1848 e con la Comune; ncII’ascesa dell’SPD del 1914; nel 1905 e nel 1917 della Russia; culminando nelle fallite insurrezioni rivoluzionarie del 1917-1921 in Germania, Italia, Inghilterra e Spagna e negli scioperi insurrezionali di quasi tutte le altre parti del mondo. Quest’ultima fase è l’apice del ‘movimento operaio classico’. CLR James ha parlato di una necessità di superare il momento storico del crollo del fronte russo-tedesco nel 1917-1918; vale a dire che nel fallimento della rivoluzione tedesca e nella sconfitta dell’ondata rivoluzionaria mondiale, la rivoluzione mondiale ha avuto il suo momento migliore. Questa posizione è interna allo schema dell’ortodossia di
Lenin e di Trotsky, che prevede che se la rivoluzione in Germania avesse tolto la Russia dal suo isolamento, il ventesimo secolo avrebbe preso un corso completamente diverso. Questa visione della storia e un utile ‘stratagemma euristico’ per evitare tutte le trappole della socialdemocrazia, dello stalinismo, del maoismo e del terzomondismo. Per vivere all’intcrno di questa tradizione, sia come trotskysta, come sostenitore dello “terzo campo” come ultrasinistro, si deve misurare la storia dal punto di vista dei soviet tedeschi e russi del 1917-1921. Questo non è affatto un brutto banco di prova per un giudizio storico; esso è certamente superiore al welfare state keynesiano, al successo del primo piano quinquennaio staliniano, oppure alle comuni agricole ad alta intensità di lavoro in Cina in quanto possibilità di una società socialista. Ma porta ad un impasse. Porta a vedere la storia come se andasse riproposta una sorta di ‘strategia dci Komintern dcl 1920’, riprendendo in mano la situazione lá dove le rivoluzioni dell’Europa centrale e orientale contro gli Hohenzollern, gli Asburgo e i Romanov l’avcvano lasciata. Tuttavia, un baratro storico separa quelle rivoluzioni, e ii loro carattere duplice, dalla situazione attuale.(34) La natura doppia della rivoluzione di ottobre sta nel fatto che una rivoluzione che rcalizzó gli obiettivi delle rivoluzioni borghcsi era sotto la leadership della classe operaia, dopo di che il contenuto politico proletario fu completamente distrutto dalla controrivoluzione stalinista. Tracciare acriticamente una linca di continuità attraverso Lenin e Trotsky, come i piú corretti continuatori di Marx nella prima parte del secolo ventesimo, considerare la rivoluzione russa come la pietra angolare del ventesimo secolo («ii punto di svolta della storia dove la storia ha sbagliato direzione», come qualcuno ha detto) significa sviluppare una visione complessiva della storia, prima e dopo il 1917. Significa soprattutto accettare la mitologia che la socialdemocrazia tedesca fosse un partito rivoluzionarlo prima che, nel 1890, oppure nel 1898 o nel 1914, divenisse preda del revisionismo. Se c’è un solo mito al fondo della prospettiva della «parte migliore della socialdemocrazia tedesca e dcl bolscevismo russo», che oggi è diventato particolarmente problematico, questo è quello, tinto di rosa, degli inizi della SPD. E attraverso questa visione che la sinistra internazionale è stata colonizzata dalle lenti dell’Aufklaerung che ebbero origine negli apparati degli stati dispotici illuminati.

È possibile osservare questo impasse a diversi livelli. Cominciamo con il materialismo volgare non marxista, che era il pane quotidiano dcl movimento operaio classico, originariamente incentrato attorno alla SPD, e piú tardi al partito bolscevico, e alle III. (e IV) Internazionale.

Come molti si chiedono dopo la scoperta dei Manoscritti del 1844 e del Grundrisse, delle ‘impronte’ di Hegel nel Capitale, delle “Tesi su Feuerbach”, di Lukacs, Korsch, ecc.: come ha potuto il movimento operalo classico essere assorbito dal ‘marxismo volgare’? Perche iI materialismo pre-kantiano (cioé il materialismo che, diversamente da quello di Marx, non é passato attraverso il dialogo con i’idealismo tedesco e con Feuerbach) assomiglia così tanto al materialismo del diciottesimo secolo e all’Illuminismo anglo-francese, cioè all’ideologia della borghcsia rivoluzionaria? Come si può arrivare alla spiegazione dell’egemonia storica del marxismo volgare, dato che il marxismo rigetta il giudizio psicologico-moralista che «essi hanno delle idee sbagliate»? La risposta non sembra cosi complicata: se il materialismo del movimento operaio storico è centrato sulla SPD dal 1860 al 1914, e poi sulla rivoluzione russa, è epistemologicamente poco diverso dal materialismo rivoluzionarlo di carattere borghese, quindi il movimento operaio storico dcIl’Europa centrale ed orientalc non è altro che l’allargamento della rivoluzione borghese. Se ci mettiamo nella posizione degli ammiratori della prima eroica SPD, è difficile trovare un’altra spiegazione sensata. Questo, dopo tutto, non è molto lontano dalla teoria di Trotsky dello sviluppo combinato ed ineguale: dove la borghcsia è debole ed incapace di uscire dall’ancien regime, il compito tocca alla classe operaia. (L’crrore di Trotsky fu di credere che la classe operaia stesse facendo la rivoluzione socialista). Questo marxismo volgare fornì la ‘visione del mondo’ cspressa nel pamphlet popolari dcll’ultimo Engels e degli scritti di Bebel, Kautsky, Wilhelm Liebkneckt, dcl Bernstein pre-revisionista e di Plekhanov - le eminenze grigie della Seconda Internazionale che educarono Lenin e i bolscevichi. Non va dimenticato chc Lenin non abbandonó la prospettiva di Kautsky e della SPD prima dcl 1910-1912, e che nel 1914 non credette ai giornali che riportavano la notizia che la SPD aveva votato per i crediti di guerra. Egli era molto vicino a queste autorità. Scrisse L ‘imperialismo appunto per spiegare il collasso della SPD; Trotsky piú tardi disse che era l’assenza di leadership rivoluzionaria’ a spiegare la sconfitta in Europa occidentale dopo la guerra. Il ritratto, dovuto a Raya Dunayevskaya, di un Lenin che si precipita in una biblioteca di Zurigo nel settembre dcl 1914 per leggere la Logica di Hegel per poter capire la debacle della SPD, puó essere o no un apocrifo,(35) non di meno l’ultimo Lenin non ha alcun impatto sul marxismo ufficiale dopo il 1917, compresa la Quarta Internazionale. Le visioni filosofiche di Lukacs e di Korsch furono estromesse dal Komintern nel 1923. Negli ambienti intellettuali della sinistra statunitense dalla metá degli anni ‘60 (prima della valanga di traduzioni dal francese, dal tedesco e dalI’italiano dopo ii ‘68) forse il libro piú sofisticato in lingua inglese utilizzabile sulla questione del retroterra filosofico del marxismo era quello di Sidney Hook intitolato Towards an Understandingof Karl Marx. Questo non era affatto un difetto; piuttosto rifletteva il fatto che l’impatto della scoperta dei primi scritti di Marx, e la reale dimensione dcl suo debito verso Hegel nella critica al materiallsmo volgare nelle “Tesi su Feuerbach”, e di opere come I Grundisse andó oltre i piccoli circoli di specialisti solo dopo gli anni ‘50 e ‘60. Ma ci deve essere una ragione storica per questo; non è solo la questione di cosa, dove e quando furono pubblicati (I Grundisse per esemplo furono pubblicati per la prima volta in sole 200 copie in tedesco a Mosca nel 1941).

7.

La chiave di questo anacronismo ideologico nella storia del marxismo e della classe operaia chiaramente non si puó trovare, come abbiamo detto prima, sentenziando che «essi avevano idee sbagliate». La risposta va ricercata a livelli piú profondi della storia dell’accumulazione e delle sue influenze sulla lotta di classe a livello internazionale. Ancora una volta la tradizione bordighista ha portato alla luce prospettive che erano completamente marginali nel dibattito generale degli anni ‘60 e ‘70, prospettive che io ritengo legate alla questione agraria, alla pcriodizzazione dcll’accumulazione capitalista, al ruolo storico della socialdemocrazia e del bolscevismo, e al legame storico tra l’assolutismo illuminato dei diciassettesimo secolo e i partiti comunisti di massa del ventesimo secolo.
La piú importante prospettiva sviluppata per chiarire queste questioni è stata quclla dei ‘neo-bordighisti’, correnti francesi non dogmatiche influenzate da Bordiga; la migliore di queste cercó di sintetizzare Bordiga, che aveva dimenticato il significato storico dei soviet, dei consigli operai e della democrazia operaia e che collocava ogni cosa dentro il partito, con l’ultrasinistra tedesca ed olandese che aveva glorificato i consigli operai e che indicava con il termine di ‘Leninismo’ tutto quello che di sbagliato era avvcnuto dopo il 1917.
Tutte queste correnti francesi considerano come elemento centrale un testo di Marx che, nel lungo periodo, potrebbe risultare piú importante di tutti gli altri materiali che vennero alla luce negli anni ‘50 e ‘60: il cosiddetto Capiuolo Sesto Inedito del I libro dcl Capitale. Non si conosce la ragione per la quale Marx lo abbia rimosso dalla versione originale dcl I volume. Ma esso è una ‘fenomenologia dello spirito’ materialista. Dieci pagine sono sufficienti per refutare la proposizione althusseriana per la quale nel suo ultimo periodo Marx avrebbe dimenticato Hegel. Ma la questione delia continuità con il metodo di Hegel è la cosa meno importante; le categorie fondamentali elaborate nel testo sono la distinzione tra il plusvalore assoluto e quello relativo e la distinzione tra quelle che Marx chiama la fase estensiva ed intensiva dell’accumulazione, corrispondenti alla sussunzione formale e reale del lavoro al capitale. Queste categorie sono introdotte in modo molto teorico; Marx non tentó di applicarle alla storia in generale. Ma l’ultrasinistra francese ha cominciato a periodicizzare la storia con queste distinzioni. Le fasi estensive ed intensive della storia del capitalismo non sono solo dei marxisti; esse sono state usate anche dagli storici dcll’economia borghese come elementi descrittivi. Una di queste correnti riassume questa distinzione nella sua essenza come «la fase che svuota il lavoratore per lasciare solo il proletario».(37) In questa frase c’è la condanna di tutta la nuova scuola storica del processo lavorativo di Gutman. La transizione all’accumulazione intensiva è presentata nel Capitolo Sesto Inedito come «la riduzione del lavoro alla forma capitalistica piú generale del lavoro astratto», la definizione concisa del processo lavorativo di produzione di massa dcl ventesimo secolo nel mondo capitalistico avanzato. La nuova storia del processo lavorativo è in realta un lungo canto di nostalgia della fase della sussunzione formale del lavoro sotto il capitale.

Il Capitolo Sesto Inedito ha fatto luce anche sulla rinascita hegeliana nel marxismo, e sul fatto che un serio interesse per le radici hegeliane di Marx apparve per la prima volta in Germania negli anni ‘20 (Lukacs, Korsch e la scuola di Francoforte) e fu ripreso in Francia solo negli anni ‘50. Infatti il marxismo volgare era diventato solo una ideologia alla moda in Francia - tra l’intelligentia - negli anni ‘30 e ‘40, cioè durante il Fronte Popolare e la Resistenza. Come spiegare questa differenza di trent’anni tra la Francia e la Germania? La risposta ovvia è la grande superiorità nello sviluppo industriale della Germania degli anni ‘20, al cul livello la Francia giunse solo negli anni ‘50. Sembrano esserci alcune connessioni tra il marxismo hegelianizzato e le condizioni di quella che definiamo accumulazione intensiva e sussunzione reale. E pure curioso il fatto che in Italia esisteva una cultura marxista ‘germanizzata’ molto prima che in Francia. Questo deve essere posto in relazione in qualche modo alla condizione dell’Italia di ultima arrivata, in contrasto con la partecipazione della Francia alla prima economia capitalista nord-atlantica e alI’ondata rivoluzionaria borghese dcl 1770-1815. La tradizione Giacobina in Francia, espressa attraverso ii razionalismo associato a Comte, Saint-Simon e Guesde, l’idealismo kantiano di Jaurès o il razionalismo della tradizione anarchica (con il suo credo nella scienza anti-clericale) e infine il ‘positivismo laico e repubblicano’ della Terza Repubblica, rimase inferiore al livello del pensiero tedesco post-kantiano. L’Italia è stata ‘germanizzata’ negli anni ‘90 del secolo scorso; la Francia solo negli anni ‘30 e ‘40.

La tradizione leninista e trotskysta divide la storia del capitalismo in due fasi, separate dalla Prima Guerra Mondiale, che inaugura l’epoca della decadenza imperialista. Le fonti teoriche di questa posizione - resa popolare per lungo tempo dall’Imperialismodi Lenin - provengono dall’analisi del capitalismo monopolistico prima della Prima Guerra Mondiale: Hobson, Hilferding e Lenin. Il capitalismo, nei giorni migliori della II Internazionale, appariva diverso dal sistema descritto da Marx. (È importante ricordare che il secondo e il terzo volume del Capitalefurono editi solo negli anni ‘80 e ‘90 del secolo scorso; e la relazione della maggior parte dei militanti socialisti con l’economia marxista fa riferimento unicamente al primo volume e piú realisticamente ai pamphlet popolari come Salario, prezzo e profitto).

Il capitalismo sembrava muoversi da una fase concorrenziale o del ‘laissez-faire’ ad una fase di monopolio, imperialismo, cartelli, intervento dello Stato, capitale finanziario, conquiste coloniali, corsa agli armamenti; tutti elementi definiti da Hilferding come ‘capitalismo organizzato’ nel 1910 circa. La Prima Guerra Mondiale segnó un punto di svolta. La rivoluzione russa dimostró che, secondo una frase di Lenin, «la rivoluzione proletaria si nasconde dietro ogni sciopero” ed il periodo 1917-1921 sembrava molto vicino a confermarlo. Dopo una effimera stabilizzazione, arrivó il 1929, la depressione mondiale, ii fascismo, lo stalinismo e la Seconda Guerra Mondiale, seguita a sua volta da incessanti guerre di liberazione nazionali. Chi nel 1950 poteva negare che questa fosse ‘l’epoca delia decadenza dell’impcrialismo’? Questi fenomeni reali cementarono una visione del mondo che fu codificata nei primi anni del Komintern: la continuitá con il marxismo volgare kautskiano del periodo pre-1914, la caratterizzazione di capitalismomonopolisticoper la nostra epoca, molto abilmente cspressa dalle teorie di Bucharin e Trotsky sulla rivoluzione permanente e sullo sviluppo combinato ed ineguale, e la definizione di questa epoca data dal Congresso dci Komintern come quella della ‘decadenza imperialistica’.

Questa, almeno, fu l’espressione condensata di quella eredità, ripresa nei migliori tentativi della fine degli anni ‘60 e dell’inizio degli anni ‘70 come ricongiunzione con il potenziale rivoluzionarlo del corridoio tedesco-polacco-russo del 1905 e del 1917-1921. Questa periodizzazione della storia moderna ci consente di vedere il mondo dal punto di vista della ‘Mosca del 1920’ e questo ancora una volta rende la comprensione della storia della rivoluzione russa e del Komintern dal 1917 al 1928 cosi centrale e cosi piena di implicazioni. In questa storia sta la pietra fliosofale sia dei trotskysti che di Schactman che dell’ultrasinistra. Questo era pure il punto di vista di quelli che alla metà degli anni ‘70 non nutrivano più alcuna illusione riguardo alla socialdemocrazia, allo stalinismo e al bonapartismo del Terzo Mondo, cioè di quelli che vi si opponevano dal punto di vista della democrazia dei ]avoratori rivoluzionari dei soviet e dei consigli operai. Ad un certo livello questo sembró una spiegazione assolutamente coerente del mondo alla metà degli anni ‘70. La piú alta espressione del movimento rivoluzionario dei lavoratori non aveva avuto luogo in Germania e in Russia? Da allora non era stato tutto un disastro e un incubo burocratico? Bordiga anticipó questo atteggiamiento quando scrisse, ancora negli anni ‘50, che «solo perché l’evoluzione sociale in una zona (che egli individuava nell’Europa e gli Stati Uniti) è passata da una fase alla successiva questo non significa che ció che è successo al resto del pianeta non è di alcun interesse sociale». Secondo quei punto di vista (condiviso in quel periodo anche da chi scrive) ció che stava succedendo nel resto del mondo era precisamente di nessun interesse sociale. Si potrebbero proporre seriamente ai lavoratori europei o americani come modeilo la Cina, la Corea dcl Nord o l’Albania o i movimenti di liberazione nazionali con i loro stati? Certamente no. Peró questo punto di vista, pur essendo corretto, non era dcl tutto adeguato.

8. PERCHÉ NO?

Perché esso tendeva ad ignorare due realtá giá in pieno sviluppo alla metá degli anni ‘70: ii doppio movimento di industrializzazione dci Terzo Mondo e il sviluppo tecnologico intensivo (‘high-tcch’) dei settori avanzati che avrebbe fatto andare in pezzi il movimento operaio occidentale su cui si basava l’intcra prospettiva iniziale. Nel 1970, ad bel mezzo dcll’euforia stailnista, maoista e tcrzo-mondista per le rivoluzioni burocratico-agrarie, era corretto e rivoluzionario guardare alla classe operaia occidentale come all’unica classe in grado di porre fine alla società divisa in classi. Era necessario allora abbandonare quella robaccia terzomondista, come oggi à necessario rigettare i suoi resti (per altro molto limitati). Ma quello che è cambiato da allora è il fatto che la deindustrializzazione all’Ovcst e l’industrializzazione nel Terzo Mondo (due facce della stessa medaglia) hanno creato veri movimenti di lavoratori nel Terzo Mondo, di cui il piú importante esempio è qucllo della Corea dcl Sud. Alla metá degli anni ‘70 il mondo sembrava molto simile a quello della descrizione ricavabile dalla iniziale, eroica visione del Komintern che abbiamo prima riportato. Le nazioni che erano il cuore dcl mondo industriale ad 1914 (Europa occidentale, Stati Uniti e Giappone) lo erano ancora negli anni ‘70. Nei termini della analisi precedente, se una nazione non era riuscita a ‘riorganizzarsi internamente’ intorno agli anni ‘60 del secolo scorso, non sarebbe potuta entrare nel club delle nazioni industrializzate nel 1914 e neppure attorno al 1975. Inoltre, la percentuale dei lavoratori impiegati ad settore manifatturiero nelle nazioni industrialmente avanzate, che raggiunse un massimo di circa il 45% in Germania e in Inghilterra tra il 1900 e il 1914, ad primi anni ‘70 era ancora viciina a questo valore per l’area di capitalismo avanzato ad suo insieme. Che cosa era cambiato nel frattempo? Il mondo capitalista avanzato era passato da una suddivisione (molto approssimativa) della forza lavoro di 45% nell’industria, 45% ncll’agricoltura e 10% tra i colletti bianchi dei servizi, ad una ripartizione di 45% ncll’industria, 5-10% nell’agricoltura e 40-45 % nei servizi (per non citare Ia creazione di un vasto settore militare che si è apertamente sviluppato solo dopo la metá dcl secolo).

Che cosa indica questo? Indica che la storia dello sviluppo capitalistico e la seguente. Nella fase 1815-1914 del capitalismo classico e concorrenziale, il sistema trasformó per prima cosa i contadini in operai, almeno in Inghiltcrra, Stati Uniti, Francia e Germania. Nel periodo successivo al 1914 (In realtá iniziando circa nel 1890) la nuova fase di capltalismo organizzato’, ‘capitalismo monopolistico’, l’epoca della decadenza imperialstica’ continuó ad esaurire Ia popolazione della campagne del mondo occidentale (e dell’America Latina, del Caraibi, dell’Europa meridionale e dell’Africa), ma per compietare cosa? Invece di continuare ad espandere la forza lavoro industriale, esso usó il gigantesco aumento della produttivitá di un numero di forze lavoro relativamente costante per sostenere una crescita continua del settore dei servizi (e della produzione di armi). Ma per ritornare al tema di base, i partiti communisti ortodossi cominciarono ad essere erosi e sostituiti da partiti di tipo socialdemocratico integrati proprio quando la popolazione agraria dei paesi in questione venne ridotta ad una percentuale trascurabile (5-10%) della forza lavoro. Questo è quello che è accaduto, ad esempio, in Francia e in Spagna negli ultimi 15 anni. Questo è quello che non e avvenuto in Portogallo proprio perché nella piccola produzione agrlcola portoghese e rimasta una percentuale importante della forza lavoro totale. Questo è stato il fondamento della trasformazione dcl PCI. Questo è quello che è avvenuto tempo fa nel Nord Europa e negli Stati Uniti. Infine, si tratta di qualcosa che è in stretto parallelo coi problemi incontrati nell’Europa dell’Est e in Unione Sovietica, quando la fase estensiva dell’accumulazione fu compietata e si passó alla fase intensiva a cui l’Occidentc arrivo attraverso il periodo di crisi del 1914-1945. In breve, dall’assolutismo illuminato del XVII secolo ai partiti comunisti del XX secolo, la problematica è stata quella della fase intensiva dell’accumulazione e della trasformazione dei contadini in operai. L’ultima implicazione di questo è che una societa e pienamente capitalista solo quando una piccola percentuale della forza lavoro è impiegata in agricoltura, cioé una societá è pienamente capitalista solo quando è passata dalla fase estensiva alla fase intensiva dell’accumulazione. Questo significa in breve che nel 1900 né l’Europa ne gli Stati Uniti erano paesi cosi capitalisti come il movimento socialista pensava che fossero, e che il movimento operaio classico, nella sua principale corrente, era anziitutto un movimentoper spingere il capitalismo verso lasua fase intensiva. Per riassumere: l’avvento del capitalismo é da intendersi prima di tutto come la rivoluzione agraria.

La questione agraria ha avuto diversi significati nella storia della sinistra Internazionale. Essa è sorta in connessione con le rivoluzioni dei contadini che accompagnarono le rivoluzioni francese e russa; con la capltalistizzazione dell’agricoltura nel sud degli Stati Uniti attraverso la Guerra Civile; con la depressione agraria del 1873; con lo svuotamcnto delle campagne europee dopo la Seconda Guerra Mondiale. Certo, si tratta di fenomeni in realtà distinti, che non possono essere ammucchiati insieme allegramente. Ma concentriamo l’attenzione sull’accumulazione intenslva legata alla riduzione della forza lavoro agricola ad un 5-10% della popolazlone, considerando la definizione di una socetá pienamente capitalista. Un’agricoltura capitalista è una agricoltura meccanizzata secondo il modello americano. In questo senso ‘la questione agraria’ non fu risolta in Francia nel 1789, ma solo tra il 1945 e il 1973. La connessione tra l’agricoltura e l’accumulazione intensiva nell’industria sta nella riduzione dcl costo del cibo come percentuale del consumo dei lavoratori, riduzione che crea un potere di acquisto per i beni di consumo durevoli (come l’automobilc) che possono in questo modo diventare I’elcmento centrale della produzione di massa del ventesimo secolo.

Riassumiamo, e quindi torniamo ancora una volta a Bordiga e ai neo-bordighisti. Il marxismo volgare è stato un’ideologia degli intellettuali dell’Europa centrale e orientale unitisi al movimento operaio per una battaglia per il completamento della rivoluzione borghese (il marxismo della II e III Internazionale). Il suo parallelo con il materialismo borghese pre-kantiano e precedente al 1789 non è il risultato di un ‘errore’ («essi hanno le idee sbagliate») ma una precisa espressione dcl contenuto reale del movimento che lo sviluppó. Questo contenuto in definitiva ha senso all’interno dello schema di una periodizzazione della storia del capitalismo che è il complemento della ‘epoca di decadenza imperialistica’ di Lenin e Trotsky con i concetti di accumulazione estensiva (dominio formale) ed intensiva (reale). Tutta la teoria del ‘capitalismo organizzato’ e del ‘capitalismo monopolistico’ della II. Internazionale di Lenin ed Hilferding è quindi un occultamento della transizione dalla fase estensiva a quella intensiva dell’accumulazione. La prospettiva dcl ‘marxismo ufficiale’ è quindi la prospettiva di una nascente elite statale, fuori o dentro il potere, il cui movimento da origine ad un’altra forma di capitalismo (dominio reale) che viene chiamato socialismo. Ció che è interessante in questa analisi è che essa evita moralizzazioni e offre per ‘epistemologia’ una spiegazione ‘sociologica’. Ancora una volta questo significa che questo strato sociale ha sostenuto una forma illuministica di materialismo poiché esso costituiva l’amministrazione pubblica di un proto-stato in un regime di sviluppo, e che la sua visione economica, codificata nella teoria leninista dell’imperialismo, era anche la visione economica di quello strato. Questo non puó essere marxismo perché tende a sostituire l’analisi delle relazioni e delle forze produttive con una analisi delle ‘forze’ (che richiamano alla memoria Duehring). Da Lenin e Bucharin, attraverso Baran e Sweezy, a Bettelheim e Amin, a Pol Pot (con una degenerazione e una discontinuitá enormi ma anche con una certa continuitá) la teoria dcl ‘capitale monopolistico’ e’ la teoria dello stato burocratico. Essa è fondamentalmente una teoria contro la classe operaia. Considera il riformismo della classe operaia occidentale come una esprcssionc dei superprofitti dcll’imperialismo, ed oscura la differenza di interessi tra l’élite dello stato burocratico é la classe operaia e i contadini nei paesi sottosviluppati dove essa è al potere.
I neo-bordighisti francesi, soprattutto Camatte, hanno mostrato che, principalmente in Russia, il marxismo, di pura facciata, fu trasformato da una teoria della comunità materiale umana, ossia di un movimento reale che è nato dal capitalismo maturo, nella teoria di qualcosa che era insito nel vccchio proto-capitalismo. Questo è particolarmente evidente dal contrasto tra le ‘posizioni marxiste’ sulla questione russa sviluppate da Marx nel 1878-1883 e la polemica bolscevica con l’ultima fase dcl populismo negli anni ‘90 dcl secolo scorso. Qualsiasi cosa Marx avesse in mente nel suo studio della comune russa come possibile base per un salto immediato nel comunismo, egli non avrebbe mai scritto, come fece Trotsky nel 1936, che «II socialismo ora puó confrontarsi con il capitalismo in tonnellate di acciaio e di calcestruzzo». Questo non vuol dire che non vi sia alcuna base per un discorso produttivistico nell’opera di Marx; ma significa semplicemente che l’abisso che separa Marx dal marxismo della II e III (e IV) Internazionale è precisamente il fatto che egli va oltre il materialismo ‘pre-kantiano’ e va oltre l’economia del capitalismo monopolistico, che csprimono entrambi la visione dcl mondo della classe degli amministratori pubblici. Nella battaglia tra Lenin e i populisti negli anni ‘90 del secolo scorso per introdurre questo marxismo deformato della II Internazionale in Russia, l’intera dimensione pre-1883 dcll’analisi marxista della ‘questione russa’, riscoperta da Bordiga, era andata completamente perduta dentro un coro produttivista. L’affermazione lineare, meccanicista del progresso che è il cuore del pensiero dell’Illuminismo storico, che fu assunta in una teoria ‘di faze’ della storia dal marxismo volgare, non considera in alcun modo la comune agricola russa, come invece fece Marx. La Gemeinwesen (comunità materiale umana) scopo del comunismo viene soppressa dal produttivismo. Una volta al potere, i Bolscevichi presero gli schemi di riproduzione e le categorie dcl I volume del Capitale e le trascrissero nei loro manuali di economia pianificata senza notare che queste rappresentavano una descrizione ‘ricardiana’ dcl capitalismo che Marx capovolse nel III volume. Questo spianó la strada all’ideologia ‘mangiacciaio’ dei pianificatori stalinisti dopo il 1928. C’è già un mondo completamente diverso tra Marx, prima, e la II Internazionale e i Bolscevichi poi, espresso nella filosofia e nell’economia, e queste differenze corrispondono a differenti ‘epistemologic sociali’ che hanno le loro radici nelle opinioni di due differenti classi, la classe operaia e la classe degli amministratori pubblici. È in questo senso che è importante sottolineare che il megho della socialdemocrazia tedesca e del bolscevismo russo e avvinghiato senza speranza allo stato. Una ripresa del punto di vista rivoluzionario non puó piú identificarli come credi diretti, ma come una deviazione per mezzo dcl quale il marxismo, fuso con lo statalismo, diventa estraneo a sé stesso.

In occidente, oggi, al contrario dei rivoluzionari dcl 1910, noi viviamo in un mondo completamente capitalista. Non c’è uno sviluppo capitalistico dell’agricoltura da completare, non c ‘è alcuna questione contadina che stia di fronte al movimento operaio. Nello stesso tempo, nel bel mezzo di una profonda depressione economica delle dimensioni di quella degli anni ‘30, tutte le vecchie visioni rivoluzionarie sono svanite, e il senso di cosa possa assomigliare ad un mondo positivo oltre il capitalismo è meno chiaro che mai. (La storia recente ha fornito molti esempi di alternative negative). Quando abbiamo capito che molto di quello che sta crollando oggi è in ultima analisi l’eredità degli stati assoluti illuminati e della loro estensione moderna, possiamo vedere che gli strumenti concettuali in uso fino a poco tempo fa erano strumenti per il completamento della rivoluzione borghcsc, sviluppati da movimenti che in definitiva erano guidati da una classe di amministratori pubblici, effettivi o potenziali. Per liberare Marx da questa eredità statalista noi possiamo almeno iniziare a cercare di comprendere il mondo dal punto di vista «dcl movimento reale che si sta svolgendo sotto i nostri occhi”. (Manifesto del Partito Comunista).

NOTE

1. B.Moore (1966) Social Origins of Democracyand Dictatorship, Boston.

2. A.Ulam (1960) The Unfinished Revolution, New York.

3. A.Gershenkron (1962) Economic Backwardness in Historical Perspective, Boston.

4. E. Preobrazhensky (1971) La nuovaeconomia, Milano, capitolo II.

5. Si veda Struttura economica e sociale della Russia d’oggi(1976), Edizioni il Programma Comunista, Milano.

6. Si veda Storia della sinistra comunista(1964), Edizioni il Programma Comunista, Milano.

7. L’esposizione matura sul legame tra questione agraria e capitalismo si trova in A.Bordiga (1979) Mai la merce sfamerál’uomo: la questione agraria e la teoria della rendita fondiaria secondo Marx, Firenze.

8. Confronta “Bilan d’une revolution” in Programme communiste, nn.40-41-42, Ottobre 1967-Giugno 1968.

9. L’evoluzione della previsione di Bordiga di una grossa crisi mondiale nel 1975 è presentata in F.Livorsi (1976) Amadeo Bordiga, Editori Riuniti, Roma, pp.426-444.

10. Per una analisi puntuale della critica di Bucharin a Preobrazhensky, vedi “Bilan d’une revolution”, pp.139-140. Contro i superindustrialisti di sinistra Bucharin sosteneva che la classe operaia sarebbe stata “costretta a costruire un apparato amministrativo colossale… II tentativo di sostituire tutti i piccoli produttori e i piccoli contadini con burocrati produce un apparato cosi colossale che le spese per il suo mantenimento sono incomparabilmente piú grandi delle spese improduttive dovute alle condizioni anarchiche della piccola produzione: in definitiva, l’intero apparato economico dello stato proletario non solo non facilita ma anzi ostacola lo sviluppo delle fonze produttive. Esso porta direttamente all’opposto di ció che si prefiggeva”.

11. L’aspetto ‘bucharinista’ della valutazione di Trotsky della sinistra statinista dopo il 1928 e rilevato in “Bilan d’une revolution”, op. cit. , p.148.

12. Questo intervento fu fatto al Sesto Comitato Esecutivo allargato del Komintern nel 1926, Ibidem, p.38.

13. Sulla natura capitalista del kolkhoz, confronta “Bilan d’une révolution”, pp.172-179.

14. II concetto di Bordiga di ‘rivoluzione doppia’ è disseminato in tutti i suoi scritti. Per un esempio si confronti A.Bordiga (1975) Russie et revolution dans la theorie marxiste, Spartacus, p.192 e seguenti.

15. V.I.Lenin (1921) “Sull’imposta in natura (Importanza della nuova politica e sue
condizioni)” in Opere Complete, volume 32, pp.309-344, presenta 1’analisi di Lenin della
relazione tra capitalismo di piccoli produttori e capitalismo di stato nel 1921.

16. Le formulazioni, molto liriche, di Trotsky sulla crescita delle forze produttive nello ‘stato
operaio stalinista si trovano nella sezione di apertuta de La rivoluzione tradita.

17. Questa è Ia formulazione di «Bilan d’une revolution”, p.95.

18. Citato in L. Grilli (1982) Amadeo Bordiga: capitalismo sovietico e comunismo,Milano, p.282.

19. L.Trotsky (1968) La rivoluzione tradita, Roma, p.8.

20. Confronta M.Schactman (1962), BureaucraticRevolution, New York, per una piú completa esposizione di questo punto di vista.

21. Confronta A.Bordiga, Russieet revolution dans la theorie marxiste, pp.226-297, per una analisi dell’evoluzione del pensiero di Marx sulla comune russa e la perdita da parte della Russia della ‘chance storica’ di saltare la fase capitalista.

22. Sul profondo coinvolgimento di Marx nel problema dell’agricoltura russa negli ultimi dieci anni della sua vita, confronta il saggio di T.Shanin “Late Marx” in T.Shanin ed. (1983), Late Marx and the Russian Road, New York. Vedi anche J.Camatte “Bordiga et la revolution russe: Russie et necessite du communisme” in Invariance, anno VII, serie II, num 4.

23. La lettera di Marx del novembre 1877 è pubblicata in tedesco in M.Rubel ed. (1972), Marx-Engels: Die russische Kommune, pp.49-53.

24. Vedi nota 22.

25. Le analisi del fascismo italiano del periodo 1921-24 da parte della corrente di Bordiga, senza dubbio in parte opera di Bordiga stesso, si trovano in Communisme et fascisme (1970), Ed. Programme Communiste, Parigi.

26. Come Marx disse nel Manifesto, ii comunismo non e un ideale che deve essere realizzato, al Contrario esso non e “nient’altro che il movimento reale che si sta svolgendo sotto i nostri occhi.” Per un’analisi del comunismo come movimento reale confronta J.Barrot (1972) Le mouvementcommuniste, Ed. Champ Libre, Parigi.

27. Per una critica del formalismo che consegue alla visione del problema del socialismo come un problema di ‘forme di organizzazione’, confronta ii saggin di J.Barrot (1972) «Contribution a’ la critique de l’ide’ologie ultra-gauche (Leninisme et ultra-gauche)s in Communisme et question russe, Ed. de la Tete de Feuilles, Parigi, pp.139-178.

28. Questo è elaborato da L.Grilli, op. cit., p.38.

29. Un parallelo nella stessa Russia fu la ‘leva di Lenin’ attraverso la quale il partito fu inondato da membri malleabili, inesperti o semplicemente carrieristi facilmente manipolati dagli stalinisti contro la Vecchia Guardia. La controparte internazionale di questa trasformazione nell’ Internazionale Comunista furono figure come Cachin nel PCF oppure Thaelmann nel KPD.

30. Sulla nascita dei paesi di nuova industrializzazione e il loro impatto sull’ideologia dominante, confronta N.Harris (1986) The End of the Third World, Penguin, Harmondsworth.

31. Sulla capitalistizzazione dell’agricoltura inglese, vedi R.Brenner (1985) “The Agrarian Origins of European Capitalism” in T.H.Ashton e C.H.E.Philpin (a cura), The Brenner Debate, Cambridge University Press, Cambridge, pp.217-327.

32. Sulla tradizione mercantile e ilsuo impatto confronta R.Szporluk (1988) Communism and Nationalism. Karl Marx vs. FriedrichList, Oxford.

33. Per una discussione dell’impatto post-1873 della depressione agricola confronta H.Rosenberg (1967) Grosse Depression und Bismarckzeit, Berlino.

34. L’ultrasinistro olandese Herman Gorter confusamente, ma correttamente, già nel 1921 colse l’assenza della questione agraria per i lavoratori occidentali come l’essenza della differenza tra la rivoluzione russa e ogni possibile rivoluzione nell’occidente, una differenza minimizzata da Lenin nel sun L’estremismo malattia infantile del comunismo. Confronta H.Gorter (1921) Offener Brief an den Genossen Lenin, Berlino.

35. R.Dunayevskaya (1975), Philosophy and Revolution, New York, capitolo 3.

36. K.Marx (1969), II Capitale: Libro I capitolo VI inedito, Firenze.

37. Confronta ii pamphlet del gruppo francese Negation (1975), Lip and the Self-Managed Counter-Revolution, (tradotto in inglese da Black and Red, Detroit).

38. Rita di Leo (1970) Gli operai e il sistema sovietico, Bari, capitolo 1, fornisce una buona analisi dell’uso sovietico del volume I del Capitalecome un manuale da cui furono poi sviluppate le categorie del processo di pianificazione.

Po mnohá desetiletí chápali revoluční marxisté společenskou realitu Sovětského svazu, Číny a jiných takzvaně “socialistických” společností jako negaci Marxova projektu emancipace pracující třídy a lidstva. Mnoho teoretiků, počínajíc Rosou Luxemburgovou a jejím spisem Ruská revoluce z roku 1918, kterou následovali Mattick, Korsch, Bordiga, Trockij, Schachtman nebo C.L.R. James (abychom jmenovali alespoň pár), věnovalo své hlavní síly uchopení velké “ruské otázky”: pro marxisty měla porážka ruské revoluce a mezinárodní úspěch stalinismu specifický význam. Zdá se, že škála pohledů, která se v této debatě rozvinula, potvrzuje především charakteristiku Winstona Churchilla, dalece vzdáleného marxismu i levici, pro nějž byl sovětský systém “rébusem zahaleným v záhadě tajemství.” Současní dědicové teorií “degenerovaného dělnického státu,” “státního socialismu,” “byrokratického kolektivismu,” “státního kapitalismu” či “přechodné společnosti” mají všichni své analýzy a výklady (z nichž mnohé měly za úkol spíše utěšit své autory) “pádu” východního bloku po roce 1989. S mírným optimismem charakteristickým pro marxiánskou tradici měla většina těchto proudů sklon předpokládat (tak, jako to činil i autor tohoto textu), že hlavním soupeřem skomírající stalinistické byrokracie v boji o moc bude revoluční pracující třída, konečně bojující za skutečný socialismus. Několik z nich předvídalo (zejména, ale nejen, trockisté, podle nichž východní blok zdánlivě spočíval na základech nadřazených západu), že tímto hlavním soupeřem nebude v poststalinistické době revoluční marxismus, ale slepě prozápadní neoliberalismus inspirovaný von Hayekem a Miltonem Friedmanem, a znovu ožívající autoritářské pravicové proudy meziválečného období (přičemž by v obou proudech zaujímali přední pozice bývalí stalinisté). A dokonce ještě méně jich předvídalo, že zánik sociálních základů stalinismu bude znamenat vážnou krizi marxismu samotného. Jelikož si krize východního bloku nevyžádala sověty a dělnické rady, ale populismus ve stylu krev a půda, vražedný nacionalismus, regionalismus, náboženský fundamentalismus a antisemitismus (autoritářské proudy, které, pokud jde o soustředění protitržních nálad a kritiky MMF, mají velký náskok před jakoukoli zbývající levicovou opozicí), stává se víc než kdy předtím jasnější, že nejkoncepčnější pojetí , která jsou revolučním marxistům, ať z východu či západu, dostupná, pro porozumění světovým dějinám od roku 1917, potřebují nutně přezkoumat.

Následující článek byl napsán jako skromný příspěvek k tomuto přezkoumání. Předkládá ke zvážení málo známé názory italského marxisty Amadea Bordigy (nejvíce si jej můžete pamatovat, pokud vůbec, jako jednoho z “ultralevičáků” osočovaných Leninem v Dětské nemoci levičáctví v komunismu), na povahu Sovětského svazu a obecněji zvažuje tezi, že agrární otázka, která byla pro Bordigu při charakteristice kapitalismu fundamentální, je aktuálním, málo diskutovaným klíčem k dějinám sociální demokracie i stalinismu, klíčem k dějinám dvou deformací marxismu, které dominovaly 20. století. Předkládá tezi, že evropská (a především německá) sociální demokracie sama, dokonce i tehdy, když hovořila zdánlivě marxistickým jazykem, byla etatistickým překroucením marxiánského projektu, a spíše školou pro vyšší stádium kapitalismu, pro vznikající keynesiánský sociální stát. Tento text tvrdí, že tím, co dnes mizí, je dlouhá etatistická oklika na cestě k emancipaci dělnické třídy, která byla vlastně spíše o substituční buržoazní revoluci, jež měla industrializovat zaostalé země, než o socialismu či komunismu. A konečně tvrdí, že jakékoli udržování tradičního růžového pohledu na historickou německou sociální demokracii před triumfem “revizionismu” musí vést k naprosto bezvýchodné situaci a k absenci vize pro současné období. Dějiny, které vždy předstihují teorii, odstraňují trosky etatistického odkazu sociální demokracie a stalinismu. Dnes je otázka, jak se marxiánský projekt od 60. let 19. století dále mohl zaplést s etatistickým projektem osvícenského absolutismu a s jeho verzí Aufklaerung, naléhavější než kdy jindy. A ještě naléhavější je samozřejmě otázka, jak se z toho může vyprostit.

Pokusy zaměřit se na stěžejní agrární otázku v sovětské zkušenosti jsou samy o sobě těžko nové. Osoby jako Barrington Moore se v rámci akademických kruhů na tuto otázku soustředily již dávno. Ale nálada 60. let, kdy se Moorova kniha objevila, se stále ještě velmi hodně soustředila na průmyslový rozvoj jako podstatu kapitalismu a protože se zdálo, že jinak je Moore jen ozvěnou vybledlejší verze Trockého teorií o permanentní revoluci a kombinovaném a nerovnoměrném rozvoji, neměla jeho práce na marxistickou diskusi žádný zvláštní dopad. Adam Ulam, který byl marxismu dokonce ještě vzdálenější, psal během studené války, že skutečným obsahem marxistického hnutí byla agrární otázka. Jeho cílem bylo diskreditovat “marxismus” (který ztotožňoval se sovětskou ideologií) tím, že ukáže, že je produktem nedostatečného rozvoje a nikoli kapitalismu. Gerschenkron, historicky daleko bohatší než Ulam, se rovněž zdá být Trockého stínem.

Bezpochyby nejdůležitější knihou 20. století, která ovlivnila marxistické názory na agrární otázku uvnitř revolučního antistalinistického prostředí, byla Nová ekonomika od Preobraženského, která je, ať má jakékoli vady, podstatná pro pochopení osudu mezinárodní levé opozice. Preobraženského pojetí “socialistické akumulace” prostřednictvím rolnictva je pak velmi zavázáno Akumulaci kapitálu od Rosy Luxemburgové. Preobraženskij tvrdí, že “dělnický stát” může vědomě a humánně realizovat to, co historicky kapitalistický stát realizoval slepě a krvavě – transformaci agrárních malovýrobců v tovární dělníky. (Na Stalinovi zůstalo, aby vědomě a krvavě realizoval tuto transformaci.)

Na okraji této diskuse, která se dotýká většiny západní levice, byly myšlenky fascinující postavy Amadea Bordigy. Jakožto první generální tajemník PCI a spolu s Gramscim její nejdůležitější zakladatel, byl Bordiga posledním západním revolucionářem, který vynadal Stalinovi do tváře (v roce 1926), že je hrobařem revoluce a přežil, aby tento příběh mohl vypravovat. Téhož roku byl z PCI vyhnán a vzal s sebou několik tisíc “bordigistů”. V roce 1928 “Italská komunistická levice” (jak si říkali) zvolila Trockého “hlavou mezinárodní levé opozice” a pak následovala dlouhá výměna názorů mezi Bordigou a Trockým, která celkově skončila naprostým neúspěchem zhruba v letech 1931-32. Bordiga je však jedním z nejoriginálnějších, nejbrilantnějších a naprosto opomíjených marxistů tohoto století. (Jeho odkaz nemohla poválečná PCI nikdy tak rozmělnit, aby se stal stravitelnějším, jako to učinila v případě Gramsciho.) Během války zůstal v Itálii (jakmile jej Kominterna obvyklým způsobem vypudila a zostudila, nechal jej Mussolini na pokoji a on se věnoval kariéře inženýra). Ale v jistém smyslu se Bordigovo dílo stává opravdu zajímavým tam, kde jde o současnost, teprve až po II. světové válce. Až do roku 1970 žil ve faktické obskurnosti a dokonce ještě napsal i pár článků o náhlém výbuchu roku 1968. Podle něj bylo jeho poválečným posláním zachránit “teoretické poučení” ze světové revoluční vlny v období 1917-1921. Jako téměř všichni antistalinističtí revolucionáři v roce 1945, i on cítil, že to vyžaduje vyrovnat si účty s “ruským tajemstvím,” a napsal tři knihy (do angličtiny nebyly nikdy přeloženy, jsou ale ve francouzštině) o ruské revoluci a sovětské ekonomice. Rovněž napsal třísvazkovou historii Italské komunistické levice (termín označující jeho vlastní frakci; tato historie naneštěstí končí rokem 1921) a řadu drobných pamfletů a pojednání. Většina jeho materiálů je nabubřelých a nečitelných, ale rovněž stojí za to dát si tu práci a přečíst je. Neobvyklá a zvláštně současná je na Bordigových názorech jednoduše jeho teorie, že kapitalismus rovná se agrární revoluce. Tento pohled pravděpodobně rozvinul v období před rokem 1914. Některé z jeho nejrannějších článků jsou o postojích francouzských a italských socialistů k agrární otázce. Sledovat Bordigovu trajektorii není vždy snadné. Věřil v “revoluční anonymitu,” hnusil se mu kult osobnosti a často nepodepisoval svá díla, včetně jeho knih. Bordigistické zhodnocení ruské revoluce vyšlo v roce 1967 pod názvem Na okraj 50. výročí října 1917. Je to něco, co stojí mimo universum diskursu konvenčních polemik Stalin-Trockij-(státní kapitalismus) v USA, Británii, Francii a Německu. (Bordiga například nikdy nepoužívá termín “státní kapitalismus” a zřídka používá i termín “Sovětský svaz,” protože si uvědomuje, že sověty tam byly zničeny již dávno.) Pro něj to byl prostě ruský kapitalismus, který nebyl nijak nápadně odlišný od jakéhokoli jiného kapitalismu. Bordiga měl osvěžující touhu “derusifikovat” hlavní zájmy mezinárodního revolučního hnutí.Říkal, že dělnické hnutí bylo již dříve v dějinách (tj. Ludvíkem Napoleonem po roce 1848) rozvikláno kontrarevolucemi a že v případě Ruska se tedy nejedná o nic zvláštního. Na druhé straně to, že po 25 let byla hlavním předmětem jeho zájmu ruská ekonomika, je v rozporu s tímto sang froid. (Dále je zajímavý fakt, že v roce 1945 předpověděl dlouhé období kapitalistické expanze a dělnického reformismu, které mělo, počínaje rokem 1975, skončit další světovou krizí.) Bordigova analýza Ruska (kterou vyvinul po roce 1945) je následující. Zatímco jeho frakce naprosto podporovala ve frakčním boji 20. let Trockého – převážně z důvodů vztahujících se k zahraniční politice SSSR/Kominterny – bordigistická analýza se z definitivně “bucharinistických” důvodů distancovala od superindustrializační strategie Levé opozice. Po roce 1945 měl dojem, že pouze něco jako Bucharinova strategie má jakousi naději na zachování internacionálního revolučního charakteru režimu (což bylo pro Bordigu důležitější než ruská industrializace), protože by nezničila bolševickou stranu. Bucharin během frakčního boje v letech 1924-28 říkával, že provedení Trockého levičácké “superindustrializační” strategie by mohla realizovat jen ta nejelefantiáznější státní byrokracie, kterou kdy dějiny viděly. Když Stalin ukradl program levice a uvedl jej do praxe, naprosto potvrdil Bucharinova slova, jak Trockij sám dvojsmyslně uznal poté, co většina jeho frakce kapitulovala před Stalinem. Bordiga bral myšlenku mezinárodního charakteru revoluce a sovětského režimu snad ještě vážněji než Trockij. Pro něj byla myšlenka “socialismu v jedné zemi” groteskním opovržením vším, za čím marxismus stál, což samozřejmě byla. Ve své závěrečné konfrontaci se Stalinem v Moskvě roku 1926 Bordiga jako demonstraci nadnárodní reality dělnického hnutí navrhl, že by Sovětskému svazu měly společně vládnout všechny komunistické strany světa. Netřeba říkat, že tento požadavek přijal Stalin se svými přáteli chladně.

To je ale jen začátek. Bordigova díla o kapitalistické povaze sovětské ekonomiky se, na rozdíl od spisů z pera trockistů, do velké míry soustředí na agrární sektor. Chtěl ukázat, že v kolchozech (družstevní farmy) a sovchozech (státní farmy přímo s námezdní prací) existují kapitalistické sociální vztahy. Zdůrazňoval, jaké množství zemědělské produkce záviselo na malých parcelách vlastněných soukromníky (psal v roce 1950) a poměrně přesně předpověděl, v jakém poměru začne Sovětský svaz dovážet pšenici poté, co bylo Rusko v letech 1880-1914 tak velkým vývozcem.

Důvody vedoucí Bordigu k tomu, že snižoval význam průmyslového sektoru a zdůrazňoval zemědělství, jak jsem řekl, vycházely z teoretických a strategických zájmů, které byly ještě staršího data než ruská revoluce. Ještě jednou: pro Bordigu byl kapitalismus především agrární revolucí, kapitalizací zemědělství. Kvůli těmto zájmům Bordiga ocenil Bucharina jinak než typičtí revoluční oponenti stalinismu. Zavedl novátorské rozlišování mezi Leninem a Trockým. Většina lidí, kteří rozlišují mezi Leninem a Trockým, jsou stalinisté a maoisté. Ale Bordiga stalinisty zcela převezl. Používajíc jednu z Leninových formulací, Bordiga ruskou revoluci nazval “duální revolucí,” v níž politické uchopení moci proletariátem umožnilo dovršení úkolů buržoazní revoluce, především zničení předkapitalistických sociálních vztahů v zemědělství. Velkým prototypem onoho druhého procesu byl bezpochyby srpen 1789 ve Francii. Trockisté vždy říkali, že v srpnu 1917 “se Lenin stal trockistou,” když akceptoval teze o permanentní revoluci. Ale Lenin s Trockým v nuancích vlastně nesouhlasil a to se odhalilo v jeho formulacích z let 1920-22 o povaze nového režimu, především ve všech jeho pozoruhodných proslovech ke stranickému sjezdu v roce 1921, v jeho polemice proti první dělnické opozici a jejímu obvinění, že sovětský stát je “státním kapitalismem”. Lenin v odpovědi řekl, že státní kapitalismus by byl ohromným krokem vpřed z bodu, v němž se Rusko nacházelo, což byl kapitalismus malých výrobců s politickou stranou dělnické třídy kontrolující stát. Jakmile byl podle Bordigy tento politický výraz dělnické třídy zničen stalinismem, zůstal již jen kapitalismus malých výrobců. Když Lenin na počátku dvacátých let používal termín “dělnický stát s byrokratickými deformacemi,” bylo to naprosto odlišné, než když Trockij použil ten samý termín v roce 1936. Není možné ani nezbytné rekapitulovat zde celou evoluci toho, kdo co řekl o této otázce. To, co se skrývá za těmito odlišnými strategickými a taktickými soudy, jsou dvě protikladné koncepce marxismu. Důležité je to, že pro Trockého a trockisty permanentní charakter revoluce zamrznul ve “vlastnických formách” a později se vyjadřoval růstem produktivních sil. Pro Bordigu byl růst produktivních sil toliko důkazem buržoazního charakteru sovětského fenoménu. Postavil stalinismus na hlavu tvrzením, že Trockého problémem nebylo jeho “podcenění” rolnictva, ale jeho přecenění možnosti, že rolníci a agrární revoluce malovýrobců by mohly mít cokoli společného s proletářskou revolucí.

V Bordigově pojetí byli Stalin a později Mao, Ho atd. “velcí romantičtí revolucionáři” v duchu 19. století, tj. buržoazní revolucionáři. Cítil, že stalinistické režimy, které nastoupily svoji existenci po roce 1945, byly jen rozšířením buržoazní revoluce, tj. vyvlastněním pruské junkerské třídy Rudou armádou, skrze její zemědělskou politiku a skrze rozvoj výrobních sil. Na teze francouzské ultralevicové skupiny Socialisme ou Barbarisme, která denuncovala režim po roce 1945 jako státně kapitalistický, Bordiga odpověděl článkem Avanti Barbati!(Kupředu, barbaři!), který zdravil buržoazně revoluční stránku stalinismu jako jeho jediný skutečný obsah. (Člověk ani nemusí souhlasit s Bordigou, aby uznal, že to bylo daleko promyšlenější hledisko než tupost trockistické analýzy po roce 1945, která viděla stalinisty ve východní Evropě, Číně či Indočíně jako třesoucí se “reformisty” dychtivé zaprodat se imperialismu.)

Předností Bordigova hlediska vzhledem k Trockého hledisku je především veškerá jeho kritika domněnky, propašované do trockismu i do díla těch, kteří se trockismu zbavili, že Stalin a stalinismus představují “střed” mezi bucharinistickou pravicí a trockistickou levicí. Lze si pouze představit, jak mohlo vítězství bucharinistické “pravice” v debatě o industrializaci uškodit mezinárodnímu dělnickému hnutí více, než jak skutečně uškodil triumf stalinistického “středu.” Jenže každý, kdo si přeje rýsovat nekritickou linii marxistické kontinuity skrze Trockého po roce 1924, tiše akceptuje toto “pravo-levé” spektrum a jeho důsledky.

Trockij v roce 1936 napsal: “Socialismus demonstroval svoje právo na vítězství ne na stránkách Das Kapital… ale v řeči oceli, betonu a elektřiny.” Tím, že rozšířil teorii permanentní revoluce od vytvoření sovětů (1905, 1917) k formám státního vlastnictví a k rozvoji výrobních sil samých (tj. důkazem deformovaného socialistického charakteru režimu je jeho schopnost rozvíjet průmysl v “éře imperialistického úpadku”), představuje Trockij vrchol toho, o čem mluvím, když říkám že marxismus Druhé a Třetí internacionály má charakter “substituční buržoazní revoluce”.

Pováleční trockisté (za něž Trockij samozřejmě nenese odpovědnost) považovali industrializaci stalinistických režimů během období, kdy třetí svět nevykazoval nikde žádné známky rozvoje, za definitivní důkaz jejich deformovaného socialistického charakteru. Bordiga proti tomuto postoji řekl: “Komunismus se nebuduje.” Úkol “rozvoje výrobních sil” není úkolem komunistů. Rovněž dodal: “Je naprosto pravda, že se v Sovětském svazu budují “základy socialismu”.” Právě to byl pro něj důkaz buržoazního charakteru režimu.

Jedním důležitým příkladem proudu, který se vymanil z prostalinistické zaujatosti trockismu, aniž by prozkoumal odkaz frakčního boje 20. let, byla schachtmanistická tradice a její “byrokraticko kolektivistická” analýza. Přinejmenším verze této analýzy ze 40. let 20. století spatřuje ve stalinismu světovládnou dynamiku protivníka socialismu, který na celou jednu epochu vystřídá kapitalismus, což dějiny nedávno vyvrátily. Schachtmanovská kritika navíc klade všechen důraz na otázku “demokracie,” která je pro ni vším podstatným. Socialismus je fakticky pojímán jako “demokratický kolektivismus,” takže jeho absence a absence povrchu kapitalistických forem musí být “byrokratickým kolektivismem.” Jinými slovy, celý nesouhlas této tradice se stalinismem a potom s trockismem se točí kolem faktu, že co se stalo v Rusku po roce 1917 či 1921, bylo antidemokratické. Tento fakt byl samozřejmě ohromně důležitý, ale takto se tiše akceptuje celá “linie kontinuity” procházející skrze Trockého a skrze Lenina v Trockého podání a ignoruje se Bucharinovo nahlédnutí k jádru věci a jeho předpověď ohledně státu. Jinými slovy, celá tato perspektiva (schachtmanovská tradice velmi zapomíná na marxiánskou kritiku politické ekonomie) uvažovala v kontrapunktech byrokracie – demokracie a tudíž si do sebe, stejně jako Trockij, propašovala celou teorii “úkolů” buržoazní revoluce, které se vloudily do marxismu Druhé a Třetí internacionály. Až na Bordigu nikdo z protistalinistické revoluční levice neuvedl samotné úsilí “rozvíjet produktivní síly” jako důkaz, že Sovětský svaz nebyl nějakým druhem dělnického státu; pro trockisty to samozřejmě je definitivní důkaz, v kontextu znárodňování a plánování, že SSSR dělnickým státem byl.

U toho však Bordiga neskončil. Bordiga, jakožto inženýr, předvedl jistou teoretickou přísnost, která byla jednak popouzející a jednak efektivní v tom, že mu dovolovala vidět věci odlišně. V podstatě věřil, že “komunistický program” byl jednou pro vždy stanoven Marxem a Engelsem v roce 1847 v Manifestu a potvrzen v následujícím roce tím, že se v dělnickém hnutí ve Francii a jinde objevil komunistický proud. V zásadě si myslel, že Marx s Engelsem vypracovali “neměnnou” metodologii a že “inovátoři” se vždy dříve či později projeví jako šikovní buržoazní Filištíni směřující k bernsteinismu či něčemu podobnému. Ale toto dojemné lpění na principech vytyčených v roce 1848 jej vedlo k šokujícím závěrům o celé jedné dimenzi marxistické tradice, která – opět – povětšinou upadla v zapomnění. Bordiga věřil, že vše důležité bylo o ruské otázce řečeno do Marxovy smrti v roce 1883. Totiž: Marxova korespondence s narodniky ze 70. let 19. století, dva krychlové metry poznámek o ruském zemědělství, které Marx do své smrti zanechal (Marx nedokončil Kapitál, protože v posledních deseti letech jeho života jej fascinovala agrární otázka v Rusku) a různé nové předmluvy k Manifestu a jiné spisy z období let 1878-1883, které reflektují jeho zájem o Rusko. (Míru tohoto zájmu dokonce zatajoval před Engelsem, který běsnil, když se dočetl, že práce na ruské otázce byla pravým důvodem nedokončení Kapitálu.) Pro Bordigu bylo důležité to, že Marx objevil ruskou občinu a víra, kterou Marx choval v letech 1878-1881, že na základě občiny může Rusko doslova přeskočit kapitalistickou fázi dějin, že tak může dokonce učinit za absence revoluce na západě a že rolnictvo, před kapitalizací zemědělství, může být pro tento proces stěžejní. Marx napsal (ve slavném dopise Věře Zasuličové), že “Jestli Rusko půjde cestou, kterou nastoupilo po roce 1861, promarní tu největší šanci přeskočit všechny fatální alternativy kapitalistického režimu, jakou kdy dějiny nějakému lidu nabídly. Jako všechny ostatní země i Rusko se bude muset podřídit neúprosným zákonům tohoto systému.” Do své smrti se Marx rozhodl, že Rusko tuto šanci promarnilo, a také to ruským narodnikům řekl. Bordiga předcházející citát chápal jako marxistický odkaz o “ruské otázce” a “celém tom krvavém procesu kapitalistické akumulace” – proroctví, které naplnil Stalin. Na 80 či 90 let celá tato stránka Marxova vztahu k Rusku povětšinou zapadla do zaprášených archívů a poznámek pod čarou, byť v letech nedávno minulých ji oživily osobnosti jako Jacques Camatte a Teodor Shanin.

Těžko můžeme Bordigu poctivě vykreslit, aniž bychom zmínili jeho postoj k demokracii. Sám se hrdě označoval za “antidemokrata” a věřil, že v tomto je zajedno s Marxem a Engelsem. (Souvislost antidemokratismu s agrární otázkou objasníme.) Bordigovo nepřátelství k demokracii nemělo nic společného se stalinistickým gangsterstvím. Fašismus a stalinismus Bordiga dokonce chápal jako vyvrcholení buržoazní demokracie! Demokracie pro Bordigu znamenala především manipulaci se společností jako s beztvarou masou. Proti ní Bordiga stavěl “diktaturu proletariátu,” vykonávanou komunistickou stranou založenou v roce 1847 a postavenou na principech a programu formulovaných v Manifestu. Často odkazoval na duch Engelsovy poznámky, že “v předvečer revoluce budou všechny síly reakce proti nám pod heslem “ryzí demokracie”.” (Tak jako v roce 1921 každý frakční oponent bolševiků, od monarchistů po anarchisty, opravdu volal po “sovětech bez bolševiků.”)

Bordiga se absolutně stavěl proti myšlence, že revoluční obsah je produktem demokratického procesu plurality názorů. Ať je jakkoli problematická, ve světle historie posledních 70 let je zásluhou této perspektivy zdůraznění faktu, že komunismus (stejně jako všechny sociální formace) je především o programovém obsahu vyjadřovaném skrze formy. Podtrhuje fakt, že pro Marxe komunismus není ideálem, kterého se má dosáhnout, ale “reálným hnutím” zrozeným ze staré společnosti se souborem programových úkolů. V atmosféře Nové levice 60. let 20. století, v níž se prakticky mělo za to, že “ekonomické otázky” odstranila “společnost blahobytu,” se debata točila kolem kontrapunktů byrokracie – demokracie a “forem organizace”, což vedlo k metodologickému formalismu, který byl málo platný, když po roce 1973 ekonomická krize změnila všechna pravidla boje. Když byl v jiných souvislostech Bordiga tlačen k tomu, aby identifikoval kapitalistickou třídu ve svém ruském kapitalismu, řekl, že existuje ve skulinách ruské ekonomiky jako formující se třída. Pro něj byla idea “státního kapitalismu” nesmyslem, protože stát mohl být jen zprostředkovatelem zájmů nějaké třídy; neboť domnívat se, že “stát” může třeba ustavovat způsob výroby, by bylo opuštěním marxismu. Pro Bordigu byl Sovětský svaz společností na přechodu ke kapitalismu.

Tato kritika formalismu měla opět politické konsekvence. Byla spojena s Bordigovým pojetím úlohy komunistické strany. Bordiga rezolutně oponoval obratu Kominterny doprava v roce 1921; jakožto generální tajemník PCI odmítl realizovat strategii “jednotné fronty,” kterou přijal třetí sjezd. Jinými slovy odmítl sloučit nově vytvořenou PCI, které dominoval “bordigismus,” s levým křídlem PSI, od nějž se právě odtrhla. Bordiga měl úplně odlišný názor na stranu než Kominterna, která se již přizpůsobovala revolučnímu odlivu, jenž se ohlásil v roce 1921 anglicko-ruskou obchodní dohodou, Kronštadtem, zavedením NEPu, zákazem frakcí a porážkou březnové akce v Německu. Pro Bordigu byla strategie západoevropských KS pro boj s tímto odlivem, která spočívala ve vstřebání masy levicových sociálních demokratů skrze “jednotnou frontu,” úplnou kapitulací před obdobím kontrarevolučního odlivu, které podle něj nastávalo. To byla podstata jeho kritiky demokracie. Zdálo se totiž, že Kominterna dělá všemožné programové ústupky levicovým sociálním demokratům právě ve jménu “dobytí mas.” Pro Bordigu byl program vším a verbířské pojetí počtu členů ničím. Úlohou strany v období odlivu bylo uchránit program a pokračovat v agitační a propagandistické práci až do dalšího přílivu a ne program rozředit a štvát se za efemérní popularitou. S touto koncepcí se lze přít, protože může vést k uzavřenému světu sekty, kterou se bordigisté nesporně stali. Má však zásluhu na zdůraznění jiné pravdy, k níž bylo trockistické křídlo mezinárodní levé opozice a jeho dědicové slepí: když v polovině 20. let 20. století “masové” strany mimo Rusko schlamstly stalinismus i s navijákem, základy tomu položil již obrat v roce 1921. Abychom pochopili toto, nemusíme ještě nutně akceptovat Bordigovo anti-demokratické hledisko: úplně opominul a odmítnul se zabývat rolí sovětů a dělnických rad v Rusku, Německu a Itálii. Ale co se týče “sociologických” důsledků jednotné fronty z roku 1921 pro budoucnost západních komunistických stran – pro jejich “bolševizaci” po roce 1924 – měl Bordiga pravdu a Kominterna se mýlila. Protože historicky sociální základna stalinismu, který vznikl po roce 1924, do západních komunistických stran většinou vstoupila díky taktice “jednotné fronty” z roku 1921. Bordiga nahlédnul rok 1921 (namísto roku 1927, kdy byl poražen Trockij) jako počátek fundamentální degenerace ve světovém komunistickém hnutí, aniž by upadl toliko do prázdného volání po “větší demokracii.” Abstraktní formální perspektiva byrokracie/demokracie, s níž trockistická tradice zpracovává toto klíčové období v dějinách Kominterny, pozbyla jakéhokoli obsahu. Bordiga se po celý svůj život nazýval leninistou a nikdy nepolemizoval proti Leninovi přímo, ale jeho naprosto odlišné chápání vývoje v roce 1921, jeho dopadů na Kominternu a jeho opozice vůči Leninovi a Trockému v otázce jednotné fronty osvětluje bod zlomu, který dědicové trockistického křídla mezinárodní levé opozice z 20. let 20. století obecně zatemňují.

Bordigova myšlenka, že kapitalismus rovná se agrární revoluce, je klíčem k 20. století. Rozhodně je klíčem k téměř všemu, co levice nazývala ve 20. století “revoluční”, a je klíčem ke znovupromyšlení dějin marxismu a jeho pletek s ideologiemi industrializujících se zaostalých oblastí světové ekonomiky.

Bordiga samozřejmě neposkytuje klíč k “derusifikaci” optiky, kterou mezinárodní revoluční hnutí nazírá svět. Avšak jeho soustředění se na agrární otázku, je-li dále rozvíjeno, takový klíč poskytuje. Ještě uprostřed 70. let 20. století byla “ruská otázka” a její implikace nevyhnutelným “paradigmatem” politických perspektiv na levici v Evropě i USA a přesto se nám dnes, o patnáct let později, tato otázka jeví jako pradávná historie. Bylo to politické prostředí, v němž se studium zápisů z dějin ruské revoluce a Kominterny měsíc po měsíci od roku 1917 do roku 1928 jevilo jako klíč k celému univerzu. Pokud někdo prohlásil, že věří, že ruská revoluce byla poražena v roce 1919, 1921, 1923, 1927 či 1936 nebo 1953, mohli jste získat dobrou představu o tom, co si asi myslí o všech dalších politických otázkách světa: o povaze Sovětského svazu, Číny, o povaze KS světa, o povaze sociální demokracie, o povaze odborů, jednotné frontě, lidové frontě, národněosvobozeneckých hnutích, o estetice a filozofii, vztahu strany a třídy, o významu sovětů a dělnických rad či o tom, zda měla, co se imperialismu týče, pravdu Luxemburgová nebo Bucharin.

Stačí jen vypočítat velké události světových dějin od roku 1975, abychom viděli, jak hluboce se změnil způsob, jakým nazíráme na svět. Stačí pouze evokovat realitu 80. let 20. století v thatcherovské Británii, v Reaganově Americe, v Gorbačovově Rusku, v Tengově Číně, tj. realitu neoliberální (v duchu von Hayekově a von Misesově) přílivové vlny, která se převalila přes etatismus sociální demokracie, stalinismu, keynesiánství a bonapartismu třetího světa. Důkladná znalost ruské revoluce od roku 1917 do roku 1928 a z ní odvozený “světonázor” se zdají být chabým vodítkem k vývoji Číny po roce 1976, k Rusku za Gorbačova, ke vzniku nově se industrializujících zemí, k čínsko-vietnamsko-kambodžské válce, ke kolapsu západoevropských komunistických stran, k totální pravicové kooptaci britské Labour Party, americké Democratic Party a německé SPD, k Mitterandově evoluci směrem k neoliberalismu, či ke vzniku významných “protietatistických” proudů dokonce i v merkantilistických režimech jako třeba Mexiko či Indie. Na tento seznam lze právem doplnit i dělnické hnutí v Polsku se silnou dávkou klerikálního nacionalismu a oživení fundamentalismu v islámu, judaismu i křesťanství, deindustrializaci, supermoderní technologie a zmaloburžoaznění. Žádná z těchto událostí nediskredituje marxismus, diskreditují však fakticky univerzální sklon západní levice nazírat na realitu ještě v 70. letech 20. století optikou odvozenou z ruské revoluce a jejího osudu.

Nejlepší z hrdinských fází německé sociální demokracie a ruského bolševismu nemohou stačit jako rukověť k této nové realitě, i když – na první pohled – důsledný “příslušník třetího tábora” nikdy neměl žádné iluze o etatistických politických formacích, které jsou od 70. let 20. století v úpadku. Přesto takový “příslušník třetího tábora,” který akceptoval Leninův Imperialismus a souvislosti dalších prognóz z prvních tří sjezdů Kominterny, se stalinisty sdílel pod povrchem skryté předpoklady o neschopnosti světového kapitalistického trhu industrializovat jakoukoli část třetího světa a vznik nově se industrializujících zemí jej uvrhnul do stejného zmatku jako stalinisty. Zmatek však panuje i na hlubší úrovni, zmatek, který zasahuje do samého srdce revoluční identity odvozené z II. a III. internacionály. Neboť “zmapujeme-li” si militantní masové komunistické strany, nebo režimy, které v letech 1920-1975 existovaly v Evropě, zjistíme, že se téměř přesně překrývají s mapou osvíceneckých despotických států v letech 1648-1789. To znamená: Francie, Německo, Rusko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko (nejdůležitější skandinávská komunistická strana, jediná, která přežila II. světovou válku, aniž by se stala sektou). Masové komunistické strany schází v Británii, Spojených státech, Holandsku, Švýcarsku (a anglofonních “kolonistických státech” jako Austrálie, Nový Zéland, Kanada). Zřejmou výjimkou je Komunistická strana Itálie (PCI). Itálie s jejími důležitými místními merkantilistickými městskými státy ale zplodila prototypy osvíceneckého absolutistického státnictví a zdá se, že regionální bašty PCI korelují s odlišnými regionálními zkušenostmi během historické fáze starodávného režimu. A konečně PCI po roce 1956 byla a stále je tou nejvíce “sociálně demokratickou” z velkých komunistických stran západu. Což je samozřejmě důvod, proč je jedinou, která zbyla.

Souvislostí mezi výskytem osvíceneckého despotického státu v roce 1648 a masové komunistické strany či stalinistického státu v roce 1945 je agrární otázka. Tyto státy, jejichž prototypem byla Francie, vznikly, aby uspíšily kapitalizaci zemědělství. Ať už vědomky, či nevědomky, provedly se svým rolnictvem něco podobného, jako s ruskými rolníky prováděl od roku 1928 sovětský stát a co prováděly liberální kapitalistické režimy v 19. století. Skrze daně osvícenecké absolutistické státy okrádaly rolníky jakožto zdroj akumulace. Tyto metody byly reakcí na úspěšné občanské společnosti, které již byly zřízeny v “kalvinistických” zemích, a jejichž úspěch spočíval na dřívější kapitalizaci zemědělství – především a předně v Anglii. Kapitalismus je především agrární revolucí. Než je možné vybudovat průmysl a města a mít městské dělníky, je nezbytně nutné revolucionizovat zemědělskou produktivitu tak, aby vznikal přebytek a aby se pracovní síla mohla osvobodit od půdy. Tam, kde tento proces nebyl završen do roku 1648 (konec třicetileté války a tedy náboženských válek), musel být proveden seshora ze strany státu. Tím se vytvořila kontinentální merkantilistická tradice, která po francouzské revoluci přetrvala až do 20. století jako vyspělejší merkantilismus. Tato tradice charakterizovala Druhé císařství Louise Napoleona (1852-1870) a především Bismarckovo Prusko a Německo, kterému Prusko dominovalo. Obzvláště Německo, po jeho sjednocení v roce 1870, napodobovali všichni “opoždění modernizátoři” na celém světě, Ruskem počínaje.

Zde se můžeme zaměřit na rámec vytýčený Barringtonem Moorem (který jsme si právě dali do souvislostí): 60. léta 19. století byla fundamentálním souběhem událostí. Během nich došlo k občanské válce v USA, ke sjednocení Německa, sjednocení Itálie, k emancipaci nevolníků v Rusku a k restauraci dynastie Meidži v Japonsku. Navíc bychom mohli dodat průmyslový rozvoj Francie za Druhého císařství a vznik Třetí republiky, ale to už je podružné. Zdá se, že pokud se nějaká země “vnitřně nereorganizovala” do roku 1870, neměla šanci dostat se v roce 1914 do “úzkého kruhu” výrazně industrializovaných zemí. Za druhé, z oněch pěti zmiňovaných zemí (Francii opět odložme bokem) ve čtyřech do roku 1933 vznikly totalitní/autoritářské merkantilní státy. Jedině ty z velkých zemí, které participovaly na první severoatlantické kapitalistické ekonomice (Británie, Francie, USA), unikly v 30. letech 20. století autoritářským merkantilním řešením a z těch pěti, které se reorganizovaly v 60. letech 19. století, se to povedlo pouze USA. (Jedná se o důležité vodítko k stěžejnosti předindustriální dějinné zkušenosti.) Proč byla 60. léta 19. století tak zjevně významným bodem? Odpověď zní zřejmě takto: světová krize v roce 1873 a zejména zemědělská krize. Když USA, Kanada, Argentina, Austrálie a Rusko vstoupily na světový trh s obilím jakožto velkovývozci, v podstatě se tak nanovo obnovila kontrapozice z roku 1648: všechny kontinentální státy se v reakci na zemědělskou krizi let 1873-1896 musely uchýlit k protekcionismu, aby si udržely svá národní zemědělství. Nejdůležitějším příkladem je německá aliance průmyslníků a junkerů “Železo a žito” z roku 1879, která finalizovala podmanění německého kapitalismu a liberalismu ze strany pruského/německého státu, kterému dominovali junkeři. Podobné scénáře ale byly rozehrány i ve Francii, na Iberském poloostrově, v Itálii a v rakouskouherském císařství. Příchod USA, Kanady, Argentiny a Austrálie na světový zemědělský trh na více než jedno století narýsoval linii kolem tehdejšího jádra vyspělého kapitalistického rozvoje. V roce 1890 již ale bylo levnější přivézt obilí lodí z Buenos Aires do Barcelony, než je převážet 100 mil vnitrozemskou dopravou. Zemědělské sektory kontinentálních merkantilistických států se tak staly mezinárodně neživotaschopné. Dopadu tohoto stavu věcí na vývoj dělnického hnutí se ale zatím nedostalo takové pozornosti, jakou by zasluhoval.

Podle revoluční tradice socialismus/komunismus v podstatě vyrostl z exploze třetího stavu po francouzské revoluci: z Babeufa, enragés a dalších radikálních živlů, které stály nalevo od jakobínů; a především z revoluce v roce 1848 ve Francii i ve zbytku Evropy (včetně chartistů, kteří svého vrcholu v Anglii dosáhli právě roku 1848). Dějiny vypadají přesvědčivě: linie z let 1793-1794 až k rokům 1917-1921 vede z Francie do Německa a Ruska, a to v podobě francouzských revolucí v letech 1830, 1848 a Komuny; v podobě vzestupu SPD až do roku 1914; v podobě ruských roků 1905 a 1917; a vrcholí neúspěšnou světovou revoluční vlnou let 1917-21, kdy se téměř revoluční situace objevily v Německu, Itálii, Anglii, Španělsku a k povstaleckým stávkám došlo ve všech ostatních koutech světa. Tato vlna je vrcholem “klasického dělnického hnutí.” C.L.R. James hovoříval o nutnosti rekonstituovat dějinný moment rozpadu německo-ruské fronty v letech 1917-1918, tj. o tom, že v neúspěchu německé revoluce a v porážce světové revoluční vlny dosáhla světová revoluce svého doposud nejpříznivějšího okamžiku. Tato trajektorie je rámcem ortodoxie Lenin-Trockij. Kdyby bývala německá revoluce zachránila Rusko před izolací, 20. století by nabralo zcela odlišný kurs. Tento pohled na dějiny byl velmi užitečným “heuristickým nástrojem,” s jehož pomocí se dalo vyhnout všem léčkám sociální demokracie, stalinismu, maoismu a víry v třetí svět. Žít v této tradici, ať už jako trockista, příslušník třetího tábora, nebo ultralevičák, znamená poměřovat dějiny z hlediska německých a ruských sovětů v letech 1917-1921. Pro historické hodnocení to vůbec není špatný metr; rozhodně je to lepší měřítko než keynesiánský sociální stát, stalinistické úspěchy během první pětiletky, nebo na práci náročné zemědělské komuny v Číně coby představa socialistické společnosti. Vede ale do slepé uličky. Vede nás k tomu, že se na dějiny díváme jako bychom byli stratégové Kominterny v roce 1920, kteří přemýšlí, jak navázat na středo a východoevropské revoluce proti Hohenzollernům, Habsburkům a Romanovcům tam, kde se zastavily. Jenže tyto revoluce odděluje od současnosti dějinná propast a jejich duální charakter. Duální povaha říjnové revoluce spočívala v tom, že byla revolucí, v níž se pod vedením dělnické třídy realizovaly historické úkoly buržoazní revoluce a po níž stalinistická kontrarevoluce zcela zardousila její proletářský politický obsah. Nekriticky rýsovat “kontinuální” linii skrze Lenina a Trockého, jakožto Marxovy exaktní pokračovatele na počátku dvacátého století, dělat z ruské revoluce prubířský kámen 20. století (“dějinný bod zlomu, kdy k žádnému zlomu v dějinách nedošlo,” jak to někdo nazval) znamená “přijmout” celý pohled na dějiny, před rokem 1917 i po něm. Především to znamená akceptovat mytologii, že německá sociální demokracie byla až do nějakého data – ať už do roku 1890, nebo 1898, či 1914, kdy se SPD zmocnil “revizionismus” – revoluční marxistickou formací. Je-li v základech náhledu osvíceného “tím nejlepším z německé sociální demokracie a ruského bolševismu” alespoň jeden jediný mýtus, jenž se nyní stal problematickým, jsou jím právě ony růžové brýle skrze, které je nazírána raná SPD. Díky tomuto růžovému pohledu mohla mezinárodní levici kolonizovat Aufklaerungoptika, která má svůj původ ve státním úřednictvu osvíceneckých despotických států.

Tuto slepou uličku můžeme pozorovat na několika rovinách. Začněme “vulgárním” nemarxistickým materialismem, který byl každodenním chlebem klasického dělnického hnutí, které se původně soustředilo kolem SPD a později kolem bolševické strany a II., III. a IV. internacionály.

Tolik lidí – třeba Lukacs, Korsch atd. – se poté, co objevili Rukopisyz roku 1844, Grundrisse, hegelovské “otisky prstů” v Kapitálu, Teze o Feuerbachovi, ptalo, jak se mohl klasického dělnického hnutí zmocnit “vulgární marxismus”? Proč předkantovský materialismus (tj. materialismus, který, na rozdíl od Marxova, ještě neprošel dialogem s německým idealismem a s Feuerbachem) tolik připomíná materialismus anglofrancouzského osvícenství z 18. století, tj. ideologii buržoazní revoluce? Jak můžeme dojít k marxistickému vysvětlení historické hegemonie vulgárního marxismu, když marxismus rovnou odmítá psychologické a moralistické soudy, že se “zastávaly špatné ideje”? Odpověď ale zřejmě není až tak komplikovaná: jestliže se materialismus klasického dělnického hnutí, soustředěného v letech 1860-1914 kolem SPD a rozšířeného ruskou revolucí, gnozeologicky příliš nelišil od revolučního materialismu buržoazního charakteru, pak musí platit, že klasické dělnické hnutí ve střední a východní Evropě bylo nástavbou buržoazní revoluce. Zaujmeme-li pozici obdivovatelů heroické rané SPD, pak si jen ztěží můžeme představit jiné vysvětlení, které by dávalo smysl. Konec konců, nedostali jsme se zase tak daleko od Trockého teorie o kombinovaném a nerovnoměrném vývoji: tam, kde je buržoazie slabá a nedokáže vzít starobylý režim útokem, připadá tento úkol dělnické třídě. (Trockij se ale snažil sám sebe přesvědčit, že tato dělnická třída provádí socialistickou revoluci.) Tento “vulgární marxismus” poskytoval “světonázor” vyjádřený v populárních pamfletech starého Engelse a ve spisech Bebela, Kautského, Wilhelma Liebknechta, prerevizionisty Bernsteina a Plechanova – šedých eminencí II. internacionály, které vyškolily Lenina a bolševiky. Nikdy bychom neměli zapomínat, že Lenin Kautského a ortodoxní “střed” SPD prohlédl teprve až v letech 1910-1912 a v roce 1914 nemohl uvěřit zprávám v novinách, že SPD hlasovala pro válečné úvěry. Tak blízké mu tyto vlivy byly. Imperialismus napsal, aby vysvětlil kolaps SPD. Trockij později přidal “absenci revolučního vedení,” aby vysvětlil poválečnou porážku v západní Evropě. Leninův portrét od Raye Dunayevské, jak se v září 1914 řítí do knihovny v Zurichu, aby si přečetl Hegelovu Logiku a mohl tak pochopit debakl SPD, může a nemusí být apokryfický; nicméně “pozdní Lenin” neměl na oficiální marxismus po roce 1917, včetně IV. internacionály, žádný dopad. Filozofickým názorům Lukacse a Korsche se Kominterna v roce 1923 vysmála. V intelektuálně důvtipnějších kruzích americké levice uprostřed 60. let 20. století (před vlnou překladů z francouzštiny, němečtiny a italštiny po roce 1968) byla snad nejsofistikovanějším dostupným anglickojazyčným textem o otázce filozofického pozadí marxismu kniha Towards an Understanding of Karl Marx od Sidneyho Hooka. Nebyla to ničí vina; byla to pouhá reflexe faktu, že dopad objevu Marxových raných spisů, skutečné míry, kterou je zavázán Hegelovi, kritiky vulgárního materialismu v Tezích o Feuerbachovi a děl jako Grundrisse překročil kroužky odborníků teprve až v 50. a 60. letech 20. století. To ale muselo mít nějaký historický důvod; nešlo jen o to, co, kdy a kde se vydalo (Grundrisse, například, poprvé vyšlo německy v pouhých 200 kusech v Moskvě roku 1941).

Klíčem k tomuto ideologickému anachronismu v dějinách marxismu a dělnické třídy ale zcela jasně nemůže být, jak jsme si již výše řekli, tvrzení, že “zastávali špatné ideje.” Odpověď musí ležet v hlubších rovinách dějin akumulace a jejího mezinárodního vlivu na tvarování třídního boje. A právě zde bordigistická tradice opět odkryla perspektivy, které byly celkově v debatách 60. a 70. let 20. století poměrně marginální, perspektivy, které podle mého mínění propojují agrární otázku, periodizaci kapitalistické akumulace, skutečnou dějinnou úlohu sociální demokracie a bolševismu a historickou souvislost mezi osvíceneckým absolutismem 17. století a masovými komunistickými stranami ve století dvacátém.

Nejzajímavější perspektivou sloužící k osvětlení těchto otázek byla perspektiva “neobordigistů,” francouzských proudů ovlivněných Bordigou, ale ne otrocky. Ti nejlepší z nich se pokoušeli o syntézu Bordigy, který si historického významu sovětů, dělnických rad a dělnické demokracie nevšímal a veškerý důraz kladl na stranu, s německou a holandskou ultralevicí, která dělnické rady glorifikovala a vše, co se po roce 1917 nepovedlo, vysvětlovala “leninismem.”

Na ústředním místě byl pro všechny tyto francouzské proudy jeden Marxův text, který v dlouhodobé perspektivě může být důležitější než všechny ostatní nové materiály, které začaly vycházet na světlo v 50. a 60. letech 20. století: tzv. Nepublikovaná šestá kapitola svazku I Kapitálu. Proč ji Marx vyňal z původní verze svazku I, se neví. Jedná se ale o materialistickou Fenomenologii mysli. Deset stránek postačí k vyvrácení althusseriánského tvrzení, že Marx ve svém “pozdním období” na Hegela zapomněl. Potvrzení kontinuity s Hegelovou metodou je zde ale to nejmenší. Fundamentálními kategoriemi rozpracovanými v textu je rozlišování mezi absolutní a relativní nadhodnotou a mezi tím, čemu Marx říká “extenzivní” a “intenzivní” fáze akumulace, které korespondují s “formální” a “reálnou” dominací kapitálu nad prací. Seznamováni jsme s nimi jen velmi teoreticky. Marx se je nepokouší aplikovat na dějiny obecně. Ale francouzská ultralevice začala kapitalistické dějiny periodizovat přesně podle těchto rozlišení. “Extenzivní” a “intenzivní” fáze dějin kapitalismu nejsou marxistickým unikátem; jako deskriptivní pomůcky je používali i buržoazní ekonomičtí historikové. Jeden proud toto rozlišení shrnul v samotné jeho esenci takto: “fáze, která zpochybňuje dělníka, aby ponechala pouhého proletáře.” V této větě je obsaženo odsouzení celé Gutmanovy školy nových dějin práce. Přechod k “intenzivní” akumulaci se v 6. kapitole prezentuje jako “redukce práce na tu nejobecnější kapitalistickou formu abstraktní práce” – zhuštěná definice pracovního procesu masové výroby 20. století ve vyspělém kapitalistickém světě. Nové dějiny práce jsou jednou dlouhou nostalgickou písní za fází formální dominace.

Nepublikovaná šestá kapitola rovněž vrhá světlo na “renesanci Hegela” v marxismu a na to, proč se seriózní zájem o Marxovo hegeliánské pozadí poprvé objevil v Německu 20. let 20. století (Lukacs, Korsch, Frankfurtská škola), kdežto ve Francii zavládl teprve až v 50. letech 20. století. Vulgární marxismus se vlastně ve Francii stal módní ideologií – mezi inteligencí – teprve ve 30. a 40. letech 20. století, tj. za Lidové fronty a za odboje. Čím si vysvětlit tuto díru 30 let mezi Francií a Německem? Odpovědí očividně musí být velká převaha Německa v průmyslovém rozvoji ve 20. letech 20. století, kterému Francie začala konkurovat v 50. letech 20. století. Zdá se, že je tu jistá spojitost mezi “hegelianizovaným” marxismem a podmínkami, které jsme nazvali “intenzivní akumulací” a “reálnou dominací.” Rovněž je zvláštní, že Itálie měla sofistikovanou, mnohem “germanizovanější” marxistickou kulturu již dlouho před Francií. I to musí nějak souviset se statutem Itálie coby politického “opozdilce,” oproti participaci Francie v první severoatlantické kapitalistické ekonomice a v buržoazní revoluční vlně let 1770-1815. Jakobínská tradice ve Francii, vyjadřovaná skrze racionalismus spojený s Comtem, Saint Simonem a Guesdem, skrze Jaurého kantovský idealismus, či skrze racionalismus dokonce i anarchistické tradice (s její vírou v antiklerikalistickou vědu), nebo konečně skrze “positivism laique et republican” Třetí republiky, zůstala pod úrovní postkantovského německého myšlení. Itálie se “germanizovala” v 90. Letech 19. Století; Francie teprve ve 30. a 40. letech 20. století.

Leninova a Trockého tradice dělí dějiny kapitalismu na dvě fáze, separované I. světovou válkou, která inaugurovala “epochu imperialistického úpadku.” Teoretické zdroje této teorie pocházejí z diskuse o “monopolním kapitálu” před I. světovou válkou: Hobson, Hilferding, Lenin. Na celou jednu epochu ji zpopularizoval Leninův Imperialismus. Kapitalismus za rozkvětu II. internacionály vypadal jinak než systém, který se popisoval v Marxovi (nesmíme zapomínat, že svazky II a III byly dostupné až od 80. a 90. let 19. století; poměr většiny socialistických militantů k “marxistické ekonomii” vycházel ze svazku I a ještě realističtější je, že se odvozoval od populárních pamfletů jako Mzdy, ceny a zisky). Zdálo se, že kapitalismus se posunuje z “konkurenčí” či “laissez-faire” fáze do fáze kartelů, monopolů, imperialistického státního poručnictví, vzniku finančního kapitálu, závodů ve zbrojení, koloniálních krádeží půdy: všechny tyto prvky Hilferding zhruba v roce 1910 označil jako “organizovaný kapitalismus.” I. světová válka značila bod zlomu. Ruská revoluce ukázala, že, řečeno Leninovou frází, “proletářská revoluce číhá za každou stávkou” a období 1917-1921 to zdánlivě jedině potvrzovalo. Pak po efemérní stabilizaci přišla v roce 1929 světová krize, fašismus, stalinismus a II. světová válka, po níž pak následovaly nepřetržité národněosvobozenecké války. Kdo by mohl v roce 1950 popřít, že se jedná o “epochu imperialistického úpadku?” Tento velmi reálný fenomén stmelil celý světonázor, poprvé kodifikovaný v počátečních letech Kominterny: a to kontinuitou s kautskyánským vulgárním marxismem z období před rokem 1914, charakterizací epochy “monopolním kapitálem,” kterou nejdovedněji vyjádřil Bucharin, Trockého teoriemi o permanentní revoluci a o kombinovaném a nerovnoměrném vývoji a charakterizací epochy sjezdem jakožto epochy “imperialistického úpadku.” Takové alespoň bylo zestručněné vyjádření tohoto dědictví, když znovu ožilo v těch nejlepších pokusech na přelomu 60. a 70. let o navázání na revoluční potenciál německo-polsko-ruského koridoru let 1905 a 1917-1921. Tato periodizace moderních dějin umožňovala pohlížet na svět “z Moskvy roku 1920” a tak se opět stalo tolik stěžejním a tolik implikujícím rozmotat dějiny ruské revoluce a Kominterny v letech 1917-1928. V těchto dějinách se nalézal kámen mudrců, ať už trockistický, schachtmanovský, či ultralevičácký. Jednalo se o hledisko těch, kdo ještě v polovině 70. let 20. století neměly žádné iluze o sociální demokracii, stalinismu, nebo bonapartismu ve třetím světě, tj. těch, kdo jim oponovali z pozice revoluční dělnické demokracie v podobě sovětů/dělnických rad. Na jedné rovině se to až do poloviny 70. let 20. století zdálo jako dokonale logické vysvětlení světa. Cožpak k nejvyšším projevům revolučního dělnického hnutí nedošlo v Německu a Rusku? Cožpak od té doby vše nebylo katastrofou a byrokratickou noční můrou?

Bordiga tento postoj ale předjímal, když někdy v 50. letech 20. století napsal, že “jen proto, že sociální evoluce v jedné zóně (čímž měl na mysli Evropu a USA) vstoupila do předposlední fáze, tak ještě nemusí být to, co se děje jinde na planetě, sociálně nezajímavé.” Pro onen světonázor (který v té době sdílel i autor tohoto textu) bylo totiž to, co se dělo jinde na planetě, skutečně sociálně nezajímavé. Kdo by mohl americkým nebo evropským dělníkům vážně nabízet jako vzor Čínu, nebo Severní Koreu, či Albánii, nebo národněosvobozenecká hnutí a jejich státy? Ale takový názor, byť správný, byl neadekvátní.

Proč?

Protože ignoroval dvě skutečnosti, které již byly v polovině 70. let 20. století v plném proudu: dvojí pohyb industrializace třetího světa a technologicky intenzivního (“high tech”) vývoje ve vyspělém sektoru, který se právě chystal zřítit na hnutí dělnické třídy na západě, na němž spočívala celá dřívější perspektiva. V roce 1970, uprostřed euforie stalinistů, maoistů a třetího světa nad rolnicko-byrokratickými revolucemi, bylo správné a revoluční obracet se k dělnické třídě západu jako k jediné třídě, která by doopravdy mohla skoncovat s třídní společností. Tehdy bylo nezbytné odmítnout žvásty o stěžejnosti třetího světa stejně, jako je dnes nezbytné odmítnout jejich (značně oslabené) pozůstatky. Změnou, k níž od té doby ale došlo, je samozřejmě vznik reálných dělnických hnutí v samotném třetím světě – Jižní Korea je posledním a nejdůležitějším příkladem – díky deindustrializaci západu a industrializaci třetího světa (dvě strany téže mince). Až do poloviny 70. let svět vypadal v podstatě tak, že se dal extrapolovat z výše načrtnutého raného, heroického pohledu Kominterny. Země, které byly v roce 1914 jádrem světového průmyslu (západní Evropa, USA a Japonsko), jím byly ještě i tehdy. Jak již bylo dříve řečeno, pokud se nějaká země “vnitřně nereorganizovala” do 60. let 19. století, pak v roce 1914 nebyla v “průmyslovém klubu” a nebude v něm ještě ani circav roce 1975. Dále, procento dělníků v průmyslové výrobě vyspělých průmyslových zemí, které dosáhlo vrcholu circa 45% v Německu a Anglii circa v letech 1900-1914, se ve vyspělé kapitalistické zóně jako celku začátkem 70. let stále ještě blížilo tomuto číslu. Co se mezitím změnilo? Vyspělý kapitalistický svět zcela jasně prošel dělením své pracovní síly, kdy (velmi zhruba) v letech 1900-1914 pracovalo 45% v průmyslu, 45% v zemědělství a 10% ve službách a najednou bylo v průmyslu 40-45%, v zemědělství 5-10% a ve službách 40-45% (a to se ani nezmiňujeme o vzniku rozsáhlého zbrojírenského sektoru, který na přelomu století teprve sotva vznikal). Co to naznačovalo? Naznačovalo se tím, že “příběh” kapitalistického rozvoje zněl následovně. V letech 1815-1914 fáze “klasického” či “konkurenčního” kapitalismu – systém tehdy primárně transformoval rolníky v dělníky, alespoň tedy v Anglii, USA, Francii a Německu. V období po roce 1914 (ve skutečnosti začalo circa roku 1890) nová fáze “organizovaného” kapitalismu, “monopolní” kapitalismus, “epocha imperialistického úpadku” dále decimovala venkovské obyvatelstvo západního světa (a Latinské Ameriky, Karibiku, jižní Evropy a Afriky), ale proč? Namísto toho, aby dále expandovala průmyslovou pracovní sílu, využila hodně zvýšené produktivity stagnujícího procenta pracovní síly k podpoře neustále se rozrůstajícího “sektoru služeb” (a zbrojírenské výroby). Abychom se ale vrátili k základnímu tématu, tak komunistické strany začínají erodovat a jsou přemoženy integrovaným sociálně demokratickým typem stran právě v době, kdy se zemědělská populace dotyčné země redukuje na triviálních 5-10% pracovní síly. K tomu došlo například za posledních 15 let ve Francii a Španělsku.

A v Portugalsku k tomu nedošlo právě proto, že drobné zemědělství zůstává velmi významným procentem portugalské pracovní síly. Takové je i pozadí transformace PCI. A v severní Evropě a Spojených státech k tomu došlo již dávno. A konečně se jedná o striktní paralelu s problémy, s nimiž se setkali ve východní Evropě a Sovětském svazu, když byla završena “extenzivní” fáze akumulace a bylo na čase přistoupit k intenzivní fázi, do níž západ vstoupil přes krizi let 1914-1945. V krátkosti, od osvíceneckého absolutismu 17. století až po komunistické strany 20. století, jde o problematiku extenzivní fáze akumulace – o transformaci rolníků v dělníky. Definitivně se tím implikuje, že společnost je plně kapitalistická teprve tehdy, až je v zemědělství zaměstnáno jen triviální procento pracovní síly, tj., že společnost je plně kapitalistická jedině tehdy, když přejde od extenzivní/formální fáze k intenzivní/reálné fázi akumulace. To ve stručnosti znamená, že ani Evropa ani Spojené státy nebyly v roce 1900 tak kapitalistické, jak se socialistické hnutí domnívalo a že klasické dělnické hnutí – jeho mainstream – bylo předně a především hnutím, které kapitalismus pohánělo do jeho intenzivní fáze.

Shrnuto, kapitalismus znamená především agrární revoluci.

Agrární otázka měla v dějinách mezinárodní levice nespočet významů. Povstala v souvislosti s rolnickými revolucemi, které doprovázely francouzskou a ruskou revoluci; s kapitalizací zemědělství na jihu USA prostřednictvím občanské války; s krizí zemědělství po roce 1873; s vyprázdněním evropského venkova po II. světové válce. Nepochybně se jedná o závažně se lišící fenomény, které by se neměly přezíravě házet do jednoho pytle. Zaměřme se ale na intenzivní akumulaci související s redukcí zemědělské pracovní síly na 5-10% obyvatelstva jakožto na definici “plně kapitalistické” společnosti. Plně kapitalistickým zemědělstvím je mechanizované zemědělství v americkém stylu. V tomto smyslu nebyla “agrární otázka” vyřešena roku 1789 ve Francii, ale v letech 1945-1973. Souvislost mezi zemědělstvím a intenzivní akumulací v průmyslu spočívá v redukci nákladů na potravu, coby procenta z dělníkova spotřebního účtu, čímž se v centru masové výroby 20. století vytváří kupní síla pro trvalé spotřební zboží (třeba pro automobil).

Shrňme si to a pak se ještě jednou vraťme k Bordigovi a neobordigistům. Vulgární marxismus byl ideologií středo a východoevropské inteligence, která se spojila s dělnickým hnutím v bitvě za dokončení buržoazní revoluce (marxismus II. a III. internacionály). Jeho paralela s předkantovským buržoazním materialismem z před roku 1789 není důsledkem nějaké “chyby” (“zastávali špatné ideje”), naopak je to přesný výraz reálného obsahu hnutí, které jej vyvinulo. Tento obsah dává smysl teprve v rámci periodizace kapitalistických dějin, která doplňuje Leninovu/Trockého “epochu imperialistického úpadku” pojmy extenzivní/intenzivní akumulace a formální/reálná dominace. Celá Leninova a Hilferdingova teorie II. internacionály o “organizovaném kapitalismu” a “monopolním kapitalismu” je pak jen okultací přechodu od extenzivní akumulace k intenzivní. “Oficiální marxistický” pohled je tudíž pohledem rodící se státní elity – u moci, nebo mimo moc – jejíž hnutí vyústí v další formu kapitalismu (reálná dominace) a nazve ji “socialismem.”

Takováto analýza je přesvědčivá tím, že se vyhýbá moralizování a nabízí “sociologické” vysvětlení “gnozeologie.” Tedy ještě jednou: znamená to, že tato sociální vrstva zastávala Aufklaerung formu materialismu, protože se jednalo o protostátní úřednictvo v režimu vývoje a že jeho ekonomie, kodifikovaná v leninistické teorii imperialismu, byla i ekonomií této vrstvy. Nejedná se o skutečný marxismus, protože má sklon nahrazovat analýzu výrobních vztahů a sil (definitivně duehringiánskou) analýzou “síly.” Od Lenina a Bucharina, přes Barena a Sweezyho, přes Bettleheima a Amina, až po Pol Pota (při vědomí nesmírné diskontinuity a degenerace, ale i kontinuity) je teorie “monopolního kapitálu” teorií státních byrokratů. Je fundamentálně protidělnická. Reformismus dělnické třídy na západě chápe jako projev superzisků z imperialismu a zatemňuje rozdílnost zájmů státně byrokratické elity a tříd rolníků a dělníků v rozvojových zemích, kde je u moci.

Francouzští neobordigisté, zejména Camatte, ukázali, že především právě v Rusku se marxismus postupně transformoval z teorie o “materiálním lidském společenství,” o reálném hnutí, které se “rodí” ze zralého kapitalismu, v něco, co se “buduje” v zaostalém protokapitalismu. Můžeme to pozorovat na kontrastu mezi “marxistickým postojem” k ruské otázce, jaký v letech 1878-1883 zastával Marx a bolševickou polemikou s poslední fází narodnictví v 90. letech 19. století. Ať už Marx ve své studii o ruské občině, coby možné základně pro okamžitý “skok” ke komunismu, uvažoval nad čímkoli, nikdy by býval nenapsal, tak jak to v roce 1936 učinil Trockij, že “socialismus nyní kapitalismus konfrontuje tunami ocele a betonu.”

Tím není řečeno, že by v Marxově díle nebyla žádná základna tohoto produktivistického diskursu. Jednoduše to znamená, že zásadní rozdíl, který Marxe odděluje od veškerého marxismu II., III. (a IV.) internacionály, spočívá právě v tom, že Marx překročil předkantovský materialismus a daleko se vymyká ekonomii “monopolního kapitálu” vyjadřujícím pohled státního úřednictva na svět. V bitvě mezi Leninem a narodniky v 90. letech 19. století, v bitvě za zavedení tohoto zkráceného “marxismu” II. internacionály do Ruska, se v produktivistickém chóru úplně ztratila celá dimenze marxistické analýzy “ruské otázky” z před roku 1883, kterou odkryl až Bordiga. Lineární, mechanistické potvrzování “pokroku,” čili jádra historického myšlení Osvícenství, které vulgární marxismus převzal do své “stádiovité” teorie dějin, nemá, na rozdíl od Marxe, žádný cit pro ruskou zemědělskou občinu. Pojetí komunismu jako Gemeinwesen (materiální lidské společenství) je potlačeno ve prospěch produktivismu. Jakmile byli u moci, bolševici vzali reprodukční schéma a kategorie svazku I Kapitálu a převedli je do svých příruček pro plánování ekonomiky, aniž by si povšimli, že se jedná o “ricardiánský” popis kapitalismu, který Marx podrývá ve svazku III. Tím se vydláždila cesta pro “oceložroutskou” ideologii stalinistických plánovačů po roce 1928. Mezi Marxem a II. internacionálou, a později bolševiky, leží celá propast projevující se ve “filozofii” a “ekonomii” a tyto rozdíly vyjadřují rozdílné “sociální gnozeologie” zakořeněné v hlediscích dvou odlišných tříd, dělnické třídy a státního úřednictva. Právě v tomto smyslu má význam konstatovat, že to nejlepší z německé sociální demokracie a ruského bolševismu je beznadějně propleteno se státem. Obnovená revoluční vize je již nemůže identifikovat jako přímé dědice, ale jako zajížďku, kterou marxismus splynul s etatistickým diskursem jemu cizím.

Dnes na západě, na rozdíl od revolucionářů v roce 1910, žijeme v totálně kapitalistickém světě. Již není třeba realizovat kapitalizaci zemědělství, před dělnickým hnutím nestojí žádná rolnická otázka. Zároveň ale uprostřed prohlubující se světové ekonomické krize, která dosahuje proporcí krize 30. let 20. století, vyprchaly všechny staré revoluční vize a představa o tom, jak by vypadal pozitivní svět, který by překonal kapitalismus, je ještě nejasnější než kdy dříve. (Příkladů negativních alternativ skýtají nedávné dějiny celou řadu.) Jenže, pochopíme-li s určitostí, že se dnes většinou hroutí odkaz osvíceneckého absolutistického státu a jeho moderních prolongací, pochopíme rovněž, že pojmový aparát, který se až donedávna používal, byl povětšinou aparátem pro dokončení buržoazní revoluce, jenž si vytvořila hnutí, která jednoznačně vedli – reální či potenciální – státní úředníci. Osvobodíme-li marxismus od tohoto etatistického odkazu, můžeme minimálně začít svět chápat z hlediska “reálného hnutí odvíjejícího se před našima očima” (Komunistický manifest).

Bibliografie

Jedním z cílů tohoto článku bylo lépe seznámit anglicky mluvící svět s Bordigovou osobou a idejemi.

Bohužel, řada zdrojů, z nichž tento článek čerpá, byla publikována pouze v italštině či francouzštině obskurními levicovými nakladatelstvími, z nichž mnohá již ani neexistují. Mimo spisy samotného Bordigy jsou tudíž prakticky nedostupné. Čtenáři, kteří by rádi získali Bordigovy dostupné spisy v nejrůznějších jazycích, mohou kontaktovat:

Partito Comunista Internazionale

Via Marnni 30

Schio

Italy

Toto jsou důležité Bordigovy spisy. Strutture economica e sociale de la della Russia d’oggi (Edizioni il programma comunista, 1976) je jeho hlavním dílem o ruské ekonomice. Velká část jej vyšla ve francouzštině pod titulem Russie et Revolution dans la theorie marxiste(Ed. Spartacus, 1975). Storia delta sinistra comunista (Ed. Il programma comunista), dějiny Bordigovy frakce od roku 1912 do roku 1921 se objevily ve třech po sobě jdoucích svazcích, počínaje rokem 1964. Kratšími, ale zásadními teoretickými prohlášeními jsou Proprieta e capitale (Ed. Iskra, Florencie 1980) a Mai la merce sfamera l’umomo: la question agraria e lateoria della rendita fondiaria secondo Marx (Ed. Iskra, 1979). Sbírka některých kratších Bordigových textů ve francouzštině, včetně jeho komentářů k Marxovým Rukopisům z roku 1844, vyšla ve francouzské edici s předmluvou od Jacqua Camatta jako Bordiga et la passion du communisme (Ed. Spartacus, 1974).

Pokud vím, tak o Bordigovi neexistuje žádná vyčerpávající studie. Jsou jen dvě díla, která se vyhýbají těm nejhorším chybám a dřívějším pomluvám: A. de Clementi, Bordiga (Turín, 1971) a životopis od jednoho intelektuála z PCI, Franco Livorsi, Amadeo Bordiga (Řím, 1976). Prezentací Bordigových názorů na ruský fenomén je: Uhana Grilli, Amadeo Bordiga: capitalismo sovietico e comunismo (Milán, 1982). Nejlepším úvodem k Bordigovi a jeho teoriím, které ovlivnily tento článek, je: Jacques Camatte, Bordiga et la revolution russe: Rusie et necessite du communisme v časopise Invariance, ročník VII, řada II, číslo 4. Kritickým hodnocením bordigistické frakce je dílko La Gauche Communiste d’Italie, které v roce 1981 vydal Courant Communiste International. Celkovým “bordigistickým” pohledem na ruskou revoluci a její důsledky je speciální trojčíslo Programme communista, Bilan d’une revolution (čísla 40, 41, 42, říjen 1967-červen 1968), což byl teoretický časopis jedné z tehdy soupeřících bordigistických stran. Zda názory vyjadřované v tomto vydání napsal, či schválil sám Bordiga, se mi zjistit nepodařilo.

Dalšími dvěmi zajímavými díly, které z Bordigy kriticky čerpají, jsou: Jean Barrot, Le mouvement communists (Ed. Champ Libre, Nfis, 1972) a Jacques Camatte, Capital et Gemeinwesein: Le 6e chapitre inedit et l’oeuvre economique de Marx (Ed. Spartacus, Paříž 1978).

Řada informací o Bordigovi v době jeho největšího masového vlivu se nachází v kvazioficiálních dějinách Komunistické strany Itálie od Paola Spriana, Storia del Partito comunista italiano, svazek I Da Bordiga a Gramsci (Turín 1967). Toto dílo je třeba stejně jako Uvorsiho dílo používat velmi opatrně.

Tento článek se původně objevil v Critique, číslo 23, 1991.

Přeložili: Jindřich Lukáš a Vadim Barák (zima 2001-2002)

Уже много десятилетий назад революционным марксистам стало ясно, что общественная реальность в Советском Союзе, Китае и других так называемых “социалистических” странах полностью противоречит марксовому проекту освобождения рабочего класса и всего человечества. Многие теоретики - от Розы Люксембург в ее “Русской революции” (1918 г.) до Маттика, Корша, Бордиги, Троцкого, Шахтмана или Джеймса (назовем лишь некоторых) - пытались дать ответ на знаменитый “русский вопрос”: вопрос о том, что означает для марксистов поражение российской революции и международный триумф сталинизма. Суждения, высказаные в ходе дебатов, были настолько различными, что Уинстон Черчилль - которого никак нельзя заподозрить в близости к марксизму и левым - справедливо назвал Советский Союз “загадкой, вдвойне окутанной тайной”. Все нынешние душеприказчики теорий о “переродившемся рабочем государстве”, “государственном социализме”, “бюрократическом коллективизме”, “государственном капитализме” или “переходном обществе” предлагают свои анализы и объяснения краха Восточного блока после 1989 г. - многие из них самоутешения ради. С типичным для марксистской теории умеренным оптимизмом большинство из этих течений (как и я сама) полагали, что главным соперником обреченной на гибель сталинистской бюрократии будет революционный рабочий класс, который теперь, наконец, поведет борьбу за подлинный социализм. Никто - и менее всего троцкисты, полагавшие, будто социальные основы Восточного блока превосходят те, которые существуют на Западе - не предвидел, что за сталинизмом последует не революционный марксизм, а слепой прозападный неолиберализм в духе Хайека и Фридмана и возродившиеся право-авторитарные течения межвоенной эпохи (при чем сталинисты будут играть крупную роль в обоих из них). Тем более никто не ожидал, что ликвидация социальных основ сталинизма повергнет в глубокий кризис сам марксизм. Но поскольку кризис Восточного блока вызвал к жизни не появление рабочих Советов, а популизм “крови и почвы”, убийственный национализм, регионализм, религиозный фундаментализм и антисемитизм (авторитарные течения, которые неустанно перехватывают у остатков левой оппозиции возможность направить в свое русло движения против МВФ и рынка), становится ясным более чем когда-либо, что необходимо срочно пересмотреть большинство понятий, с помощью которых революционные марксисты на Востоке и Западе объясняли ход всемирной истории после 1917 г.

Настоящая статья призвана внести в это скромный вклад. В ней говорится о малоизвестных взглядах итальянского марксиста Амадео Бордиги на сущность Советского Союза. (Сам Бордига, если и известен вообще, то только как “ультралевый”, подвергнутый нападкам Лениным в “Детской болезни левизны”). Обобщенно речь пойдет о тезисе, в соответствии с которым аграрный вопрос (центральный для капитализма, по мнению Бордиги) служит главным, хотя и мало обсуждавшимся ключом к истории обеих крупнейших деформаций марксизма в 20 веке - социал-демократии и ленинизма. Статья должна показать, что европейская (и прежде всего немецкая) социал-демократия, по форме говоря марксистским языком, представляла собой государственническое извращение проекта Маркса и служила скорее школой более высокой ступени капитализма - возникавшего кейнсианского социального государства. То, что сегодня подходит концу, - это длинный этатистский обходный путь в истории освобождения рабочего класса, который скорее связан с заменой буржуазной революции с целью индустриализации отстающих обществ, нежели с социализмом или коммунизмом. Традиционно приукрашенный образ исторической немецкой социал-демократии до триумфа “ревизионизма” несостоятелен, поскольку ведет в тупик. История всегда идет впереди теории и сметает с дороги развалины этатистского наследия социал-демократии и ленинизма. Вопрос о том, как стало возможным, что проект Маркса с 1860-х гг. все глубже и глубже погрязал в этатистский проект просвещенного абсолютизма и его понимания Просвещения, сегодня актуален более, чем когда-либо. Но еще актуальнее вопрос о том, как можно снова освободиться из этой трясины.

Центральная роль аграрного вопроса в Советском Союзе, собственно говоря, не является новой темой. В академических рамках этим уже давно занимался, к примеру, Бэррингтон Мур (1). Но в 60-е гг., когда появилась книга Мура, развитие индустрии все еще считалось важнейшим назначением капитализма; и поскольку Мур предлагал лишь усталый отзвук теорий о перманентной революции Троцкого и о комбинированной и неравномерном развитии, то его работа не оставила заметных следов в марксистской дискуссии. Адам Улам, вообще не будучи марксистом, во времена “холодной войны” писал о том, что действительное содержание марксистского движения - это аграрный вопрос (2). Он стремился таким образом дискредитировать “марксизм” (отождествляемый им с советской идеологией), изображая его продуктом не капитализма, а недоразвитости. И Гершенкрон, давший для исторической науки гораздо больше, чем Улам, также оставлял впечатление тени Троцкого (3).

Ни одна из книг в ХХ в. не оказала более сильного влияния на взгляды марксистов по аграрному вопросу, чем “Новая экономика” Преображенского, которая, несмотря на все свои ошибки, важна для понимания развития международной левой оппозиции (4).Представление Преображенского о “социалистическом накоплении” за счет крестьянства, в свою очередь, в значительной мере восходит к “Накоплению капитала” Розы Люксембург. Преображенский утверждал, что “рабочее государство” сумеет осознанно и гуманно сделать то, что исторически слепо и кроваво сделало государство капиталистическое - а именно, превращение аграрных мелких производителей в фабричных рабочих (оставалось упрекнуть Сталина за то, что он провел этот процесс осознанно, но кроваво).

Интересные идеи Амадео Бордиги остались за рамками этой дискуссии для большинства западных левых. Бордига, первый генсек Компартии Италии (КПИ) и ее важнейший создатель, был последним революционером, сказавшим Сталину в лицо, что тот - могильщик революции (в 1926 г.), и уцелевший. В том же самом году он был исключен из КПИ вместе с несколькими тысячами “бордигистов”. В 1928 г. “итальянская коммунистическая левая” (как она сама себя назвала) избрала Троцкого “лидером интернациональной левой оппозиции”. Но за этим последовала длительная борьба между Бордигой и Троцким, которая около 1931-1932 г. закончилась полным разрывом. Бордига остался одним из самых оригинальных, блестящих и притом забытых марксистов столетия (в отличие от Грамши, Бордига всегда оставался неудобным для КПИ и после Второй мировой войны). Во время войны он оставался в Италии (после того, как Коминтерн в обычном порядке исключил его и подверг нападкам, Муссолини на некоторое время бросил его за решетку, а потом он посвятил себя своей профессии инженера). Но с сегодняшней точки зрения действительно интересно только послевоенное творчество Бордиги. Вплоть до своей смерти в 1970 г. он жил практически в безвестности и успел написать даже несколько статей о революционном движении 1968 г. После войны он считал своей миссией извлечь теоретические уроки из мировой революционной волны 1917-1921 гг. Как почти все антисталинистские революционеры, он в 1945 г. решил, что необходимо разрешить “русскую загадку” и написал три (переведенные на французский язык, но так и не вышедшие по-английски) книги о российской революции и советской экономике . Кроме того, он написал трехтомную историю итальянских левых коммунистов (своей собственной фракции; к сожалению, книга заканчивается 1921 г.) и ряд мелких брошюр и статей (5). Большинство его статей написаны перегруженным и неудобочитаемым стилем, но их чтение стоит затраченного труда. Самое неожиданное и актуальное во взглядах Бордиги - это его теория о том, что капитализм представляет собой аграрную революцию. К этому взгляду он пришел, вероятно, еще до 1914 г.; некоторые из его самых ранних статей посвящены позиции французских и итальянских социалистов по аграрному вопросу.

Следы Бордиги проследить нелегко. Он верил в “революционную анонимность”, ненавидел любой культ личности и часто не подписывал свои тексты и книги. В 1967 г. была опубликована бордигистская оценка российской революции под заглавием “На обочине 50-летия Октября 1917 г.” (6). Она полностью выходит за рамки обычной полемики о Сталине и Троцком (о государственном капитализме) в США, Британии, Франции и Германии. (Например, Бордига никогда не говорил о “государственном капитализме” или о “Советском Союзе”, поскольку Советы там давно уже были разгромлены). Для него существовал просто российский капитализм, существенно не отличавшийся от любого другого.

Бордига старался преодолеть фиксированность интернационального революционного движения на России. Он говорил о том, что рабочее движение в прошлом уже не раз испытывало горечь контрреволюции (например. После 1848 г. с победой Луи-Наполеона), так что Россия не представляет собой ничего особенного. Однако то, что он на протяжении 25 лет был занят исследованием российской экономики, опровергает его хладнокровие. (Интересно, что он в 1945 г. смог предсказать длительный период капиталистической экспансии и рабочего реформизма, который после 1975 г. должен завершиться новым мировым кризисом (7). Анализ России Бордигой выглядел (после 1945 г.) следующим образом. Если во фракционной борьбе 20-х гг. его фракция еще полностью поддерживала Троцкого, главным образом, по причинам, связанным с внешней политикой Советского Союза или Коминтерна, то бордигистский анализ расходился со стратегией “сверхиндустриализации” левой оппозиции, причем исходя, в конечном счете, из “бухаринских” мотивов. После 1945 г. Бордига полагал, что лишь нечто в роде стратегии Бухарина еще оставляло какие-то надежды на сохранение интернационально-революционного характера режима (что было для Бордиги важнее, чем индустриализация России), поскольку она не погубила бы большевистскую партию. В ходе фракционной борьбы в 1924-1928 гг. Бухарин заявлял, что левая “стратегия сверхиндустриализации” Троцкого может быть осуществлена только с помощью самой чудовищной государственной бюрократии, какую только знала история (8). Когда Сталин украл программу левых и осуществил ее, полностью подтвердилось, что Бухарин был прав; Троцкий походя признал это сам, после того как большая часть его фракции капитулировала перед Сталиным (9). Бордига воспринимал идеи интернационального характера революции и советского режима, наверное, еще серьезнее, чем Троцкий; для него идея “социализма в одной стране” была гротескной пощечиной всему тому, за что выступал марксизм, и в этом он был, конечно же, прав. Во время своего последнего столкновения со Сталиным в Москве в 1926 г. Бордига предложил, чтобы коммунистические партии всего мира вместе управляли Советским Союзом в знак наднациональной реальности рабочего движения (10).Нечего и говорить о том, то Сталин и его друзья восприняли это предложение холодно.

Но это было только начало. Работы Бордиги о капиталистической сущности советской экономики в отличие от анализа Троцкого концентрировались в значительной мере на секторе сельского хозяйства. Он стремился показать, что в колхозах и в совхозах, то есть в обыкновенных государственных поместьях с наемным трудом, царят капиталистические общественные отношения (11). Он подчеркивал, что значительная часть аграрной продукции продолжала изготовляться на мелких земельных участках (он писал это в 1950 г.) и довольно точно предсказал, в каких объемах Советский Союз, бывший с 1880-х гг. до 1914 г. крупным экспортером пшеницы, начнет импортировать зерно.

То, что Бордига уделял первостепенное внимание сельскому хозяйству, а не сектору индустрии, вытекало, как уже говорилось, из теоретических и стратегических соображений, которые складывались еще в период до российской революции. Для Бордиги капитализм означал, в первую очередь, аграрную революцию, капитализацию сельского хозяйства. Исходя из этих соображений, Бордига понимал Бухарина совершенно иначе, чем большинство революционных противников сталинизма. Бордига ввел новое различие между Лениным и Троцким. Большинство тех, кто различал Ленина и Троцкого, были сталинистами и маоистами. Но Бордига полностью перевернул постановку вопроса сталинистами. Бордига характеризует российскую революцию ленинским выражением “двойная революция” (12), при которой взятие политической власти пролетариатом сделало возможным осуществление нереализованных задач буржуазной революции, прежде всего разрушения докапиталистических общественных отношений в сельском хозяйстве. Великим прототипом буржуазной революции был, несомненно, август 1789 г. во Франции. Троцкисты всегда заявляли, что Ленин в апреле 1917 г. “стал троцкистом”, поскольку он перенял тезис о перманентной революции. Однако в действительности Ленин придерживался в нюансах другого мнения, нежеди Троцкий. Это проявилось в том, как он в 1920-1922 гг. описывал сущность нового режима, прежде всего, в его знаменитой речи на партийном съезде 1921 г., где он полемизировал с первой рабочей оппозицией и ее утверждением о господстве “государственного капитализма” в Советской России. Ленин отвечал: государственный капитализм был бы шагом вперед в сравнении с нынешним положением вещей; в действительности царит мелкотоварный капитализм, в котором государство контролируется политической партией рабочего класса.

Для Бордиги это значило, что когда это политическое выражение рабочего класса было разрушено сталинизмом, остался только капитализм мелких производителей. Когда Ленин в начале 20-х гг. говорил о “рабочем государстве с бюрократическими извращениями”, он имел в виду совершенно иное, чем Троцкий в 1936 г. Здесь я не могу и стану разворачивать всю историю о том, кто и что говорил по этому вопросу. За различными стратегическими и тактическими оценками скрываются два противоположных представления о марксизме. Важно, что для Троцкого и троцкистов перманентных характер революции был заложен в “формах собственности” и выражался затем в росте производительных сил (13). Для Бордиги рост производительных сил как раз и был доказательством буржуазного характера советского феномена. Он полностью перевернул аргументы сталинистов, говоря, что проблема состоит не в “недооценке” крестьянства Троцким, а в том, что он переоценивал возможность того, что крестьяне и аграрная революция мелких производителей вообще может иметь что-нибудь общего с пролетарской революцией.

Бордига считает Сталина, а позднее Мао, Хо Ши Мина и т.д. “крупными романтическими революционерами” в духе 19 века, то есть буржуазными революционерами (14). Он имел в виду, что возникшие после 1945 г. сталинистские режимы всего лишь продолжали буржуазную революцию (конфискация класса прусских юнкеров Красной армией; аграрная политика; развитие производительных сил). На тезисы французской леворадикальной группы “Социализм или варварство”, в которых режим после 1945 г. был подвергнут критике как государственно-капиталистический, Бордига ответил статьей “Вперед, варвары!”, где приветствовал буржуазно-революционную сторону сталинизма как его единственное подлинное содержание (15). (Не нужно соглашаться с Бордигой, чтобы признать, что эта позиция была последовательнее, чем глупый троцкистский анализ после 1945 г., заявлявший, будто сталинисты в Восточной Европе, Китае или Индокитае - это трусливые “реформисты”, продающиеся империализму).

Прогресс Бордиги по сравнению с Троцким заключается прежде всего в критике проникшего в троцкизм и его ответвления тезиса о том, что Сталин и сталинизм представляли собой некий “центр” между бухаринскими правыми и троцкистскими левыми. Вряд ли победа бухаринских “правых” в спорах об индустриализации причинила больше вреда международному рабочему движению, чем реальный триумф сталинского “центра”. Но тот, кто хотел бы некритически протянуть линию преемственности от Маркса до Троцкого после 1924 г., молчаливо соглашается с этой картиной спектра “слева направо” со всеми последствиями этого.

В 1936 г. Троцкий писал: “Социализм доказал свое право на победу не на страницах “Капитала”…, а языком железа, цемента и электричества” (16). С приложением теории перманентной революции не только к созданию Советов (в 1905 и 1917 гг.), но и к государственным формам собственности и, наконец, к развитию самих производительных сил Троцкий довел до предела марксизм Второго и Третьего Интернационалов, который я охарактеризовала бы как “эрзац буржуазной революции”.

Послевоенные троцкисты (о которых Троцкий, разумеется, не знал) рассматривали индустриализацию сталинистских режимов в то время, когда в Третьем мире нигде не было заметно признаков развития, как окончательное доказательство их “деформированного социалистического” характера. Вопреки этой позиции Бордига заявлял: “Коммунизм не строят”. “Развитие производительных сил” не входит в задачи коммунистов. Он добавлял: “То, что в Советском Союзе строятся “основы социализма” - совершенно верно”. Именно это, по его мнению, и доказывало буржуазный характер режима.

Важным примером течения, которое порвало с просталинистской пристрастностью троцкизма, не исследуя заветы фракционной борьбы 20-х гг., была шахтмановская традиция, утверждавшая, что в Советском Союзе господствует “бюрократический коллективизм”. По меньшей мере в 40-х гг. она приписывала сталинизму всемирную всеобщую динамику (17)и полагал, что сталинизм будет на протяжении целой эпохи вести конкурентную борьбу с социализмом за наследие капитала (что опровергнуто недавней историей). Кроме того, для шахтманианцев всегда речь шла исключительно о “демократии”. Социализм они понимали в принципе как “демократический коллективизм”, так что при отсутствии социализма и капиталистических форм на поверхности существует “бюрократический коллективизм”. Все различие между этой фракцией и сталинизмом, а затем и троцкизмом вращалось вокруг того, что происшедшее в России после 1917 г. или 1921 г. было антидемократическим.Это был, разумеется, важный аспект, однако благодаря такому демократическому взгляду шахтманисты молчаливо переняли всю “линию преемственности” вплоть до Троцкого и Ленина в истолковании Троцкого, игнорируя предсказания Бухарина о бюрократизации государства. Все их мышление (шахтманийская традиция никогда не принимала во внимание марксову критику политической экономии) вращалось, иными словами, вокруг противоречия между бюрократией и демократией. Поэтому она позаимствовала представление Троцкого, заложенное уже во Втором и в Третьем Интернационалах: о том, что буржуазная революция имеет целый ряд “задач”. Никто среди антисталинистских левых, кроме Бордиги, не считал саму попытку “развития производительных сил” доказательством того, что Советский Союз не был рабочим государством ни в какой форме. Для троцкистов эта попытка в рамках национализации и плановой экономики была, естественно, окончательным доказательством того, что он был рабочим государством.

Но Бордига шел еще дальше. Как инженер, он проявил теоретическую строгость, которая могла лишать надежды, но позволяла ему видет вещи с иной стороны. В принципе он верил, что “коммунистическая программа” раз и навсегда была сформулирована в 1847 г. Марксом и Энгельсом в “Манифесте” и нашла свое подтверждение в появлении в 1848 г. коммунистического течения в рабочем движении во Франции и в других странах. По сути он полагал, будто Маркс и Энгельс разработали “неизменный” метод и все “обновленцы” рано или поздно как хитрые буржуазные филистеры придут к бернштейнианству или чему-то подобному. Но это трогательное настаивание на принципах, заложенных в 1848 году, привело его к удивительным выводам относительно целой, тоже почти что позабытой стороны марксистской традиции. Бордига полагал, что все самое основное по российскому вопросу было сказано еще до смерти Маркса в 1883 г. (18).

Большой интерес Маркса к России проявилась в том, что он в 1870-х гг. переписывался с народниками, что после его смерти остались 2 кубических метра записок о сельском хозяйстве России (он не закончил “Капитал”, поскольку последние 10 лет жизни все больше занимался аграрным вопросом в России), а также в различных новых предисловиях к “Манифесту” и другим произведениям в период между 1878 и 1883 гг. (Даже Энгельс не должен был знать, как сильно его интересует Россия, и взорвался от ярости, узнав, что его работа над русским вопросом была истинной причиной того, что Маркс не закончил “Капитал”) (19)

Самым важным для Бордиги было то, что Маркс обнаружил русскую сельскую общину и между 1878 и 1883 гг. полагал, что на ее основе Россия сможет буквально перепрыгнуть капиталистическую фазу истории, даже без революции на Западе, и что крестьяне до капитализации сельского хозяйства могли бы сыграть в этом процессе центральную роль. Маркс писал (в своем знаменитом письме в редакцию “Отечественных записок” в ноябре 1877 г.): “Если Россия продолжит идти тем путем, на который она вступила с 1861 г., то она упустит самый прекрасный шанс, который когда-либо давала история народу”, чтобы пройти затем через все роковые ущелья капиталистической системы” (20). К моменту своей смерти Маркс решил уже, что Россия упустила этот шанс, и говорил об этом русским народникам.

Для Бордиги вышеупомянутая цитата была марксистским наследием по “русскому вопросу”, а “весь кровавый процесс капиталистического накопления” - исполненным Сталиным пророчеством. Вся эта сторона марксова наследия в течении 80-90 лет была затеряна в пыльных архивах или примечаниях, хотя за последние годы в нее снова вдохнули жизнь такие люди как Жак Каматт и Теодор Шанин.

Следует сделать также и ряд честных замечаний относительно позиции Бордиги по вопросу о демократии. Сам он гордо называл себя “антидемократом” и полагал, что в этом он сходится с Марксом и Энгельсом (ниже станет понятно, какое отношение это имеет к аграрному вопросу). Но отрицание им демократии не имеет ничего общего с гангстерскими методами сталинистов. Для него как фашизм, так и сталинизм были вершиной буржуазной демократии! (21) Демократия означала для него прежде всего манипулирование обществом как бесформной массой. Ей он противопоставлял “диктатуру пролетариата”, осуществленную основанной в 1847 г. “коммунистической партией” на основе принципов и программы “Коммунистического Манифеста”. Он любил ссылаться на дух замечания Энгельса, что “в преддверие революции все силы реакции выступят против нас под лозунгом “чистой демократии”” (как в 1921 г. действительно все фракции, оппозиционные большевикам, от монархистов до анархистов, требовали “Советов без большевиков”). Бордига энергично выступал против представления о том, что революционное содержание может возникнуть из демократического процесса развития плюралистических взглядов.

Эта перспектива, разумеется, проблематична. Но перед лицом истории последних 70 лет она, по меньшей мере, подчеркивает тот факт, что коммунизм (как и все общественные формации) является прежде всего выраженным в формах программным содержанием. Она подчеркивает тот факт, что коммунизм для Маркса был не неким идеалом, который следовало достичь, а вырастающее из старого общества “действительное движение” с рядом программных задач (22).

В атмосфере “новых левых” 60-х гг., когда вследствие “общества благосостояния” “экономические вопросы”, казалось бы, уже не играли никакой роли, дискуссии почти целиком велись вокруг противопоставления бюрократии и демократии и “организационных форм” (23) и тонули в методическом формализме, который мало помог, когда мировой экономический кризис 1973 г. изменил все правила игры.

Когда Бордига в ином контексте должен был сказать, кто является классом капиталистов в российском капитализме, он заявил, что они существуют в промежуточных пространствах российской экономики как формирующийся класс. Для него термин государственный капитализм не имел никакого смысла, поскольку государство могло быть лишь выразителем интересов какого-либо класса; кто полагает, что “государство” может создать способ производства, тот отходит от марксизма. Для Бордиги Советский Союз был обществом перехода к капитализму (24).

Эта критика формализма имела опять-таки политические последствия, поскольку была связана с взглядом Бордиги на роль коммунистической партии. Бордига решительно противостоял повороту Коминтерна вправо в 1921 г.; будучи генеральным секретарем КПИ, он отказался осуществлять “стратегию единого фронта” 3-го конгресса , иными словами, объединить только что созданную КПИ, в которой преобладали “бордигисты”, с левым крылом соцпартии, от которого недавно откололся.

У Бордиги было совершенно иное представление о партии, чем у Коминтерна, который приспособился к революционному отливу, обозначившемуся в 1921 г. с англо-русским торговым соглашением, Кронштадтом. Введением НЭПа, запретом фракций и поражением “мартовской акции” в Германии. Стратегию западноевропейских компартий, пытавшихся противодействовать этому отливу с помощью поглощения в “едином фронте” массы левых социал-демократов Бордига считал полной капитуляцией перед наступавшим, по его мнению, периодом контрреволюционного отлива. В этом и была сердцевина его критики демократии. Во имя “завоевания масс” Коминтерн, очевидно, готов был к любым возможным программным уступкам левым социал-демократам.

Для Бордиги программа была всем, а цифры в смысле количества проданных билетов - ничем. В периоды отлива партии надлежало защищать программу и как можно более широко вести агитационную и пропагандистскую работу, пока времена снова не изменятся. В ее задачи не входило разжижать программу, охотясь за краткосрочной популярностью. Против этой позиции можно выдвигать обоснованные упреки, она может вести в замкнутый мир секты, как, бесспорно, и произошло с бордигистами. Но с другой стороны, она подчеркивает факт, с которым не желали считаться троцкистское крыло интернациональной левой оппозиции и его наследники: основы для восприятия безо всякой критики сталинизма “массовыми партиями” за пределами России в середине 20-х гг. были заложены уже поворотом 1921 г. Чтобы увидеть это, вовсе нет необходимости вставать на антидемократическую точку зрения Бордиги. Значение рабочих Советов в России, Германии и Италии полностью прошло мимо Бордиги. Но что касается позднейших “социологических” последствий единого фронта 1921 г. для западных компартий - их “большевизации” после 1924 г. - Бордига был прав, а Коминтерн - нет. Ведь социальная база сталинизма с 1924 г. вошла в западные компартии исторически по большей части через тактику “единого фронта” 1921 г. (25)

Бордига может помочь распознать глубинную дегенерацию мирового коммунистического движения в 1921 г. (а не с поражением Троцкого в 1927 г.), не впадая просто в пустые требования “большей демократии”. Абстрактная формальная перспектива “бюрократия - демократия”, с точки зрения которой троцкистская традиция рассматривает эту решающую фазу истории Коминтерна, лишена всякого содержания. Всю свою жизнь Бордига называл себя ленинистом и никогда не полемизировал с Лениным открыто, но его совершено иной взгляд на события 1921 г. и их последствия для Коминтерна, его враждебность Ленину и Троцкому в вопросе о едином фронте бросают свет на поворотный пункт, который чаще всего оставляется в тени наследниками троцкистского крыла интернациональной левой оппозиции 20-х гг.

Мысль Бордиги о том, что капитализм равнозначен аграрной революции, служит ключом к 20 веку, по крайней мере, почти ко всему, что левые в 20 веке именовали “революционным”, и ключом к переосмыслению истории марксизма и его превращения в идеологии индустриализации отсталых регионов мировой экономики.

Конечно же, Бордига не предлагает ключа для “дерусификации” “очков”, через которые интернациональное революционное движение рассматривает мир. Но его концентрация на аграрном вопросе дает этот ключ, если его развивать. До середины 70-х гг. “российский вопрос” со всеми его последствиями был неминуемой парадигмой в политической перспективе левых в Европе и США, а всего 15 лет спустя он воспринимается как древняя предыстория. Тогда поминутное изучение каждого отдельного месяца истории российской революции и Коминтерна с 1917 г. по 1928 г. казалось ключом ко всей Вселенной. Если кто-то относил поражение российской революции к 1919, 1921, 1923, 1927. 1936 или 1953 годам, то уже можно было составить достаточно хорошее представление о том, что он примерно думает о любом ином политическом вопросе на свете: о сущности Советского Союза, Китая, сущности компартий в мире, социал-демократии. профсоюзов, о едином фронте, народном фронте, национально-освободительных движениях, об эстетике и философии, о соотношении партии и класса. значении рабочих Советов и о том, кто был прав в отношении империализма - Люксембург или Бухарин.

Достаточно будет перечислить важнейшие события мировой истории с 1975 г., чтобы увидеть, насколько глубоко изменился наш взгляд на мир. Вспомним хотя бы о таких реалиях 80-х гг., как тэтчеровская Британия, рейгановская Америка, миттерановская Франция, горбачевская Россия и дэновский Китай, то есть о “неолиберальном” (в духе Хайека и Мизеса) потопе, в котором утонули этатистская политика социал-демократии, сталинизма, кейнсианства и бонапартизма Третьего мира. Даже самые основательные знания о российской революции с 1917 по 1928 гг. и вытекающее отсюда “мировоззрение” очень мало помогают в понимании развития Китая после 1976 г. и России при Горбачеве, возникновение так называемых пороговых стран, войну между Китаем, Вьетнамом и Камбоджей, крах западноевропейских компартий, полное отступление британской Лейбористской партии, американской Демократической партии и немецкой СДПГ перед правыми, эволюцию Миттерана к неолиберализму или появление важных “антигосударственных” течений даже в самых меркантилистских режимах в роде Мексики или Индии. Этот список можно продолжить: рабочее движение в Польше с сильным клерикально-националистическим уклоном, оживление фундаментализма в исламе, иудаизме и христианстве, деиндустриализация, высокие технологии, джентрификация… Ни одно из этих явлений не опровергает марксизма, но они опровергают практически всеобщее вплоть до 70-х гг. обыкновение западных левых рассматривать действительность через очки российской революции.

Даже самое лучшее из героических времен немецкой социал-демократии и российского большевизма не годится для подхода к этой новой реальности, хотя последовательный сторонник “третьего лагеря” (“ни Москва, ни Вашитнгтон”) с середины 70-х гг. никогда не питал иллюзий в отношении приходящих в упадок этатистских формаций. Но сторонник “третьего лагеря”, принимавший ленинскую теорию империализма и иные прогнозы первых трех конгрессов Коминтерна, должен был втайне принимать и подспудные сталинистские предположения, будто мировой капиталистический рынок даже частично не в состоянии индустриализировать Третий мир, - и, следовательно, не мог объяснить подъем так называемых пороговых стран. (26)

Однако неуверенность коренится глубже, доходя до самого сердца революционной идентичности, выводимой из Второго и Третьего Интернационала. Если взглянуть на “географию” боевых коммунистических массовых партий или режимов в Европе между 1920 и 1975 гг., то она почти с точностью совпадает с географией просвещенных деспотических государств между 1648 и 1789 гг.: Франция, Германия, Россия, Испания, Португалия, Швеция (важнейшая скандинавская компартия, единственная, не ставшая сектой после Второй мировой войны). В Британии, США, Голландии, Швейцарии (и англоязычных “переселенческих” государствах - Австралии, Новой Зеландии и Канаде) нет массовых компартий. Кажущимся исключением является Итальянская компартия ИКП. Но местные меркантилистские города-государства Италии действовали как прототипы просвещенно-абсолютистской государственной мудрости, а региональные оплоты ИКП со всей очевидностью покрываются различным региональным опытом исторической фазы “Старого режима”. Наконец, ИКП после 1956 г. была и остается наиболее “социал-демократической” из крупных западных компартий; конечно, по этой причине она единственная и осталась.

Связующим между наличием просвещенно-абсолютистских государств в 1648 г. и массовой компартии или сталинистского государства в 1945 г. является аграрный вопрос. Эти государства, прототипом которых служила Франция, были созданы для того, чтобы ускорить капитализацию сельского хозяйства. Сознательно или неосознанно они сделали со своими крестьянами то же самое, что сделало с крестьянами Советское государство после 1928 г. и что делали либеральные капиталистические режимы в 19 веке. Просвещенно-абсолютистские государства с помощью налогов разорили крестьян, чтобы использовать их в качестве источника для накопления. Эти методы стали реакцией на уже существовавшие в “кальвинистских” странах успешные гражданские общества, успех которых основывался на совершенной раннее капитализации сельского хозяйства, вначале и прежде всего в Англии (27). Капитализм - это в первую очередь аграрная революция. Прежде чем смогут появиться индустрия, города и городские рабочие, должно быть революционизировано сельскохозяйственное производство, с тем чтобы образовался избыток и могла быть высвобождена рабочая сила из сельской местности. Там, где этого не произошло к 1648 г. (к концу Тридцатилетней войны и тем самым религиозных войн), это должно было быть сделано сверху, государством. Это определило континентальную меркантилистскую традицию, которая после Французской революции вплоть до 20 века утвердилась как зрелый меркантилизм. Это было характерно для Второй империи при Луи-Наполеоне (1852-1870 гг.) и прежде всего Пруссии и находившейся под ее господством Германии при Бисмарке (28). В особенности Германия после объединения 1871 г. послужила затем оригиналом для копирования всеми “последышами” в мире, начиная с России.

В этой связи мы можем снова вернуться к тезису Б.Мура. 1860-е гг. были крайне важным десятилетием: гражданская война в США, объединение Германии, объединение Италии, освобождение крепостных в России и реставрация Мэйдзи в Японии. Можно прибавить к этому также индустриальное развитие Второй империи во Франции и создание Третьей республики, но это имело второстепенное значение. Очевидно, страна, не “реорганизованная” изнутри к 1871 г., не имела никаких шансов к 1914 г. принадлежать к “внутреннему кругу” заслуживающих упоминания индустриальных стран. Во-вторых, из пяти упомянутых стран в четырех (опять-таки, не считая Франции) в 1933 г. существовали тоталитарные или авторитарные меркантилистские государства. Из крупных стран в 30-х гг. избежать авторитарных меркантилистских решений смогли лишь те, которые в значительном объеме участвовали в первой северо-атлантической экономике (Британия, Франция, США), а из 5 стран, реорганизованных в 1860-х гг., это были только США. (Важное указание на центральное значение доиндустриального исторического опыта).

Что же приводит к заключению о решающей роли 1860-х годов? Со всей очевидностью, всемирная хозяйственная депрессия 1873 г. и прежде всего депрессия в сельском хозяйстве (29). Когда США, Канада, Аргентина, Австралия и Россия в больших масштабах выступили как экспортеры на мировом рынке зерна, в принципе опять-таки сложилось обратная ситуация по сравнению с 1648 г.: континентальные державы в качестве реакции на депрессию в сельском хозяйстве между 1873 и 1896 гг. все вынуждены были перейти к протекционизму, чтобы спасти свое национальное сельское хозяйство. Наиболее важную роль сыграл союз “железа и ржи” 1879 г. между промышленниками и юнкерами в Германии, скрепивший подчинение германского капитализма и либерализма прусско-германскому государству, в котором доминировали юнкеры. Но подобное же происходило и во Франции, на иберийском полуострове, в Италии и Австро-Венгрии. Выход США, Канады, Аргентины и Австралии на мировой аграрный рынок обрисовал на столетие контуры существующего ядра прогрессивного капиталистического развития. Уже в 1890 г. было дешевле доставить зерно в Барселону из Буэнос-Айреса, чем на 100 миль по суше. Сельскохозяйственные секторы меркантилистских континентальных государств потеряли свою интернациональную конкурентоспособность. До сих пор в достаточной мере не обращали внимания на то, что это означало для развития рабочего движения.

В революционной традиции полагалось, что социализм / коммунизм в основном вырос из взрыва Третьего сословия после Французской революции: с Бабефом, “бешеными” и другими радикальными элементами, стоявшими слева от якобинцев; но прежде всего, с революцией 1848 г. во Франции и в остальной Европе (включая английских чартистов, достигших своего пика в 1848 г.). История, казалось, свидетельствует: с 1793/1794 до 1917/1921 гг. линия тянется из Франции через Германию в Россию - с французскими революциями 1830, 1848 гг. и Коммуной, с подъемом СДПГ до 1914 г., с российскими революциями 1905 и 1917 гг.; и достигает пика в потерпевшей поражение мировой революционной волне 1917-1921 гг., когда в Германии, Италии, Англии и Испании возникли почти революционные ситуации и почти повсюду в мире происходили стачки-восстания. Это был пик “классического рабочего движения”. С.Л.Р.Джеймс сказал однажды, что следует реконструировать исторический момент 1917/1918 гг., когда развалился германо-российский фронт, то есть, что с мировой революцией с тех пор дела никогда е обстояли более благополучно, чем перед провалом революции в Германии и поражением всемирной революционной волны. В соответствии с этой исторической линией мыслит ленинско-троцкистская ортодоксия. Если бы революция в Германии предотвратила изоляцию России, вся история 20 столетия пошла бы иначе.

Такой взгляд на историю был весьма полезным “эвристическим инструментом”, чтобы избежать ловушек социал-демократии, сталинизма, маоизма и идеологии Третьего мира. Находясь в этой традиции, будучи троцкистом, сторонником “Третьего лагеря” или ультралевым, человек оценивал историю с позиции германских и российских Советов 1917-1921 гг. Это не самый плохой масштаб для исторических оценок; его представление о социалистическом обществе следует однозначно предпочесть кейнсианскому государству благосостояния, сталинистским успехам в годы первых пятилеток или трудоемким сельскохозяйственным “народным коммунам” в Китае. Но он ведет в тупик. Он приводит к тому, что история рассматривается так же, как это делали стратеги Коминтерна в 1920 г.: надо просто продолжить там, где остановились центрально- и восточноевропейские революции против Гогенцоллернов, Габсбургов и Романовых.

Но эти революции с их двойным характером отделены от современности исторической пропастью (30). Двойственная природа Октябрьской революции состояла в том, что исторические задачи буржуазной революции были осуществлены в ней под руководством рабочего класса, а затем пролетарское политическое содержание было полностью уничтожено сталинистской контрреволюцией.

Некритически проводить линию “преемственности” от Маркса до Ленина и Троцкого как его прямого продолжения в начале 20-го века и превращать российскую революцию в краеугольный камень 20-го столетия (в “поворотный пункт истории, когда история не повернулась”, как выразился кто-то) - означает просто позаимствовать весь взгляд на историю до и после 1917 года. Прежде всего заимствуется миф о том, что германская социал-демократия когда-то была революционным формированием, пока в 1890, 1898 или 1914 г. власть в ней не захватил “ревизионизм”. Этот ошибочный взгляд на раннюю СДПГ служит центральным мифом, лежащим в основе весьма проблематичного сегодня представления о “позитивности германской социал-демократии и большевизма”. Именно этот искаженный взгляд сквозь очки Просвещениязахватил левых во всем мире: он восходит к чиновничеству государств просвещенного деспотизма.

Этот тупик сказывается на самых различных уровнях. Начнем с немарксистского “вульгарного материализма” - обычного мышления классического рабочего движения Второго, Третьего и Четвертого Интернационалов. Центром его была вначале СДПГ, а затем большевистская партия.

После открытия рукописей 1844 г., гегелевского влияния в “Капитале”, “Тезисов о Фейербахе”, набросков по политэкономии (Grundrisse), работ Корша и т.д. многие люди стали задаваться вопросом, как же так получилось, что “вульгарный марксизм” захватил классическое рабочее движение. Почему докантовский материализм (то есть материализм, который, в отличие от марксова, не прошел через диалог с немецким идеализмом и Фейербахом) был так похож на материализм англо-французского Просвещения 18-го века, то есть на идеологию буржуазной революции? Как можно с марксистских позиций объяснить историческую гегемонию вульгарного марксизма? Ведь марксизм отказывается от морально-психологических суждений типа: “потому что они неправильно думали”. Ответ казался не слишком сложным. Если материализм классического рабочего движения, центром которого с 1860 по 1914 гг. была СДПГ и который затем нашел продолжение в российской революции, с точки зрения теории познания мало отличался от буржуазного революционного материализма, то это произошло потому что классическое рабочее движение в Центральной и Восточной Европе было продолжением буржуазной революции. С точки зрения того, кто преклонялся перед героизмом ранней СДПГ, другого осмысленного объяснения было найти нельзя. В конце концов, подобные аргументы выдвигает теория Троцкого о комбинированном и неравномерном развитии: там, где буржуазия слишком слаба и неспособна свергнуть “Старый режим”, эта задача ложится на рабочий класс (ошибка Троцкого состояла в том, что он полагал, будто рабочий класс делает социалистическую революцию).

Этот “вульгарный марксизм” был “мировоззрением”, выраженным в популярных брошюрах позднего Энгельса и в работах Бебеля, Каутского, Вильгельма Либкнехта, Бернштейна до его превращения в ревизиониста и Плеханова - серых кардиналов Второго Интернационала, ответственных за “формирование” Ленина и большевиков. Не следует забывать, что Ленин только в 1910-1912 гг. начал отдавать себе отчет в происходящем в СДПГ и в 1914 г. отказывался поверить газетным сообщениям о голосовании СДПГ за военные кредиты. Так близок был он этим влияниям. Он написал свою теорию империализма, чтобы объяснить крах СДПГ. Троцкий добавил позднее для последующего объяснения послевоенного поражения в Западной Европе тезис об “отсутствии революционного руководства”.

Возможно, картина, нарисованная Раей Дунаевской - Ленин в сентябре 1914 гю в Цюрихе немедленно бежит в библиотеку и читает “Логику” Гегеля, чтобы понять крушение СДПГ (31) -, придумана. Но так или иначе, “поздний Ленин” после 1917 г. не оставил никаких следов в официальном марксизме, в том числе в Четвертом Интернационале. Философские взгляды Лукача и Корша встретили в Коминтерне 1923 г. лишь усмешки. В интеллектуально-утонченной среде американских левых середины 60-х гг. лучшим англоязычным текстом о философских основах марксизма (до волны переводов с французского, немецкого и итальянского после 1968 г.) была, вероятно, книга Сиднея Хука “К пониманию Маркса”. В этом не было ничьей вины: просто-напросто отражение того факта, что обнаружение ранних рукописей Маркса, подлинного масштаба влияния Гегеля на Маркса, критики вульгарного материализма в “Тезисах о Фейербахе” и таких работ, как “Наброски…” только в 50-е-60-е гг. начало оказывать воздействие за пределами узкого круга специалистов. Но для этого должна была иметься какая-то историческая причина; ведь дело было не только в том, что, когда и как было опубликовано (“Наброски…”, к примеру, были изданы в 1941 г. в Москве вначале тиражом в 200 экземпляров по-немецки).

Данный идеологический анахронизм в истории марксизма и рабочего класса нельзя, как уже говорилось, объяснять “неправильным мышлением”. Настоящее объяснение надо искать в развитии самого капитализма и его влиянии на интернациональную классовую борьбу. И снова бордигистская традиция отыскала перспективы, которые не играли заметной роли в общих дискуссиях 60-х - 70-х гг., но, по моему мнению, обнаруживают соотношение между аграрным вопросом, периодизацией накопления капитала, действительной исторической ролью социал-демократии и большевизма и исторической взаимосвязью между просвещенным абсолютизмом 17-го века и массовыми коммунистическими партиями века 20-го.

Наиболее интересную попытку пролить свет на этот вопрос предприняли “необордигисты” - французское течение, находившееся под влиянием Бордиги, но не следовавшее за ним рабски: лучшие из них попытались создать синтез из идей Бордиги, от которого совершенно ускользнуло историческое значение рабочих Советов и рабочей демократии и для которого партия была всем, и немецко-голландских ультралевых, обожествлявших рабочие Советы и объяснявших все беды и ошибки после 1917 г. “ленинизмом”.

Эти французские течения обратили центральное внимание на текст Маркса, который в долгосрочной перспективе может, вероятно, оказаться более важным, чем весь материал, появившийся на свет с 50-х и 60-х гг. Речь идет о так называемой “неопубликованной 6-й главе” первого тома “Капитала” (32). Неизвестно, почему Маркс изъял ее из первоначального варианта первого тома, но это поистине материалистическая “Феноменология духа”. Достаточно 10 страниц, чтобы опровергнуть утверждение Альтюссера, что “поздний” Маркс забыл о Гегеле. Но подтверждение преемственности по отношению к методу Гегеля - это далеко не самое интересное. В тексте были разработаны в виде основополагающих категорий различия между абсолютной и относительной прибавочной стоимостью и между “экстенсивной” и “интенсивной” (термины Маркса) фазами накопления, соответствующими “формальному” и “реальному” господству капитала над трудом. Эти различия подаются в очень теоретической форме, Маркс не делает попытки применить их к истории в целом. Но французские ультралевые начали периодизировать историю капитализма именно опираясь на эти различия. Не только марксисты ведут речь об “экстенсивной” и “интенсивной” фазах капиталистической истории; эти термины используются как инструменты описания и буржуазными историками экономики. Одно из течений суммировало сущность различия следующим образом: “фаза, когда рабочийрастворяется и оставляет только пролетария” (33). В этом предложении содержится уничтожающая оценка всей гутмэновской школы “Новой истории труда” (New labor history). В 6-й главе переход к “интенсивному” накоплению характеризуется как “сведение труда к наиболее всеобщей капиталистической форме абстрактного труда” - емкое определение процесса массового производства в 20-м веке в развитом капиталистическом мире. “Новая история труда” - это сплошная ностальгическая песня прощания с фазой формального господства.

“Неопубликованная 6-я глава” проливает свет и на “гегелевский ренессанс” в марксизме и на вопрос, почему серьезный интерес к гегельянским основам Маркса появился в Германии только в 20-х гг. (Лукач, Корш, Франкфуртская школа), а во Франции утвердился только в 50-х гг. Фактически вульгарный марксизм во Франции - среди интеллектуалов - стал модной идеологией только в 30-х - 40-х гг., то есть в период Народного фронта и Сопротивления. Чем объясняется этот 30-летний разрыв между Францией и Германией? Ответ должен, без сомнения, быть как-то связан с большим опережением индустриального развития Германии в 20-х гг.. которое Франция нагнала только в 50-х гг. Очевидно, существует связь между “гегельянизируемым” марксизмом и отношениями “интенсивного накопления” и “реального подчинения”. Характерно, что в Италии задолго до Франции уже существовала развитая, сильно “германизированная” марксистская культура. Это должно быть каким-то образом связано с тем, что и Италия политически “запаздывала”, в то время как Франция участвовала еще в первой североатлантической капиталистической экономике и в волне буржуазных революций 1770-1815 гг. Якобинская традиция, проявившаяся в рационализме Конта, Сен-Симона и Геда, кантианский идеализм Жореса, даже рационализм анархистской традиции (с ее верой в антиклерикальную науку) или, наконец, “светский и республиканский позитивизм” Третьей республики не доросли до уровня посткантианского мышления в Германии. Италия была “германизирована” в 1890-х гг., Франция - только в 1930-х - 1940-х гг.

Традиция Ленина-Троцкого делит историю капитализма на две фазы, разделяемые Первой мировой войной. С этого момента начинается “эпоха империалистического упадка”. Теоретическим источником этой теории служит дискуссия о “монополистическом капитализме” перед Первой мировой войной (Гобсон, Гильфердинг, Ленин), которая затем на протяжении целой эпохи популяризировалась ленинской теорией империализма. В эпоху расцвета Второго Интернационала капитализм выглядел иначе, чем его описывал Маркс (при этом надо иметь в виду, что второй и третий тома “Капитала” были опубликованы только в 1880-х-1890-х гг.; большинство социалистических активистов знали “марксистскую экономическую науку” по первому тому или даже по популярным брошюрам типа “Зарплата, цена и прибыль”). Очевидно, капитализм перешел от фазы “свободной конкуренции” в фазу картелей, монополий, империализма, государственного регулирования, образования финансового капитала, гонки вооружений, колониальных захватов - всего того, что Гильфердинг в 1910 г. характеризовал как “организованный капитализм”.

Первая мировая война была поворотным пунктом. Российская революция продемонстрировала, что, говоря словами Ленина, “за каждой стачкой скрывается мировая революция”, а период 1917-1921 гг. подтвердил это. После короткой фазы стабилизации в 1929 г. последовали мировой экономический кризис, фашизм, сталинизм и Вторая мировая война, а после нее начались непрекращающиеся национально-освободительные войны. Кто мог в 1950 г. оспаривать, что он живет в “эпоху империалистического упадка”?

Эти весьма реальные явления цементировали целое мировоззрение, было впервые кодифицировано в ранние годы Коминтерна: преемственность по отношению к вульгарному марксизму Каутского из эпохи до 1914 г., обозначение эпохи как “монополистического капитализма”, в первую очередь, Бухариным, теории Троцкого о перманентной революции и о комбинированном и неравномерном развитии и оценка исторической фазы как “эпохи империалистического упадка” конгрессом Коминтерна. По крайней мере, это предание в конце 60-х - начале 70-х гг. было наилучшей конденсированной попыткой снова опереться на революционный потенциал германо-польско-российского коридора 1905 и 1917-1921 г. Такая периодизация новейшей истрии позволяла рассматривать мир “глядя из Москвы 1920 г.”, а это, в свою очередь, делало столь важным распутывание истории российской революции и Коминтерна 1917-1928 гг. В этой истории был заложен камень мудрости - как для троцкистов и шехтманианцев, так и для ультралевых. Этой позиции придерживались до середины 70-х гг. те, которые не питали иллюзий относительно социал-демократии, сталинизма или бонапартизма Третьего мира, то есть выступали против этих идеологий с позиции революционной рабочей демократии в духе рабочих Советов. На определенном уровне мир можно было вплоть до середины 70-х гг. объяснять таким образом, не страшась противоречий. Разве не в Германии и России рабочее движение достигло своего высшего выражения? Разве все после этого не было катастрофой и бюрократическим кошмаром?

Бордига предвосхитил эту позицию, написав в 50-х гг.: “Только потому что общественное развитие в этой зоне (имелись в виду Европа и США, - Л.Г.) достигло своей предпоследней фазы, то, что происходит в остальной части мира отнюдь не утрачивает общественного интереса”. Для вышеупомянутого мировоззрения (которое тогда разделяла и я) то, что происходило в остальном мире, не имело именно общественногоинтереса. Кто мог бы всерьез предлагать американским или европейским рабочим Китай, Северную Корею, Албанию или национально-освободительные движения с их государствами в качестве модели? Но хотя вопрос был поставлен правильно, этого мировоззрения было недостаточно.

Почему?Да потому, что оно проходило мимо реалий, которые во второй половине 70-х гг. зашли уже достаточно далеко, - двойного движения индустриализации Третьего мира и техноемкого (high-tech) развития в метрополиях. Этот двойной процесс кардинально изменил условия для западного рабочего движения, к которым была привязана вся перспектива. В 1970 г. перед лицом всего этого сталинистского, маоистского и ориентированного на Третий мир воодушевления в связи с бюрократическими крестьянскими революциями было вполне правильно и революционно полагаться на западный рабочий класс как единственный класс, способный действительно преодолеть классовое общество. Тогда следовало выступать против всей этой болтовни о Третьем мире - так же как и сейчас выступать против ее жалких остатков. Но с тех пор действительно кое-что изменилось: деиндустриализация на Западе и индустриализация в Третьем мире (две стороны одной и той же медали) привели к появлению настоящих рабочих движений в самом Третьем мире - последним по времени примером служит Южная Корея.

До середины 70-х гг. мир выглядел в общем и целом так, как можно было рассчитывать, исходя из вышеописанного героического коминтерновского взгляда. Те же самые страны, которые в 1914 г. составляли индустриальное ядро мира (Западная Европа, США, Япония), все еще оставались ядром. В смысле вышеупомянутых дискуссий ни одна страна, не пережившая “внутренней реорганизации” в 1860-х гг., не находилась в “индустриальном клубе” ни в 1914 г., ни в 1975 г. К тому же, доля промышленных рабочих в общем числе занятых, достигшая между 1900 и 1914 гг. в Германии и Англии своего пика в 45%, в начале 70-х гг. по-прежнему оставалась на том же самом уровне в развитой капиталистической зоне. Конечно, состав занятого населения со временем сильно изменился. Если в 1900-1914 гг. около 45% занятых работали в промышленности, 45% в сельском хозяйстве и 10% в сфере служащих, то в начале 70-х гг. 40-45% работали в промышленности, 5-10% в сельском хозяйстве и 40-45% в различных службах (не говоря уже о создании крупного сектора военной промышленности, которого в начале века еще не было).

Все это свидетельствует о том, что “история” капиталистического общества шла следующим образом. На фазе “классического” “капитализма конкуренции” система в основном превращала крестьян в рабочих, по крайней мере, в Англии, США, Франции Германии. В период после 1914 г. (фактически он начался в 1890 г.), на новой фазе “организованного” или “монополистического капитализма” или же в “эпоху империалистического упадка” происходило дальнейшее поглощение сельского населения Западного мира (а также Латинской Америки, Карибского бассейна. Южной Европы и Африки) - но куда? Вместо того, чтобы и далее расширять занятость в промышленности, капитализм использовал сильно возросшую производительность стагнирующей части занятых для содержания постоянно растущего сектора служащих, “услуг” (и военной промышленности). Но возвращаясь к главной теме: как раз тогда, когда мизерные 5-10% населения страны продолжали работать в сельском хозяйстве, твердые компартии начали растворяться и уступать место интегрированным партиям социал-демократического типа. Именно это и произошло, например, за последние 15 лет во Франции и в Испании. А в Португалии этого пока не произошло, как раз потому что там значительная часть занятых все еще работает в мелком сельскохозяйственном производстве. Таковы причины изменения компартии Италии. Точно то же самое давно произошло в Северной Европе и США. И так же обстоит дело с проблемами Восточной Европы и Советского Союза. Там теперь как раз завершена “экстенсивная” фаза накопления и предстоит переход к интенсивной фазе, которой Запад достиг в ходе кризиса между 1914 и 1945 гг.

Короче говоря, проблема - от просвещенного абсолютизма в 17 в. до компартий в 20 в. - состоит в экстенсивной фазе накопления: в превращении крестьян в рабочих. В конечном счете это означает, что общество лишь тогда становится полностью и совершенно капиталистическим, когда лишь мизерная часть занятых остается работать в сельском хозяйстве, то есть когда оно переходит от экстенсивной / формальной к интенсивной / реальной фазе накопления. Короче говоря, это означает, что ни Европа, ни США в 1900 г. не были еще настолько капиталистическими, как это полагало социалистическое движение, и что мэйнстрим классического рабочего движения был в первую очередь движением, которое толкало капитализм к его интенсивной фазе.

Если суммировать, то капитализм означает в первую очередь преобразование сельского хозяйства. Аграрный вопрос имел различное значение в истории международных левых. Он был связан с крестьянскими революциями, которые сопровождали французскую и российскую революцию, с утвердившейся с гражданской войной капитализацией сельского хозяйства на Юге США, с аграрной рецессией после 1873 г., с опустением сельских регионов Европы после Второй мировой войны. При этом речь идет, конечно же, об очень разных явлениях, которые нельзя просто сваливать в одну кучу. Но сосредоточим свое внимание на взаимосвязи между интенсивным накоплением и сокращением занятости в сельском хозяйстве до 5-10% как определении “полного и совершенного” капиталистического общества. Полностью и совершенно капиталистическим является сельское хозяйство, когда оно механизировано, как в США. С этой точки зрения, “аграрный вопрос” во Франции был решен не в 1789 г., а между 1945 и 1973 гг. Взаимосвязь между сельским хозяйством и интенсивным накоплением в промышленности состоит в снижении цен на продукты питания как части потребления рабочих, в результате чего была создана покупательная способность для приобретения продуктов долгосрочного потребления (таких как автомобили), ннаходящихся в центре массового производства в 20 веке.

Подведем итог и вернемся еще раз к Бордиге и необордигистам. Вульгарный марксизм был идеологией центрально- и восточно-европейской интеллигенции, которая вместе с рабочим движением боролась за то, чтобы довершить буржуазную революцию (марксизм Второго и Третьего Интернационалов). Его сходство с докантианским буржуазным материализмом до 1789 г. несводимо к “заблуждениям” (“у них были неправильные представления”); оно как раз выражает действительное содержание движения, которое вызвало его к жизни. Это содержание обретает смысл, в конечном счете, в рамках периодизации капиталистической истории, которая дополняет “эпоху империалистического упадка” Ленина-Троцкого понятиями экстенсивного / формального господства и интенсивного / реального накопления. Вся теория “организованного” или “монополистического капитализма” просто скрывала переход от экстенсивного к интенсивному.

Вот почему позиция “официального марксизма” - это позиция складывающейся государственной элиты - находящейся у власти или нет -, движение которой ведет к иной форме капитализма (а именно, к реальному господству), которую она называет “социализмом”. В этом анализе подкупает то, что ему не требуется морализирование и он предлагает “социологич