Break Their Haughty Power

Media coverage was eclipsed by Hollywood’s Academy Awards, but on Sunday, Feb. 29, Southern California supermarket workers voted 86% to end their five-month old strike, accepting a contract that amounts to a serious, if not total, victory for a determined employer offensive with national implications.Thus one of the most important strikes in the U.S. in years has ended in defeat.

In October of last year, 97% of members of the United Food and Commercial Workers (UFCW) in southern and central California voted to strike Von’s, a supermarket chained owned by Safeway, a national chain. The main issue was the health benefits of the workers, paid entirely by the company; Von’s wanted the workers to pay 50% of health costs under a new contract. They also wanted to introduce a two-tier wage system. Within hours, two other chains with contracts pending, Albertson’s and Ralphs, locked out their employees. Beginning in early October, 70,000 members of the UFCW were on strike in the region.

The strike began with great enthusiasm from the workers and with a surprisingly high level of public support, as struck supermarkets remained largely empty, including in the big end-of-the-year holiday season. Further, mass transit workers of Los Angeles struck at the same time, also over health benefits, creating a “strike wave” atmosphere not seen in decades (their strike was handed over to “arbitration” and they returned to work a short time later; at this writing, nothing has been resolved). (Foreign readers should understand that since the U.S. has no national health care system, health benefits are often one of the most important parts of employee compensation. The average wage of a southern California UFCW worker is less than $12 per hour, and most workers are guaranteed only 24 hours of work per week. Many workers hold the job mainly for the health benefits.) The International Longshore and Warehousemen’s Union (ILWU) the west coast dockers’ union, shut down Los Angeles harbor in a one-day sympathy strike, and shortly thereafter did the same at the nearby San Pedro shipyards. They also contributed $200,000 to the Ralphs strike fund.

All three supermarkets are part of national chains as the result of a major consolidation of retail grocery sales over the past 30 years. The supermarkets claimed they needed the givebacks because of impending competition from Wal-mart, the retail giant, which is planning to open 40 new outlets in southern California in the next few years (Wal-mart is infamous for low wages and no employee benefits). Everyone understood that the outcome of the strike would set a pattern for many other unions and workers in the region, and nationally. (Increasing numbers of labor disputes are precisely over health care costs.) Nevertheless, in spite of all the working-class support, the unions have been following the narrow, legalistic strategies that have resulted in so many defeats over the past 25 years. On October 31, they pulled the pickets from Ralphs as a gesture of “good faith” to focus them on Von’s; the employers immediately announced that they would be sharing profits and losses during the strike. The union went so far as to urge people to shop at Ralphs, where their own members were locked out. Even though the chains are all national, with total sales of $30 billion a year, the unions shyed away from any national strategy, sending a few “informational pickets” to outlets in northern California and elsewhere. Last fall, the UFCW did manage to win a similar strike at Kroger’s (the chain owning Ralphs) in West Virginia, Ohio and Kentucky. On November 24, the UFCW did extend the strike to the ten southern California distribution centers supplying the supermarkets, and the Teamsters (International Brotherhood of Teamsters-IBT) agreed that their 7,000 members delivering to those sites would not cross the picket lines. But the UFCW did nothing to stop thousands of scab trucks delivering the sites, and on Dec. 19 they tried to pull the pickets. On Dec. 22, at the El Monte Von’s distribution center, UFCW members refused to close down their picket lines, and they stayed up. By mid- January, picketing resumed at some Ralphs sites, but strike pay had been cut from $240 to $100 per week.

In mid-December, John Sweeney and Rich Trumpka, the two top leaders of the “new” AFL-CIO, came to Los Angeles to meet with the presidents of 50 UFCW locals, putting the national prestige of the organized labor movement on the line to win the strike. One might well ask, beyond the usual leftist cries of “betrayal”, why they took such a risk after a long string of defeats in previous years. (Union membership under Sweeney, since he took office in 1995, has fallen from 14% to 9% of the U.S. work force.) My own opinion is that, in their own narrow terms, with their timid strategies and tactics, they underestimated the willingness and ability of the three chains to lose millions of dollars in order to break the power of the unions.

The unions were successful in keeping the relatively young and inexperienced work force under control. No mass meetings were held to discuss strike strategy, and members generally felt excluded from influence on the direction of the strike. Ralphs was being kept open by scabs from the notorious Personnel Support System, Inc., which provides thuggish “replacement workers” for just these occasions. But the UFCW seemed determined to follow the localist and legalist strategies of so many losing strikes of previous years, not even capable of resorting to the kinds of anti-scab tactics which created unions in the first place. The employers said they were prepared to take a year to defeat the UFCW, and without a change in strike strategy by the workers, they succeeded.

59,000 UFCW members voted on the three-year contract over the weekend of February 28-29. By any standard, the settlement must be considered an important employer victory. While the supermarkets did lose $2.5 billion in income during the strike, they established a precedent for many pending contracts around the country, and not merely for supermarkets. Wall Street greeted the settlement, and Safeway stock prices have remained firm throughout the strike.

The new contract provides for a two-tier system. Current employees will receive no pay increase for the first two years of the contract, but will receive a ratification bonus. In the third year, they will begin making monthly payments for the family health plan. New employees will have lower wages and will receive only limited health coverage. The two-tier contract will thus open the way for pushing older employees out the door. Finally, the contract allows the supermarkets to fire up to 630 UFCW members for “misconduct” on the picket lines within 36 hours of ratification.

In the same way there were no mass meetings during the strike, the ratification vote was rushed through on a 16-page small print contract. The UFCW and the AFL-CIO declared victory for having saved the health plan for current employees for two years, but no one doubts that for a strike with very strong support from the rank-and-file and from the “public”, this was a massive defeat, opening the way for future massive defeats. It is possible that the UFCW leadership in Southern California thought they could win, based on the early momentum, not realizing that the supermarkets had national backing and a national strategy. On Feb. 16, Rick Icaza, president of UFCW Local 770 and a major strike “leader”, told the Los Angeles Times that “I felt…we had passed the era of the need for strikes…I thought those days were over.” It seems highly probable that at both the local and national levels, the UFCW did not want to embarrass the Democratic Party in an election year.

But aside from the short-sightedness and top-down character of the union strategy, the decisive factor in the defeat was the absence of any challenge to the union strategy from the UFCW rank-and-file.

The ultimate issue in this strike was the corporate offensive against the outmoded “private Social Democracy” for the minority of American workers with union-contracted, and no longer affordable, employer health plans. This offensive can only be answered by a class offensive to make universal health care a political issue, one no longer confined to isolated groups of workers in losing local struggles. Don’t expect such a struggle from either the UFCW or the AFL-CIO, not to mention the Democratic Party.

Ce texte remplit un objectif limité mais indispensable: présenter un compte rendu événementiel de la plus importante grève intervenue aux États-Unis depuis celle d’UPS en 1997. Le fait que cette grève se soit terminée par une défaite pèsera lourdement sur les négociations engagées pour le renouvellement des contrats d’entreprises (1) au cours des prochains mois, et elle souligne encore une fois la nécessité d’une approche de classe sur la question de la couverture santé universelle aux États-Unis. (L.R.)

(1) Aux États-Unis seul le personnel syndiqué d’une entreprise est « protégé » par les accords (les contrats ou accords d’entreprise) régulièrement renégociés entre les syndicats et le patron. Les non-syndiqués n’ont que leurs yeux pour pleurer (N.d.T.)

La cérémonie de remise des oscars à Hollywood a attiré toute l’attention des médias, mais, le 29 février 2004, 86% des employés des supermarchés de Californie du Sud ont voté la fin d’une grève de cinq mois. Ils ont accepté un contrat qui se traduit par une victoire importante, sinon totale, pour le patronat, victoire qui couronne une offensive ayant des implications nationales. L’une des plus importantes grèves de ces dernières années aux États-Unis s’est ainsi terminée par une défaite.

En octobre 2003, 97% des membres de l’UFCW (United Food and Commercial Workers, Syndicat des travailleurs du commerce et de l’alimentation) du Sud et du Centre de la Californie ont voté pour mettre en grève tous les supermarchés Von, possédés par Safeway, chaîne de magasins d’importance nationale. La principale revendication concernait la couverture maladie des employés, couverture jusqu’ici entièrement payés par la société. Von désirait que les travailleurs en paient 50% dans le cadre du nouveau contrat d’entreprise qui devait être renégocié. La chaîne Von voulait aussi introduire un système salarial à deux vitesses. En l’espace de quelques heures, deux autres chaînes ayant des contrats en cours de négociation, Albertson et Ralphs, ont lock-outé leurs employés. Début d’octobre 2003, 70 000 membres de l’UFCW étaient en grève dans la région.

Les travailleurs ont démarré leur lutte avec un grand enthousiasme d’autant plus qu’ils ont bénéficié d’un soutien assez massif et surprenant dans l’opinion publique, alors que les supermarchés en grève étaient désertés par la clientèle, y compris durant la période des vacances de Noël, habituellement très active. À peu près à la même époque, les conducteurs d’autobus et du métro de Los Angeles se sont mis en grève, également pour leur couverture santé. La concomitance de ces deux mouvements a créé un climat social très favorable pour les luttes, tel que l’on n’en avait pas vu depuis des dizaines d’années (la grève des conducteurs fit l’objet d’une procédure d’ « arbitrage » et ils reprirent le travail peu de temps après ; au moment ces lignes sont écrites, aucun de leurs problèmes n’a été résolu.) (Les lecteurs non américains doivent savoir que, dans la mesure où il n’existe aucun système national de santé aux États-Unis, la couverture santé fournie par l’entreprise est souvent l’un des avantages sociaux les plus recherchés par les travailleurs. Le salaire moyen d’un employé de Californie du Sud, membre de l’UFCW, est inférieur à 12 dollars de l’heure, et les patrons ne garantissent que 24 heures de travail par semaine à la plupart de leurs salariés. Nombre d’entre eux ne gardent donc ce type de boulot que pour les prestations sociales qu’il procure.) Sur la Côte Ouest, l’International Longshore and Warehousemen’s Union (Syndicat des dockers et des magasiniers) a organisé une grève de solidarité de 24 heures à Los Angeles (qui a abouti à la fermeture totale du port pendant une journée) et peu après un mouvement identique aux chantiers navals voisins de San Pedro. Il a également versé 200 000 dollars à la caisse de grève des employés des supermarchés Ralphs.

Les trois réseaux locaux de supermarchés (Von, Ralphs et Albertson) font désormais partie de chaînes nationales car, au cours des trente dernières années, le secteur des magasins d’alimentation a connu une concentration majeure. Les supermarchés prétendaient qu’ils avaient besoin de revenir sur des acquis sociaux accordés précédemment pour faire face à la concurrence de Wal-mart, géant du commerce de détail, qui prévoit d’ouvrir quarante nouveaux points de vente en Californie du Sud durant les prochaines années (Wal-mart est tristement célèbre pour ses bas salaires et le fait qu’il n’offre aucune couverture sociale.) Tout le monde savait que le résultat de la grève offrirait un modèle à la fois pour de nombreux autres syndicats et pour les travailleurs de la région, mais aussi à l’échelle nationale. (De plus en plus de conflits du travail éclatent justement à propos de la couverture santé des salariés.) Néanmoins, malgré le soutien massif des travailleurs, les syndicats ont suivi les stratégies étriquées, légalistes, qui ont abouti à tant de défaites au cours des vingt-cinq dernières années. Le 31 octobre 2003, ils ont retiré les piquets de grève devant les magasins Ralphs pour faire un geste de « bonne volonté », et se concentrer sur les magasins Von ; les patrons ont immédiatement réagi en annonçant qu’ils partageraient les profits et les pertes occasionnées par la grève. Le syndicat est allé jusqu’à inciter les clients à faire leurs courses chez Ralphs, magasins dans lesquels leurs propres membres avaient été lockoutés. Même si les chaînes de distribution ont toutes une dimension nationale, et que le total de leurs ventes annuelles atteint 30 milliards de dollars, les syndicats ont évité toute stratégie nationale. Ils se sont contentés d’envoyer quelques « piquets d’information » dans des succursales en Californie du Nord et ailleurs. L’automne dernier, l’UFCW a en effet gagné une grève semblable chez Kroger (chaîne qui possédait les magasins Ralphs) en Virginie-Occidentale, en Ohio et au Kentucky. Le 24 novembre 2003, l’UFCW a étendu la grève aux dix centres de distribution de Californie du Sud qui alimentent les supermarchés, et l’International Brotherhood of Teamsters (Syndicat des camionneurs) a accepté que 7 000 de leurs membres qui effectuaient des livraisons à ces dépôts ne franchissent pas les piquets de grève. Mais l’UFCW n’a rien fait pour arrêter les milliers de camions pilotés par des jaunes qui ont livré dans les entrepôts, et le 19 décembre 2003 le syndicat a essayé de retirer les piquets de grève. Le 22 décembre, au centre de distribution de Von à El Monte, les membres de l’UFCW ont refusé de mettre fin à leurs piquets de grève et les ont donc maintenus encore pendant plusieurs semaines. A la mi-janvier, l’UFCW a remis des piquets dans certains entrepôts de Ralphs, mais il faut dire que les versements de la caisse de grève étaient passés de 240 à 100 dollars par semaine.

À la mi-décembre, John Sweeney et Rich Trumpka, les deux principaux dirigeants de la « nouvelle » AFL-CIO sont venus à Los Angeles pour rencontrer les présidents de 50 sections locales de l’UFCW, mobilisant ainsi tout le prestige du mouvement syndical organisé au service de la grève. On peut se demander, en dehors des habituelles dénonciations (par l’extrême gauche) de la « trahison » des bureaucrates, pourquoi ces dirigeants ont pris un tel risque après la longue série de défaites qui ont marqué les années précédentes. (Depuis que John Sweeney est entré en fonction en 1995, le pourcentage d’adhérents des syndicats est tombé de 14 à 9% de la main d’œuvre totale). Étant donné leur esprit étriqué, la timidité de leurs stratégies et leurs tactiques, il est probable que les bureaucrates ont sous-estimé la volonté et la capacité des trois chaînes de distribution de perdre des millions de dollars afin de pouvoir briser le pouvoir des syndicats.

Les bureaucrates ont réussi à garder le contrôle sur un personnel relativement jeune et peu expérimenté. Ils n’ont organisé aucune réunion de masse pour débattre de la stratégie de la grève ; la base avait l’impression de n’avoir aucun mot à dire sur la conduite du mouvement. Les magasins Ralphs sont restés ouverts grâce à des jaunes envoyés par Personnel Support Systems. (Cette société propose des « salariés de remplacement » — des nervis, en fait — dans ce genre de situation.) Mais l’UFCW semblait déterminée à suivre les stratégies localistes et légalistes qui avaient déjà abouti à la défaite de très nombreuses grèves au cours des années précédentes ; il n’a même pas été capable de mettre en place les mesures classiques de lutte contre les jaunes, mesures qui ont été à l’origine de la création des syndicats. Les patrons ont déclaré que, si cela se révélait nécessaire, ils étaient prêts se battre contre l’UFCW durant une année, et ils ont atteint leur objectif sans même que les travailleurs ne changent leur stratégie de grève.

59 000 membres de l’UFCW ont voté en faveur d’un contrat de trois ans au cours du week-end du 28-29 février 2004. Quel que soit le critère d’appréciation adopté, cet accord représente une victoire importante pour les patrons. Certes, les supermarchés ont perdu 2,5 milliards de dollars de recettes pendant la grève, mais ils ont instauré un grave précédent pour de nombreux contrats qui doivent être renouvelés dans tout le pays, et pas seulement dans le secteur de la grande distribution. Wall Street a salué l’accord, et les actions de Safeway n’ont pas bougé durant la grève.

Le nouveau contrat prévoit un système à deux vitesses. Les employés actuels ne recevront aucune augmentation de salaire pendant les deux premières années, mais ils toucheront une prime pour l’avoir approuvé. La troisième année, ils commenceront à verser chaque mois une cotisation pour une assurance santé les couvrant eux et leur famille. Les nouveaux embauchés, quant à eux, toucheront des salaires plus bas que les salaires actuels et ils ne « bénéficieront » que d’une couverture santé réduite. Ce contrat à deux vitesses incitera donc les directeurs à mettre à la porte les salariés les plus anciens dans l’entreprise. Et enfin ce contrat permet aux supermarchés de licencier jusqu’à 630 membres de l’UFCW pour « mauvaise conduite » dans les piquets de grève (cette mesure vise à punir les grévistes et menace tous les salariés syndiqués ; elle pourrait aussi arranger le syndicat en le débarrassant d’éléments trop militants à son goût), ces licenciements devant être entérinés dans les 36 heures suivant la ratification du contrat.

De même qu’il n’y a pas eu de réunions de masse durant la grève, de même le vote de ratification du contrat d’entreprise a été imposé à la hâte en distribuant aux salariés un texte de seize pages imprimées en tout petits caractères. L’UFCW et l’AFL-CIO ont crié victoire parce qu’ils ont sauvé le plan santé pour les salariés actuels pendant deux ans, mais tout le monde sait que cette grève, fortement soutenue par la base syndicale et par l’ « opinion », s’est terminée par une grave défaite, qui ouvre la voie à d’autres défaites importantes.

Il est possible que la direction de l’UFCW de Californie du Sud, spéculant sur l’élan initial, ait pensé qu’elle pourrait gagner la bataille. Elle ne s’est sans doute pas rendu compte, dès le départ, que les supermarchés avaient une stratégie nationale et que les employeurs de ce secteur d’activité se serraient les coudes. Le 16 février 2004, Rick Icaza, président du Local 770 de l’UFCW, et « dirigeant » important de la grève, a déclaré au Los Angeles Times : « Je croyais que nous n’avions plus besoin des grèves désormais. (…) Je pensais que cette période était révolue. ». Il semble très probable que l’UFCW, tant au niveau local que local, n’ait pas voulu gêner le Parti démocrate en cette année électorale.

La stratégie syndicale s’est caractérisée par une vision à courte vue, dans laquelle toutes les décisions devaient être prises d’en haut. Mais la cause décisive de la défaite réside dans le fait que la base de l’UFCW n’a à aucun moment remis en cause cette stratégie. Quel était en effet l’enjeu essentiel de ce conflit pour le patronat américain? Liquider le modèle « social-démocrate » dans le secteur privé, modèle qui garantit une couverture santé à une minorité d’ouvriers américains « protégés » parce qu’ils appartiennent à des syndicats ayant conclu des contrats avec leurs employeurs. Le grand patronat considère que ce type d’avantages sociaux lui coûte désormais trop cher. Une telle offensive n’aurait pu être contrée que par une offensive de classe qui fasse de la couverture santé universelle une question politique, et non un problème réservé à des groupes isolés de travailleurs engagés dans des luttes locales qui se terminent par des défaites.

Mais on ne peut bien sûr attendre une telle stratégie de l’UFCW ou de l’AFL-CIO, sans même parler du Parti démocrate.

Die Medien berichteten am Sonntag, dem 29. Februar, aus Südkalifornien fast nur über die Oscar-Verleihung, aber am selben Tag stimmten dort die Beschäftigten im Einzelhandel zu 86 Prozent für den Abbruch ihres seit fünf Monaten laufenden Streiks und damit für die Annahme eines dreijährigen Tarifvertrags, der einen Durchbruch für die Arbeitgeber bedeutet. Die Supermärkte hatten durch den Streik zwar Umsatzeinbußen in Höhe von 2,5 Mrd. Dollar, aber sie haben einen Präzedenzfall geschaffen—nicht nur im Einzelhandel.

—————————-

Im Oktober 2003 hatten 97 Prozent der Mitglieder der Gewerkschaft UFCW (United Food and Commercial Workers) in Süd- und Zentralkalifornien für einen Streik bei der Supermarktkette Von’s, einer Safeway-Tochter, gestimmt. Hauptsächlich ging es um die bisher komplett von der Firma gezahlten Krankenkassenbeiträge der Beschäftigten. Die Krankenversicherung stellt in den USA oft einen der wichtigsten Lohnbestandteile dar. Viele UFCW-Mitglieder in Südkalifornien verdienen weniger als 12 Dollar die Stunde, viele kommen nur auf eine 24-Stunden-Woche, und viele machen den Job hauptsächlich wegen der Krankenversicherung. Von’s wollte durchsetzen, dass die ArbeiterInnen die Hälfte dieser Beiträge selbst bezahlen und zudem die Einstiegslöhne senken. Das sei notwendig wegen der Konkurrenz durch den Einzelhandelsriesen Wal-mart, der die Eröffnung von vierzig weiteren Filialen in Südkalifornien plant (Wal-mart ist berüchtigt für Niedriglöhne und keine Sozialversicherung). Innerhalb weniger Stunden wurden bei Albertson’s und bei Ralphs, zwei weiteren Ketten, die ebenfalls zu US-weiten Einzelhandelskonzernen gehören und bei denen ebenfalls Tarifverhandlungen liefen, die Beschäftigten ausgesperrt. Seither befanden sich 70 000 UFCW-Mitglieder in der Region im Streik.

Die ArbeiterInnen gingen mit großer Begeisterung in den Streik und erhielten erstaunliche Unterstützung in der Öffentlichkeit, sogar über die besonders umsatzstarken Weihnachtsfeiertage blieben die bestreikten Supermärkte weitgehend leer. Gleichzeitig streikten, ebenfalls wegen der Krankenversicherung, die Beschäftigten im Öffentlichen Personennahverkehr von Los Angeles. Das löste eine seit Jahrzehnten nicht mehr erlebte Atmosphäre von »Streikwelle« aus. Die US-Westküsten-Hafenarbeitergewerkschaft ILWU legte mit einer Solidaritätsversammlung eine Schicht lang den Hafen von Los Angeles und kurz darauf auch die nahegelegene, für die US-Marine arbeitende Werft in San Pedro lahm. Außerdem spendete sie 200 000 Dollar an die Ralphs-Streikkasse.

Allen war klar, dass der Ausgang des Streiks Signalcharakter für viele andere Gewerkschaften und ArbeiterInnen in der Region und in den ganzen USA haben würde (immer mehr Konflikte in den Betrieben drehen sich genau um die Frage, wer für die Krankenversicherung aufkommen muss). Doch trotz aller Unterstützung durch die Arbeiterklasse folgten die Gewerkschaften ihren engstirnigen legalistischen Strategien, die in den vergangenen 25 Jahren in so viele Niederlagen geführt haben: legale, oft durch arbeitsgerichtliche Auflagen eingeschränkte Streikposten, blöde Sekundärboykotte, keine Gewalt gegen Streikbrecher und allgemein bloß nichts unternehmen, was den Laden wirklich dicht machen könnte. Am 31. Oktober 2003 zogen sie als »vertrauensbildende Maßnahme« die Streikposten bei Ralphs ab und konzentrierten sie auf Von’s. Sofort verkündeten die drei Unternehmen, sie würden die durch den Streik entstandenen Gewinne und Verluste gemeinsam tragen. Die Gewerkschaft forderte die Leute sogar zum Einkaufen bei Ralphs auf, wo ihre eigenen Mitglieder ausgesperrt waren. Obwohl alle Ketten zu US-weiten Konzernen gehören und insgesamt 30 Mrd. Dollar im Jahr umsetzen, schreckten die Gewerkschaften vor jeglicher überregionalen Strategie zurück, sondern schickten nur ein paar »Informations-Streikposten« zu Filialen in Nordkalifornien und anderswo.

Am 24. November weitete die UFCW den Streik auf zehn Zentrallager in Südkalifornien aus, von denen aus die Supermärkte beliefert werden, und die Teamsters (LKW-Fahrer-Gewerkschaft) sagten zu, dass ihre 7000 Mitglieder, die diese Märkte belieferten, die Streikposten respektieren würden. Aber die UFCW tat nichts, um die Tausende von Streikbrecher-LKWs zu stoppen, die die Läden statt der Teamsters belieferten, und am 19. Dezember wollte sie die Streikposten abziehen. Am 22. Dezember weigerten sich UFCW-Mitglieder vor dem Von’s-Zentrallager in El Monte, ihren Streikposten abzubrechen, und blieben dort. Mitte Januar gab es wieder Streikposten bei einigen Ralphs-Filialen, aber die Gewerkschaft hatte das Streikgeld von 240 auf 100 Dollar die Woche gekürzt.

Mitte Dezember kamen John Sweeney und Rich Trumpka, die beiden Chefs der »neuen« AFL-CIO, zu einem Treffen mit den Vorsitzenden der 50 UFCW-Orts- und Betriebsgruppen nach Los Angeles. Sie warfen für den Streikausgang die Reputation der AFL-CIO in die Waagschale (seit Sweeneys Amtsantritt 1995 ist der gewerkschaftliche Organisationsgrad in den USA von 14 auf 9 Prozent gefallen). Aber offensichtlich hatten sie unterschätzt, dass die drei Ketten bereit und in der Lage waren, Millionen von Dollar einzusetzen, um die Macht der Gewerkschaften zu brechen. Die Konzerne hatten angekündigt, sie hätten ein ganzes Jahr Zeit für die Zerschlagung der UFCW.

Die Gewerkschaften haben die relativ jungen und unerfahrenen ArbeiterInnen erfolgreich unter Kontrolle gehalten. Es gab keine Massenversammlungen, wo die Streikstrategie diskutiert worden wäre, und die Mitglieder hatten allgemein das Gefühl, keinen Einfluss darauf zu haben, wie sich der Streik entwickelte. Bei Ralphs hielten Streikbrecher der berüchtigten Firma Personnel Support System, Inc. den Betrieb am Laufen, die Schlägertypen als »Ersatzarbeiter« für genau solche Situationen anbietet. Aber die UFCW war nicht bereit, gegen Streikbrecher die Art Taktiken einzusetzen, aus denen die Gewerkschaften einmal entstanden sind.

Es wurde eine hastige Abstimmung über einen Tarifvertrag mit 16 Seiten Kleingedrucktem durchgedrückt. Die UFCW und die AFL-CIO sprechen von einem Sieg, weil sie für die jetzigen Beschäftigten für zwei Jahre die Krankenversicherung sichergestellt hätten. In Wirklichkeit führt der neue Tarifvertrag ein Zwei-Klassen-System ein. Die jetzigen Beschäftigten bekommen in den ersten zwei Jahren der Vertragslaufzeit keine Lohnerhöhungen, sondern nur eine Einmalzahlung (200-300 Dollar für Vollzeitkräfte, für Teilzeitkräfte entsprechend weniger). Ab dem dritten Jahr müssen sie monatliche Beiträge zur Familien-Krankenversicherung zahlen. Beiträgserhöhungen müssen sie ebenfalls selbst zahlen. Neueingestellte bekommen niedrigere Löhne (7,55 bis 11,05 Dollar statt 12 Dollar wie für die »Alten«) und nur eingeschränkte Krankenversicherungsleistungen (Leistungen erstmals nach einem Jahr, für Familienangehörige erst nach zweieinhalb Jahren, keine Leistungen nach Erreichen des Rentenalters). Dieser Zwei-Klassen-Tarif lädt also dazu ein, ältere Beschäftigte loszuwerden. Und schließlich dürfen die Unternehmer laut Vertrag innerhalb von 36 Stunden nach Vertragsunterzeichnung bis zu 630 UFCW-Mitglieder wegen »Fehlverhalten« als Streikposten entlassen.

Der entscheidende Grund für die Niederlage war weder die Kurzsichtigkeit der gewerkschaftlichen Strategie noch ihr Ansatz von oben herab, sondern die Tatsache, dass die UFCW-Basis dieser Strategie nichts entgegensetzte. Letztlich ging es in diesem Streik darum, dass die Konzerne die veraltete »private Sozialdemokratie« für die Minderheit amerikanischer ArbeiterInnen mit gewerkschaftlich-tarifvertraglich abgesicherten und nicht mehr finanzierbaren Krankenversicherungen schleifen wollen. Diese Kapitaloffensive lässt sich nur mit einer Klassenoffensive beantworten, die die umfassende Krankenversicherung zu einem politischen Thema macht, das nicht nur auf isolierte Gruppen von ArbeiterInnen in verlorenen lokalen Kämpfen beschränkt bleibt. Und einen solchen Kampf kann man weder von der UFCW noch von der AFL-CIO, und erst recht nicht von der Demokratischen Partei erwarten.

Zatímco byla média posedlá předáváním Oscarů, které zastínilo další události, odhlasovala si v neděli 29. února (86procentní) většina zaměstnanců a zaměstnankyň supermarketů v jižní Kalifornii ukončení své pětiměsíční stávky. Pracující přitom akceptovali smlouvu, která znamená velké, pokud ne totální vítězství pro odhodlanou ofenzívu zaměstnavatele, které má celonárodní dosah. Jedna z nejdůležitějších stávek ve Spojených státech za poslední léta tedy skončila porážkou.

V říjnu loňského roku hlasovalo 97 procent členů odborů United Food and Commercial Workers (UFCW) v jižní a střední Kalifornii pro stávku v supermarketu Von’s, vlastněném celostátním řetězcem Safeway. Hlavní otázkou byly příspěvky na zdravotní pojištění (1): zatímco doteď byly celé placeny zaměstnavatelem, nyní společnost Von’s chtěla, aby si podle nových smluv dělníci platili 50 procent sami, a chtěla rovněž zavést dvoutarifní mzdový systém. Během krátké doby zahájily výluku další dva řetězce, které rovněž řešily otázku smluv, Albertson’s a Ralphs. Počátkem října bylo v regionu ve stávce 70 tisíc členů UFCW.

Stávka začala za velkého entuziasmu zaměstnanců a akci, která nechala supermarkety prázdné dokonce i během nákupního období na konci roku, provázela překvapivě velká podpora veřejnosti. Zároveň stávkovali, rovněž kvůli příspěvkům na zdravotní pojištění, zaměstnanci a zaměstnankyně hromadné dopravy v Los Angeles, kteří tak vytvořili „stávkovou vlnu“, která zde nebyla k vidění po desetiletí (jejich stávka byla předána k „arbitráži“ a krátce na to se vrátili do práce; v době psaní tohoto článku nebyla věc vyřešena). (Zahraniční čtenáři by měli porozumět tomu, že příspěvky na zdravotní pojištění, „health benefits“, jsou, protože Spojené státy nemají žádný státní zdravotní systém, často tou nejdůležitější složkou odměn za práci (2). Průměrná mzda člena UFCW v jižní Kalifornii je méně než 12 dolarů za hodinu – a mnoha dělníkům zaručuje smlouva jen 24 hodin práce týdně. Mnoho dělníků se tak svého pracovního místa drží jen kvůli těmto příspěvkům na zdravotní pojištění.) Na znamení sympatie se stávkou zavřely na jeden den losangelský přístav odbory dokařů na západním pobřeží, The International Longshore and Warehousemen’s Union (ILWU), a krátce poté učinili totéž dělníci v loděnici v San Pedru. Přispěli rovněž 200 tisíci dolary do stávkového fondu dělníků ve firmě Ralphs

Všechny tři supermarkety jsou součástí národních řetězců, v důsledku slučování, které proběhlo v potravinářských maloobchodech během posledních třiceti let. Supermarkety tvrdily, že potřebují, aby se zaměstnanci dobrovolně vzdali části svých mezd kvůli nastávající konkurenci od Wal-martu, maloobchodního giganta, který v jižní Kalifornii plánuje otevřít během několika nadcházejících let na 40 nových poboček (3). (Wal-mart je nechvalně známý kvůli nízkým mzdám a neexistenci zaměstnaneckých výhod, výhod nad rámec mzdy. Každý chápal, že výsledek této stávky se stane vzorem i pro mnoho dalších odborů a dělníků v regionu, ale i v celých USA. (Právě tématu peněz na zdravotní péči se týká stále větší počet pracovních sporů.) Nicméně navzdory veškeré podpoře dělnické třídy sledovaly odbory omezené, legalistické strategie, které vyústily v tak mnoho porážek během posledních 25 let. 31. října odbory odvolaly stávkové hlídky ze supermarketů společnosti Ralphs jako gesto „dobré vůle“, aby je zaměřily na prodejny firmy Von’s; zaměstnavatelé okamžitě oznámili, že se během stávky budou dělit o zisky a ztráty. Odbory šly až tak daleko, že vyzývaly občany k nákupům v Ralphs, kde byli jejich vlastní členové na výluce. Dokonce i když jsou řetězce celostátní, s celkovým prodejem na úrovni 30 miliard ročně, váhaly odbory přijmout jakoukoli celostátní strategii – a poslaly jen několik málo „informačních hlídek“ k pobočkám řetězců v severní Kalifornii a jinde. Loni na podzim UFCW rovněž prohrály podobnou stávku v supermarketech Kroger’s (řetězec vlastnící Ralphs) v Západní Virginii, Ohiu a Kentucky. 24. listopadu odbory UFCW rozšířily stávku na deset distribučních center, která zásobují supermarkety, v jižní Kalifornii a Teamsters (International Brotherhood of Teamsters-IBT) souhlasili s tím, že jejich 7 tisíc členů, kteří do těchto center dovážejí zboží, nepřekročí stávkovou linii. Odbory UFCW však neučinily nic pro to, aby zabránily zásobování těchto center prostřednictvím tisícovek stávkokazeckých trucků, a 19. prosince se pokusily stávkové hlídky odvolat. 22. prosince členové UFCW v distribučním centru Von´s v El Monte stáhnout stávkové hlídky odmítli a vytrvali. V polovině ledna se hlídky obnovily též v některých stanicích pod Ralphs, finanční příspěvek během stávky však klesl z 240 na 100 dolarů za týden.

V polovině prosince přijeli do Los Angeles John Sweeney a Rich Trumpka, dva vrcholní lídři “nové” AFL-CIO, aby se setkali s prezidenty 50 lokálních poboček UFCW a aby kvůli stávce riskovali prestiž celonárodního organizovaného hnutí práce. Od věci není zeptat se, kromě obvyklých levičáckých stesků nad „zradou“, proč podstoupili takový risk po dlouhé šňůře porážek v předchozích letech. (Od roku 1995, kdy se Sweeney chopil své funkce, kleslo členství v odborech ze 14 na 9 procent pracovní síly v USA.) Můj osobní názor je, že ve svém omezeném uvažování a se svými ostýchavými strategiemi a taktikami podcenili vůli a schopnost těchto tří řetězců přijít o miliony dolarů jen proto, aby moc odborů zlomily.

Odbory byly úspěšné, co se týče udržení relativně mladé a nezkušené pracovní síly pod kontrolou. Nekonaly se žádné masové mítinky, na nichž by se diskutovala strategie, a členové odborů se obecně cítili odstrčení od ovlivňování režie stávky. Ralphs byl udržován otevřený díky stávkokazům z nechvalně známé firmy Personnel Support System, Inc., která dodává “náhradní dělníky“ právě pro tyto příležitosti. Jenže odbory UFCW se rozhodly odhodlaně následovat lokalistické a legalistické strategie tak mnoha prohraných stávek posledních let, zatímco nebyly schopné uchýlit se ani k tomu druhu proti-stávkokazeckých taktik, z nichž odbory vůbec kdysi vznikly. Zaměstnavatelé oznámili, že jsou připraveni bojovat za poražení stávky po celý rok – a když dělníci nezměnili strategii stávky, uspěli.

Během víkendu 28. a 29. února hlasovalo 59 tisíc členů UFCW o smlouvě na následné tři roky. Dohoda musí být v každém případě chápána jako důležité vítězství zaměstnavatelů. Zatímco supermarkety přišly během stávky o příjem 2, 5 miliardy dolarů, podařilo se jim dosáhnout precedentu pro mnoho dosud neuzavřených smluv po celé zemi, a to nejen pro supermarkety. Wall Street dohodu přivítal a ceny akcií Safeway zůstaly po celou dobu stávky stálé.

Nová smlouva ustavuje dvoutarifní mzdový systém. Současným zaměstnancům nebudou po první dva roky trvání smlouvy zvýšeny mzdy, dostávat budou bonus za podpis smlouvy. V třetím roce si sami začnou hradit měsíční příspěvky na rodinné zdravotní pojištění. Zaměstnanci, kteří budou najati v budoucnu, budou mít nižší mzdy a zaměstnavatel jim, oproti stávajícím zaměstnancům, bude přispívat na zdravotní pojištění v ještě limitovanější míře. Dvoutarifní mzdový systém tedy otevře cestu pro zbavování se starších zaměstnanců. Nakonec umožňuje smlouva supermarketům vyhodit do 36 hodin po její ratifikaci až 630 členů UFCW za „prohřešky“ na stávkových hlídkách.

Stejně jako nebyly během stávky žádné masové mítinky, proběhlo i hlasovaní o schválení šestnáctistránkové, drobným písmem vytištěné smlouvy bleskurychle. UFCW a AFL-CIO deklarovaly vítězství kvůli tomu, že schéma zdravotního pojištění, který pracujícím zaměstnavatel nabízí, zůstalo uchováno pro současné zaměstnance po další dva roky, nelze však pochybovat o tom, že pro stávku se silnou podporou členské základny a s podporou ze strany „veřejnosti“ to byla masivní porážka, která otevřela cestu k masivním porážkám v budoucnu. Je možné, že vedení UFCW v jižní Kalifornii se na základě počáteční energie stávky domnívalo, že může vyhrát, přičemž si ale neuvědomovalo, že supermarkety mají celostátní zázemí a strategii. 16. února uvedl Rick Icaza, prezident UFCW Local 770 a hlavní stávkový „vůdce“, pro list Los Angeles Times: “Myslel jsem si, že už minula éra, kdy byly stávky potřeba… Měl jsem za to, že ty dny už jsou pryč.“ Zdá se vysoce pravděpodobné, že jak na lokální, tak na celostátní úrovni odbory UFCW nechtěly dělat komplikace Demokratické straně ve volebním roku.

Kromě krátkozrakosti a toho, že odborová strategie byla řízena shora, byl klíčovým faktorem této porážky fakt, že odborová strategie nebyla nijak zpochybněna řadovým členstvem UFCW.

Základní otázkou této stávky byla ofenzíva korporací proti zastaralému modelu „soukromé sociální demokracie“, kterého se dostávalo menšině dělníků v USA, kteří měli v pracovní smlouvě odbory sjednaná schémata zdravotního pojištění, která si již nadále nemohou dovolit. Na tuto ofenzívu může odpovědět jen třídní ofenzíva, která by učinila ze všeobecné zdravotní péče politické téma, které by nebylo omezené na izolované skupiny pracujících v porážených lokálních bojích. Takový boj neočekávejte ani od UFCW, ani od AFL-CIO… a Demokratickou stranu netřeba zmiňovat.

Redakční poznámky:

(1) V USA je veškeré zdravotní pojištění hrazeno soukromě. Příspěvky na zdravotní pojištění, „health benefits“, jsou potom dávkou, kterou zaměstnanci přispívá k pojištění zaměstnavatel: mohou se týkat, podle konkrétní sjednané pracovní smlouvy, nemocenských dávek, pojištění na lékařské předpisy či zákroků u zubaře atd. „Health benefits“ nepokryjí téměř nikdy veškerou zdravotní péči, jsou-li však součástí smlouvy, je to velká výhoda: nemá-li pracující jako součást smlouvy sjednané i „příspěvky na zdravotní pojištění“, musí si platit sám pojištění do federálního systému, má však nárok jen na nejhorší zdravotní péči, a to ještě ne kompletně pokrytou. Ti, co nikdy nepracovali, jsou ze „systému“ vyřazeni úplně.

(2) „Employee compensation“. Odměny za práci, balík příspěvků, které jdou nad rámec mzdy: kromě příspěvků na zdravotní pojištění jsou jeho součástí například i příspěvky na rodinné zdravotní pojištění, viz níže v textu.

(3) Tzv. „giveback“. Zjednodušeně řečeno, zaměstnavatel prohlásí, že si nemůže dovolit platit dosavadní mzdy, a zaměstnanci část mzdy “dobrovolně” vracejí. Praktikuje se to též v případech hrozícího propouštění, kdy se zaměstnanci vzdávají části mzdy, aby práce zůstala všem.

Přeložili a redakčními poznámkami opatřili: jil a KW

Le cronache degli organi di informazione sono state eclissate dal clamore degli oscar, ma domenica 29 febbraio, i lavoratori dei supermercati della California del Sud hanno votato a larga maggioranza , 86% , per sospendere il loro sciopero che durava da cinque mesi, accettando un contratto che equivale a una importante , se non totale, vittoria di una decisa offensiva padronale con implicazioni nazionali.

Nell’ottobre dello scorso anno , il 97% dei membri della United Food and Commercial Workers (UFCW) della California meridionale e centrale votarono per scioperare contro Vons, una catena di supermercati di proprietà di Safeway, una catena nazionale. Il problema principale era costituito dal fatto che nel nuovo contratto Vons non voleva più pagare interamente i contributi sanitari ai lavoratori , intendeva coprire solo il 50% dei costi sanitari. Voleva inoltre introdurre un sistema salariale che discriminava i nuovi assunti. Nel giro di poche ore altre due catene con contratti in discussione Albertson’s e Ralphs fecero una serrata di lori dipendenti. A partire dai primi di ottobre , 70,000 membri dell’UFCW erano in sciopero nella regione.

Lo sciopero iniziò con grande entusiasmo da parte dei lavoratori e con un livello sorprendentemente alto di sostegno popolare, al punto che i supermercati colpiti rimasero quasi vuoti finanche durante le vacanze di fine anno. Inoltre i lavoratori del trasporto pubblico di Los Angeles entrarono in sciopero nello stesso periodo, anche sul problema dei contributi sanitari, creando un’atmosfera da “ondata di scioperi ” come non si vedeva da decenni ( la loro vertenza fu sottoposta ad un arbitrato e così essi ritornarono a lavorare poco tempo dopo, nel momento in cui scrivo non è stato risolto nulla). I lettori stranieri dovrebbero capire che poiché gli Stati Uniti non hanno un sistema sanitario pubblico, i contributi sanitari sono spesso una delle parti più importanti dei compensi dei dipendenti. La paga media di un lavoratore dell’ UFCW della California del Sud è minore di $12 per ora, e molti lavoratori hanno garantite solo 24 ore di lavoro per settimana. Molti lavoratori mantengono il lavoro solo per i contributi sanitari. L’unione internazionale degli stivatori e degli addetti ai depositi (ILWU), il sindacato dei portuali, mise in ginocchio il porto di Los Angeles in un sciopero di solidarietà di un giorno, poco dopo fece lo stesso ai vicini cantieri navali di San Pedro. I portuali contribuirono con $200,000 al fondo per lo sciopero ai supermercati Ralphs.

Tutti e tre i supermercati fanno parte di catene nazionali, a seguito della più grande fusione di punti vendita al dettaglio di alimentari degli ultimi 30 anni. I supermercati sostenevano che avevano bisogno di sospendere l’erogazione dei contributi sanitari precedentemente concessi a causa dell’imminente concorrenza da parte di Wal-Mart, il gigante della vendita al dettaglio che sta pianificando di aprire 40 nuovi discount nella California del Sud nel giro di pochi anni.( Wal-Mart ha una pessima reputazione a causa dei bassi salari erogati e per l’assenza di contributi per i lavoratori) Ciascuno comprendeva che l’esito dello sciopero avrebbe condizionato l’iniziativa di molti altri sindacati e lavoratori nella regione e a livello nazionale . ( C’è un numero crescente di dispute nei luoghi di lavoro proprio riguardo ai costi delle cure sanitarie ). Tuttavia, a dispetto dell’ampio sostegno da parte dei lavoratori, i sindacati hanno seguito le strategie legalitarie prive di prospettive che hanno portato a innumerevoli disfatte negli ultimi 25 anni. Il 31 ottobre, i sindacati hanno tolto i picchetti da Ralphs come gesto di disponibilità per concentrarli da Vons; i datori di lavoro hanno immediatamente annunciato che avrebbero diviso profitti e perdite durante lo sciopero . Il sindacato arrivò al punto di esortare la gente a comprare da Ralphs, dove i suoi membri venivano sbattuti fuori. Benché le catene sono tutte di dimensioni nazionali, con vendite totali di 30 miliardi di dollari l’anno, i sindacati rifuggivano da ogni strategia su scala nazionale, inviando pochi “ picchetti informativi ” ai punti vendita della California del Nord e al di fuori dello stato. Lo scorso autunno, l’UFCW ha vinto uno sciopero simile da Kroger’s ( la catena che è proprietaria di Ralphs ) in West Virginia, Ohio e Kentucky. Il 24 novembre, l’UFCW fece estendere lo sciopero a dieci centri di distribuzione della California del Sud che rifornivano i supermercati, i Conducenti [ Teamsters ], la Fratellanza Internazionale dei Conducenti ( IBT) concessero che i loro 7,000 membri che consegnavano la merce a quei siti non avrebbero attraversato i picchetti. Ma la UFCW non fece nulla per fermare le migliaia di camion di crumiri che rifornivano i centri, il 19 dicembre i sindacati provarono a rimuovere i picchetti. Il 22 dicembre, al centro di distribuzione Vons di El Monte, membri dell’UFCW si rifiutarono di eliminare i picchetti che rimasero in piedi. Da metà gennaio i picchetti sono stati rimessi ad alcuni siti Ralphs, ma la paga versata agli scioperanti ( dal sindacato ndt) è stata ridotta da $240 a $100 la settimana.

A metà dicembre, John Sweeney e RicH Trumpka, i due principali dirigenti del nuovo AFL-CIO, vennero a Los Angeles a incontrare i presidenti di 50 sezioni dell’UFCW per schierare in prima linea il prestigio nazionale del movimento operaio organizzato per vincere lo sciopero. Ci si potrebbe ben chiedere, al di là delle usuali accuse di tradimento da parte della sinistra , perché essi presero un rischio del genere dopo una lunga serie di sconfitte negli anni precedenti. ( I membri dei sindacati sotto la presidenza di Sweeney, da quando ha assunto l’incarico nel 1995, sono diminuiti dal 14% al 9% della forza lavoro degli Stati Uniti). La mia opinione è che nella loro limitatezza, con le loro timide strategie e tattiche, hanno sottostimato la determinazione e l’abilità delle tre catene di perdere milioni di dollari al fine di spezzare il potere dei sindacati.

I sindacati avevano avuto successo nel tenere sotto controllo la forza lavoro relativamente giovane e inesperta. Non sono stati tenuti incontri di massa per discutere le strategie dello sciopero, i membri del sindacato si sono sentiti generalmente privi di influenza sulla direzione dello sciopero. Ralphs è stata mantenuta aperta dai crumiri della famigerata Personnel Support System Inc. , che fornisce ottusi lavoratori sostituti proprio per queste occasioni. Ma la UFCW è parsa determinata a seguire le strategie localistiche e legalitarie dei tanti scioperi persi degli anni precedenti, giammai capace di ricorrere alle tattiche anticrumiri escogitate in primo luogo dai sindacati. I datori di lavoro affermarono che essi erano preparati a impiegare un anno pur di sconfiggere l’UFCW, senza un cambiamento nella strategia di sciopero da parte dei lavoratori ci sono riusciti.

Cinquantanovemila membri dell’UFCW hanno votato il contratto triennale durante il fine settimana del 28 e 29 febbraio. Da ogni punto di vista l’accordo deve essere considerato un ‘ importante vittoria dei datori di lavoro . Sebbene i supermercati hanno perso 2.5 miliardi di dollari di introiti durante lo sciopero, hanno creato un precedente per molti contratti in sospeso dappertutto nel paese e non soltanto nel settore della grande distribuzione. Wall Street ha accolto con soddisfazione l’accordo e i prezzi delle azioni Safeway sono rimasti fermi durante lo sciopero.

Il nuovo contratto crea le condizioni per un sistema a due livelli. Gli attuali dipendenti non riceveranno aumenti salariali per i primi due anni del contratto , ma riceveranno un bonus di ratificazione. Il terzo anno essi inizieranno a fare i pagamenti mensili per il piano sanitario familiare.

I nuovi assunti avranno paghe più basse e riceveranno solo limitate coperture sanitarie. Il contratto a due livelli aprirà quindi la strada per sbattere fuori i vecchi impiegati. Infine il contratto permette ai supermercati di licenziare 630 membri dell’UFCW per cattiva condotta ai picchetti entro 36 ore dalla ratifica del contratto.

Come durante lo sciopero non ci sono state riunioni di massa, il voto di ratifica è stato apposto in modo affrettato su un lungo contratto stampato di 16 pagine di caratteri molto piccoli. L’UFCW e l’AFL-CIO hanno dichiarato vittoria per avere salvato il piano sanitario per gli attuali dipendenti per due anni, ma nessuno dubita che per uno sciopero con un sostegno molto forte da parte dei militanti di base e del pubblico, questa è stata un’enorme sconfitta., che apre la strada a future sonore disfatte. E’ possibile che i dirigenti dell’UFCW della California del Sud pensassero che avrebbero potuto vincere basandosi sullo slancio iniziale, senza rendersi conto che i supermercati avevano un sostegno e una strategia di respiro nazionale. Il 16 febbraio Rick Icaza, presidente della sezione 770 dell’UFCW e uno dei principali “ leader ” dello sciopero , ha dichiarato al Los Angeles Times che “ Ho sentito…che noi abbiamo superato l’era in cui c’era bisogno dello sciopero…ho pensato che questi giorni sono finiti.” Sembra molto probabile che sia a livello locale che a livello nazionale l’UFCW non voglia creare imbarazzi al partito democratico nell’anno delle elezioni presidenziali.

Ma accanto al verticismo a alla superficialità della strategia sindacale, il fattore decisivo nella sconfitta è stata l’assenza di qualsiasi sfida alla strategia sindacale da parte dei militanti di base dell’UFCW.

Il risultato fondamentale di questo sciopero è stata l’offensiva padronale contro la “socialdemocrazia privata ” , fuori moda , delle minoranze di lavoratori statunitensi con piani sanitari finanziati dai datori di lavoro e contrattati dal sindacato, piani non più sostenibili. A questa offensiva può rispondere solo un’offensiva di classe, che renda il servizio sanitario per tutti materia di battaglia politica, non più confinato a isolati gruppi di lavoratori in perdenti battaglie locali. Non aspettiamoci una tale battaglia né dall’UFCW né dall’AFL-CIO per non parlare del partito democratico.